Glorifikace válečného zločince Oskara Schindlera není namístě
Rozhovor s historičkou Jitkou Gruntovou
Pravda o válečném zločinci – to je obsah knížky s názvem Legendy a fakta o Oskaru Schindlerovi, jejíž autorkou je historička, mj. aktivní členka Českého svazu bojovníků za svobodu, Jitka Gruntová. V roce 1997 vyšlo první a v roce 2002 druhé německé vydání s řadou konkrétních doplňků. Co ji k tomu vedlo, naznačují odpovědi na naše otázky.
Podklady jsem shromažďovala více než deset let. Od počátku jsem se zaměřila výhradně na dokumentaci pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci, a nikoliv na osobu Oskara Schindlera. Ještě v roce 1994, kdy propukla v souvislosti s uvedením filmu Stevena Spielberga ve světovém měřítku oslavná »schindleriáda«, mi říkaly poměry v brněneckém táboře více než Oskar Schindler, jímž jsem se zabývala jen okrajově. Už tehdy jsem však nemohla souhlasit s jeho glorifikací a s tvrzením, že v Brněnci byl jen jakýsi »fingovaný« koncentrační tábor, protože mé poznatky se rozcházely s všeobecně rozšiřovanými bajkami a mýty o Schindlerovi – zachránci 1200 Židů. Osudným se stalo mé setkání s polským spisovatelem a novinářem Januszem Roszkem, který žil desítky let v Krakově a nikdy neslyšel o Schindlerovi a jeho zásluhách, i když se přátelil s jedním z těch, kteří přežili válku v brněneckém táboře. Od léta 1994 jsem začala intenzivně pracovat a pátrat také po pramenech k osobě Schindlera, některé vzpomínky jsem získala z dokumentačního centra Yad Vashem v Jeruzalémě, na historických pracovištích v Polsku a Bundesarchivu Berlin.
* Vaši práci jste pojala jako polemiku s všeobecně rozšířenou legendou opírající se o román australského spisovatele Thomase Keneallyho. Proč ji vyvracíte?
Svá tvrzení dokládám fakty s odvoláním na příslušné prameny. Pro německé čtenáře jsem vypustila některé poznámky týkající se diskuse probíhající v českém tisku, doplnila jsem některé nové poznatky i reakci na »objevy« údajných Schindlerových seznamů v Německu (1999) a Austrálii (2009) a na základě podnětu překladatele Klause Kukuka z Berlína jsem rozšířila první kapitolu o podrobnější popis německo-českých vztahů v období první republiky. Právě Klaus Kukuk má zásluhu na tom, že němečtí čtenáři se mohou seznámit s fakty, která vyvracejí sudetoněmecké chápání naší společné minulosti. O existenci mé knihy se Kukuk dozvěděl na základě informace Haló novin o interpelaci komunistického poslance Josefa Šenfelda a jeho prostřednictvím jsme navázali kontakt.
* Dá se říci, že jde o Schindlerovo všeobecné odhalení?
Kniha není a nemůže být zcela vyčerpávajícím a reálným obrazem skutečnosti; mnohé dokumenty byly zničeny, jiné dosud nejsou historikům známy nebo jsou uloženy v nepřístupných archivních fondech. Za přínos své práce považuji to, že se mi podařilo alespoň zčásti zachytit vzpomínky pamětníků, z nichž mnozí již nežijí. Setkávání s lidmi, kteří byli ochotni podělit se o své vzpomínání, patřilo neoddělitelně k mé práci. Vážím si toho, že mi vyprávěli i své vzpomínky bolestné, za cenu velkého rozrušení při oživování otřesných zážitků – za to jsem velice vděčná paní, která prošla hrůzami Osvětimi a dožila se osvobození v Brněnci. S úctou k těmto lidem jsem knihu psala.
* Přibližte nám tolik kontroverzní osobu
Svitavský rodák a občan Československé republiky Oskar Schindler od poloviny 30. let pracoval pro německé vojenské zpravodajství (Abwehr); po obsazení českého pohraničí přešel do Moravské Ostravy, kde působil zpočátku jako civilní zaměstnanec Abwehru v Opavě, potom byl agentem Abwehrstelle (Ast) Ostrava. Na severní Moravě a ve Slezsku, především přímo na Ostravsku, jako agent nacistického Abwehru aktivně pomáhal rozbíjet Československo, podílel se na přípravě okupace zbytku republiky i na přípravě válečného vpádu do Polska. Právě toto období mělo zásadní význam pro jeho pozdější kariéru, protože činností pro Abwehr získal cenné kontakty a vydobyl si zásluhy, na kterých mohl stavět. A po válce to vedlo k tomu, že Československo i Polsko zařadily Schindlera na seznam hledaných válečných zločinců. Orgány Státní bezpečnosti v Ostravě pořídily evidenci válečných zločinců k 22. červnu 1946, kde na straně 132 je uveden pod pořadovým číslem dvě Oskar Schindler. Na Schindlera bylo vypracováno trestní oznámení k Mimořádnému lidovému soudu v Ostravě. Ovšem vzhledem k neznámému Schindlerovu pobytu bylo v prosinci 1946 trestní řízení přerušeno do doby, než bude dopaden a bude tak možno v řízení pokračovat. V následujících letech pátrání po Schindlerovi nebylo přerušeno, o čemž svědčí zprávy uložené v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Zločiny, z nichž byl Schindler podezřelý, byly totiž velice závažné a podle retribučního dekretu mu hrozil těžký žalář až na doživotí nebo smrt.
