Komunismus a fašismus (1)

logoJaké má srovnávání komunismu a fašismu důvody důsledky?

Úvod

1. Jaké má srovnávání komunismu a fašismu důvody důsledky?

Nejen členům KSČM a těm, kteří s ní sympatizují, ale všem racionálně uvažujícím lidem není třeba vysvětlovat, že komunismus není podobný fašismu a už vůbec s ním není shodný či totožný. Srovnává se nesrovnatelné. Současná ideologická kampaň proti komunistické ideologii a teorii, protikomunistickému hnutí a politice je však značně propracovaná, soustavná i intenzívní. Vyúsťuje až do závěru: Svět byl skvělý, všechno bylo dobré, pokud nepřišel bolševismus a neuchváíil moc.

Taková tvrzení jsou do krajnosti zjednodušující. Jsou zcela lhostejná k nárokům na kritický, zdrženlivý, objektivní úsudek. Mají militantní charakter a smysl. Jde v nich o jednoduchou volbu: buď anebo a kdo s koho. Mají vytvořit obecně přijímaný symbol společenského zla a uvrhnout jej do klatby.

Mnohé lidi takové srovnávání mate. Jak píše Petr Uhl, „mnozí publicisté, kteří většinou nepamatují ani nacismus, ani léta padesátá, je považují za nepopiratelný axiom“ /Listy č. l, 1995, s. 35/. Z tlaku antikomunistického fundamcntalismu nejsou s to se vymanit a najít vhodné protiargumenty ani ti, kterými manipulovat není snadné.

Je však dosti těch, kteří sice sdílejí mnohé výhrady proti komunistické politice, srovnání komunismu s fašismem však považují za neuvěřitelné, laciné a falešné a zastírání základních rozdílů za dílo ignorance či arogance /Tamtéž, s. 33A Mluví o černobílé optice antikomunistického křižáctví /J.Šabata, tamtéž, s.21/, o plundrování bojiště, kterého se účastní i ti, kteří bitvu přežili ve sklepích /Mlynář, tamtéž, s.13/.

Neustávající snaha zdůrazňovat shody a dokonce totožnost komunismu a fašismu, má řadu důvodů. Předním.z nich je pokus odvést pozornost od základního sporu moderní doby, tj. o perspektivu kapitalismu. V pozadí je ideologická sugesce, že kapitalismus je posledním slovem dějin /Šabata, tamtéž, s.19/ a že úsilí o prosazení základní, socialistické alternativy vždy nutné končí ve stagnaci a destrukci. Srovnávání je projevem slabosti ideově politické pozice současných vládnoucích vrstev, účelovým manévrem, který vychází vstříc zájmům domácího i zahraničního finančního kapitálu a pokouší se zesilovat dezorientaci dělnické třídy.

Smyslem tohoto srovnávání je znevážit předem jakékoli kritické vystoupení proti budování reálného kapitalismu z levicových, socialistických pozic. Ale nejen to: jde také o zužování prostoru pro demokracii v rámci kapitalismu. „Sociální“‚, neírŽní, přímá demokracie v tomto kontextu zavání extremismem, přijatelnou se jeví pouze demokracie v liberálně konzervativním pojetí. A hlavně: jde o včasnou přípravu na ochranu pozic před přímým ohrožením, na boj o udržení kapitalistických vymožeností všemi prostředky. Co by se stalo, kdyby k takovému ohrožení došlo? „Hlavní riziko a největší zlo je bezpochyby komunismus, řeknou. Fašismus, zejména jeho systém vůdcovský, vláda pevné ruky, dočasné suspendování ochrany lidských práv a parlamentní demokracie je zlem nepochybně menším, které bude nutné, s bolestí v srdci, zvolit, abychom zachránili zemi /svět/ od komunismu“ /P.Uhl, tamtéž, s.33/. Naše buržoazie se srovnáváním fašismu a komunismu připravuje na případnou volbu mezi „dvěma totalitarismy“.

Něco se z tohoto zákulisí velkého dramatu transformace občas vynese na povrch. T. Ježek např. opakovaně seznamuje veřejnost s tím, jak snadno si vládní demokraté představují rozřešení krizových situací. Odbory jsou nedemokratickou institucí. Sociální hnutí se rodí ze spiknutí a z nedostatku bdělosti tajných služeb. Jak snadné je jim „zatnout tipec“!

Zatím se má především neustále litočit na vědomí mladých lidí, kteří již dnes mají díky vládní propagandě značně neurovnané představy o minulosti. Má být zesilována nedůvěra k věčně nespokojeným a revoltu podněcujícím intelektuálům. Občanům se má ztěžovat střízlivé, realistické vidění skutečností, bránit jim, aby pronikali pod povrch společenského dění. Má se tak odvádět pozornost nejen od dílčích nedostatků, slabin a afér politiky vládnoucích vrstev, ale také od její pravé, hluboce zpátečnické povahy.

Nejde tudíž v žádném případě jen o komunismus, či dokonce o politické pozice komunistů. Protidemokratickým, aníihumanistickým tažením se cítí ohroženi „osmasedesátníci“, levicově smýšlející disidenti, sociální demokraté /podle slov D.Bárty, jen obtížně čelí pokusům nasadit sociální demokracii psí hlavu fašismu, Listy, č.l, 1995, s.16/ i liberální demokraté a zčásti také křesťanští demokraté, či křesťanští sociálové.

Je toto znepokojení odůvodněné? Rozhlédněme se kolem sebe. Ve společnosti jsou neustále živeny „očistné“ a pooisíychtivé nálady. Byl prosazen lustrační a protikomunistický zákon, jimiž jsou početné skupiny lidí vyčleňováni z Ústavou a Listinou základních práv a svobod garantovaných práv a svobod, a jejich společenská a životní šance je omezována. Jsou přijímány protiústavní antikomunistické vyhlášky, jež „smrdí fašismem“ /Z. Mlynář/. Mezinárodní veřejnost a instituce tuto praxi odsoudily, nikoli však federální a český Ústavní soud. Nezdůvodněnou představou není podle Z.Mlynáre „duch fašistoidního antikomunismu“ ani v mezinárodních vztazích /Listy, č.l, 1995, s.14/. V nejbližších letech a možná i měsících, se závěrem století, lze očekávat vystupňovaný zájem o přehodnocení klíčových událostí, které se v něm odehrály, veškerého onoho rušného a složitého dění, kterým se vyznačovalo. Ideologové kapitalismu se budou chtít připravit na vyhrocené spory o střízlivé hodnocení jeho perspektiv, vzhledem k možnostem současné civilizace, k nimž zavdá přelom staletí a tisíciletí nový podnět. Pokus o takový nástup nelze podceňovat. Levicová politika v něm může počítat s významnými spojenci nejen mezi sociálními skupinami, které staví proti kapitalismu jejich existenční zájem, ale i mezi všemi soudnými, kriticky myslícími lidmi.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *