Miloslav Ransdorf: Průměrní lidé v roli diktátorů. (8)
V záplavě plytkých žvástů o totožnosti komunismu a fašismu je nanejvýš aktuální si stále pripomínat, co to „obycejný fašismus“ byl.
VIII. Od Salazara ke zhroucení „Nového státu“
Koncem prosince 1962 dosáhl dlouholetý a celonárodne respektovaný vudce komunistu Álvaro Cunhal 28, že byla pripravena a uvedena v život jednotná základna protisalazarovského odboje. V Ríme byla ustavena Vlastenecká fronta národního osvobození (FLPB). Zakládající ceremonie se ale nezúcastnil generál Delgado, který zustával izolovaný v Brazílii. Britská vláda mu totiž odmítla udelit vízum. Jako prestupní stanice mu pak byla doporucena Praha. Proto se sešla roku 1964 u Prahy II. konference FPLB. Delgado byl zvolen hlavou Portugalského revolucního výboru se sídlem v Alžíru. Z pražské konference nemel Delgado ovšem príliš dobrý dojem. III. Sjezd FLPN probehl v ríjnu 1964. Na nem opakovane zaznívala prohlášení opozicních vudcu, že doba je zralá pro možnost zahájit otevrený boj proti salazarovskému režimu.29
To byl ale premrštený odhad, protože Salazar mel ješte možnosti manévrování. S náležitou propagandistickou prípravou spustil vládní tríletý plán na rozvoje léta 1965-67, který mel prinést materiální zisky i sociálne slabším vrstvám. V prvních mesících roku 1965 se Delgado, respektovaná hlava opozice, pohyboval ve Španelsku poblíž portugalských hranic. Byl necekane zajat a zmizel tak záhadnou cestou, že zvesti o jeho smrti byly brány jako nepochybné. Prezidentské volby 25. cervence 1965 probehly podle stejného scénáre jako ty predchozí. Zvítezil Américo Thomaz. Ale ani Portugalsko nicméne nemohlo odolat duchu šedesátých let, duchu kritiky panujících systému, na Západe i na Východe. Doba byla ve znamení boje o vetší díl obcanských a lidských práv a tak i v Portugalsku nastala rada zmen. Došlo k pretvorení školského systému. Mnoho lidí využívalo možnosti odejít za prací do zahranicí.
Kvuli zdravotním potížím stárnoucí Salazar nakonec odstoupil. Heslo „pyšne sami“ (orgulhosamente sóis) už nezabíralo. Marcelo José das 8eves Caetano, dvaašedesátiletý právník, složil 27. zárí 1968 prísahu jako nový predseda vlády. Jeho politika se zamerovala na drobné reformy a modernizaci. Podobne jako frankisté, i on v této dobe selektivne podporoval prumysl. Dosáhl i urcité úpravy volební soustavy. Proto se také obcas setkáme s výroky o „lisabonském jaru“. 30 V breznových volbách 1969 se poprvé úcastnila voleb také opozice. Nakonec se dostavil žádaný výsledek, protože zvítezil Bárodní svaz.
První období Caetanovy vlády ocekávání demokratizace nenaplnilo. Války a s nimi spojené násilnosti v koloniích komplikovaly mezinárodní postavení Portugalska. Rok 1972 pak prinesl Caetanovu „novému státu“ další potíže. Organizace africké jednoty totiž požádala mezinárodní spolecenství zvláštní rezolucí, aby se proti Portugalsku zavedlo embargo na veškeré zboží. Volby do parlamentu se proto odehrávaly 28. ríjna 1973 ve vyostrené a konfliktní atmosfére. Predvolební kampan byla omezena na jeden mesíc, vláda si vymínila zákaz kritiky vlastní politiky, zejména pokud jde o pomery v koloniích. Vládní strana Bárodní svaz podstoupila prevlek a vedla kampan pod jménem Bárodní lidové akce (APB). Díky manipulacím už v den voleb prišla o soupere. Už 25. ríjna 1973 všichni kandidáti CDE odstoupili s prohlášením, že volby jsou podvodnou fraškou.
Marcelo Caetano po „volbách“ sestavil novou vládu. Mezi vojáky uzrálo všeobecne sdílené presvedcení o nutnosti odstranení diktátorského režimu. V cem ale byly rozcházející se názory, byly metody a nacasování ci etapizace dekolonizacní politiky. Koloniální otázka sice byla zásadní pro charakter sátu, týkala se hodne lidí, ale urcující nakonec nebyla. Prvoradý význam melo, aby byl rychle smeten fašistický režim. Horecnate se mezi vojáky vytvárely kroužky spiklencu. V Caldas de Rainha se 16. 3. 1974 vzbouril motorizovaný pluk a táhl na Lisabon, vláde verné síly ale akci zmarily. Caetano byl zachránen, ale ne na dlouhou dobu. Ráno 25. dubna 1974 zaznela z rádia zakázaná písen „Grándola“ od José Afonsa, což byl smluvený signál pro zacátek povstání.
Revoltující jednotky z kasáren Santarému obsadily klícové strategické body v duležitých mestech. Prevrat se tentokrát už konecne zdaril. Behem 24 hodin padlo jen pet lidí u sídla obávané tajné policie PIDE/DGS v Lisabonu. Salazarismus, portugalská odruda fašismu, byl celonárodne odepsán. Portugalsko zahájilo svou „karafiátovou revoluci“ (revoluçao dos cravos), kterou až spolupráce Carlucciho (americký velvyslanec a kádrový pracovník CIA) a socialistu Mária Soarese31 usmernila do pro Západ a zejména USA „prijatelných“ kolejí.32 Socialisticky zabarvená ústava z roku 1976 byla radou dodatku oklestena a zmizela i vetšina družstev, kterých v behem revoluce vzniklo více než šest set.33
„Karafiátová revoluce“ však urychlila zmeny v sousedním Španelsku. To se dnes ví a uznává.34
Pokračování
Ze stránek : http://www.ransdorf.com/