* Byl někdy dopaden a souzen?
Nebyl. Přesto, že mu v jeho rodných Svitavách nepochopitelně odhalili v roce 1996 pamětní desku a zastupitelé Pardubického kraje jej roku 2007 zařadili mezi významné osobnosti kraje, zůstává fakticky Oskar Schindler nedopadeným válečným zločincem, který zahájil kariéru špiona úklady o republiku, měl podíl na jejím rozbití i na okupaci jejího zbytku 15. března 1939. V té době zaměřila německá zpravodajská služba svoji činnost proti Polsku a vykonával ji i Schindler, jak potvrzují poválečné výpovědi dopadených nacistů. Po vypuknutí války s Polskem Schindler práci pro Canarise neukončil, ba naopak. Měl stále byt v Moravské Ostravě, i když na podzim 1939 přesídlil do okupovaného Krakova. Zde arizoval továrnu po židovských majitelích, kde kromě Poláků byli nasazeni na práci i židovští vězni – s některými z nich udržoval Schindler kontakty. O tehdejší Schindlerově práci v Abwehru existují pouze nepřímé důkazy, například v písemnostech brněnského gestapa a svědectví pamětníků. Oskar Schindler nebyl asi jen agentem řadovým, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že byl blízko tajných jednání o záchranu maďarských Židů v roce 1944, kdy o jejich výměně za nákladní auta a suroviny pro nacisty jednali v Maďarsku Himmlerovi zástupci s představiteli židovských organizací. Schindler několikrát navštívil Maďarsko a setkal se mimo jiné s Dr. Rudolfem Kastnerem, předním činitelem židovských organizací v Budapešti, který se vyjednávání s Himmlerovými zástupci účastnil. Nacisté hráli složitou hru, jejímž motivem bylo získat alibi pro poválečnou dobu. Neúspěšně se pokoušeli jednat v Turecku se západními Spojenci o separátním míru. V blíže neurčenou dobu podnikl cestu do Turecka také Schindler, a to na diplomatický pas – sotva tam jel na turistický výlet, spíše to bylo v souvislosti s Himmlerovými plány. Zpravodajské služby vedly svoji válku, jejímž vojákem byl i Oskar Schindler, který nepromluvil ani po válce. Tehdy alibisticky hovořil a psal jen o svých údajných zásluhách na záchraně Židů, němé jsou příslušné archivy.
* Můžete přiblížit, co se dělo v koncentračním táboře v Brněnci na Svitavsku?
Již od února 1944 pracovalo v Brněnci vězeňské komando na budování tábora, který byl jednou z poboček koncentračního tábora Gross-Rosen, jež byly zřizovány na území tzv. Sudet od roku 1942. V průběhu roku 1944 jich zde vzniklo 14 a brněnecká pobočka byla jednou z nich. Schindler údajně svým Židům řekl v létě 1944, že se rozhodl zachránit je a přestěhovat proto svou továrnu, což tvrdil i po válce. Koncentrační tábor v Brněnci byl připraven v těsném sousedství závodu MEWA, jehož produkce se zvýšila příchodem stovek vězňů. Ti vyráběli součástky k protitankovým granátům, které dělníci závodu MEWA kompletovali a hotové nábojnice se plnily prachovou náplní v nedaleké muniční továrně v Poličce. Zbrojní výroba zde probíhala za dozoru SS a skončila 2. května 1945. V továrně se pracovalo na dvě směny a pro vězně platil služební táborový řád, který se dochoval. Pracovní doba trvala 10 až 11 hodin.
* Šlo o nějaký mírnější koncentrák?
To rozhodně ne. Také zde byl hlad a úmrtnost přibližně dvojnásobná, než v jiných analogických táborech na území tzv. Sudet. Protože šlo o pobočný tábor zřízený u výrobního podniku, nebylo cílem vyhlazení vězňů, ale vyždímání maximálního výkonu. Existují určitá svědectví ve prospěch Oskara Schindlera, ale pokud jsem mohla zjistit, jde o lidi, kteří patřili do úzkého okruhu kolem Schindlera a lze je označit plným právem za prominenty. V Brněnci snad byla větší šance přežít než v jiných táborech a úzká skupina vězňů se mohla těšit zvláštním privilegiím, ale to nevybočuje z poměrů, které jsme poznali jinde. Brněnecký tábor byl úplně normální koncentrační tábor a nelze souhlasit s tvrzením Australana Thomase Keneallyho, že celý Brněnec jako vězení i jako výrobní podnik nebyl svou povahou doslova nic jiného než jeden velký, uměle vytvořený a oslnivý trik. To je absolutní a nebezpečná lež. Fingovaný tábor v Brněnci je krokem k možnému budoucímu popření existence a zrůdnosti nacistických koncentračních táborů.
Haló noviny, 14. 6. 2010
Jiří ČERNÝ