Komunismus a fašismus (4)

Totožnost, podobnosti a rozdíly komunismu a fašismu

Oba systémy se hluboce lišily nejen v ideologii, ale také v praxi. Ani rozpornost a vážné deformace komunistické politiky nemohou tyto rozpory zakrýt. Posuďme předběžné některé nejvýznamnější rozdíly.

V Sovětském svazu a dalších zemích byli kapitalisté vyvlastněni a ekonomika řízena na základě ústředního plánu. Za panství nacionálního socialismu a fašismu kapitalismus nejen přežil, ale velkoburžoazie s jeho představiteli velice úzce spolupracovala. P.Šustrová ne náhodou vyzdvihuje, že se budoucí nacistická společnost „po absolutní eliminaci/?/ Židů neměla podstatně lišit od tehdejší běžné /?/ západní společnosti. Je velmi důležité, že majetkové vztahy, jež – ať se nám, to líbí nebo ne — zcela základně charakterizují evropské společnosti, měly zůstat a také zůstaly za nacismu v principu netknuté“ /Listy, s. 23/. Otřes nad opovážlivostí těch, kteří si dovolili sáhnout na posvátné vlastnictví ji vede k tomu, že i teroristická a genocidní opatření, která měla toto vlastnictví ochránit, připustí jako „běžnou součást“ západní společnosti té doby.

Komunisté zdůrazňovali rovný vztah k výrobním prostředkům, který zakládá rovné možnosti pro všechny lidi bez jakéhokoli rozdílu. Hlásali a prosazovali rovnost, nevměšování, respektování suverenity a solidaritu mezi národy. Vycházeli z Marxových vizí o rovnosti lidí, o osvobození člověka a o skoku z říše nutnosti do říše svobody. Fašismus vycházel z nerovnosti a prosazoval nerovnost lidí, ras i národů, zdůvodňoval ji iracionalistickým mysticismem, rasismem a nacionalismem.

Komunisté vycházejí při svém energickém, rozhodném postupu z objektivních potřeb a zájmů velkých sociálních skupin, tříd a vrstev, pomáhají při vzniku, organizování a uvědomování dělnického, národně osvobozeneckého, mírového hnutí. Postupují solidárné, podporují tato hnutí v jejich zápase. Byli a jsou proto napadáni z různých stran, nikdy však nemohli být obviněni z terorismu a vývozu revoluce. Fašisté hlásají a organizují vzájemný boj vyšších a nižších ras, panujících a podřízených národů na principu malthusiánského přežití nejschopnějších.

Kapitalistické státy hájí své pozice všemi prostředky, včetně vojenských agresí a přepadů. Komunisté se od této politiky snažili a snaží odlišit zdůrazňováním rovnosti, suverenity, vzájemné podpory a pomoci národů. Přesto se v komunistické politice objevil prvek, který souvisí s právem revoluce se bránit a který Z. Mlynář nazval „imperiálním dobrodružstvím“ /Mlynář/. Fašisté však hlásali nutnost a prospěšnost válek jak v zájmu mravní obrody v panujícím národě, tak v zájmu územní expanze. Používali svou ideologii jako základ pro otevřenou politiku expanze, v zájmu porobení jiných národů a ras. Šlo jim o ovládnutí světa válečnými výboji.

Politika komunistického hnutí a socialistických států byla rozporná. Socialistické země šly nevyzkoušenou cestou revolučního zakládání procesu emancipace, a to všech lidí, bez rozdílu. Nedokázaly přitom odpovídajícím způsobem zajistit účast lidí na správě a řízení společenských záležitostí, navázat na nejlepší stránky domácí tradice a plně využít historických možností. Dopustily se vážných chyb. Politika fašismu byla celkově vsak destruktivní. Kde lze najít jediný příklad toho, že fašisté bojovali za věc svobody? Komunistické hnutí a socialistické země patřily k nejvýznamnějším bojovníkům proti kolonialismu, rasismu, za národní osvobození. Významně napomohly porážce fašismu. Podněcovaly všude ve světě snahy o větší sociální spravedlnost. Donutily politiky v rozvinutých zemích k ústupkům z krajních pozic při prosazování zájmů buržoazie a napomohly vzniku silné sociální politiky.

Kde lze najít jediný příklad toho, že fašisté usilovali snížit úroveň vojenské í jiných forem konfrontace v mezinárodních vztazích? Vyprovokovali naopak druhou světovou válku, v níž zahynulo na padesát miliónů lidí a byly zničeny nenahraditelné hodnoty. Komunistické hnutí a zvláště socialistické země provokovaly kapitalismus již samou svou existencí. Od samého počátku se snažil jejich pozice nejen omezit, ale také jimi otřást a „zatlačit“ je tak nejen do defenzívy, ale také do slepého kouta. V zahraniční politice socialistických zemí se objevovaly prvky, které mohly blokovému rozdělení a zbrojení napomáhat. Je však v dobré paměti základní linie této politiky, směřující k mírovému soužití protichůdných systémů, ke snižování výzbroje i ke všeobecnému odzbrojení.

Kde lze najít ve fašistických režimech jediný příklad vnitřních diskusí, organizovaných ve straně či ve společnosti? Fašisté nediskutovali, dávali přednost slepé poslušnosti a vojáckým Činům. Komunisté zápasili o vnitrostranickou demokracii a přes řadu problémů i omezení hledali způsoby k rozšíření reálné demokratické účasti pro všechny občany země.

Fašisté vedli boj za prosazení svého antihumánního programu s téměř nepolevujícím fanatismem do posledního konce. Komunisté, konkrétně v Československu, sváděli téměř nepřetržitý, marný boj s výlučnou mocí „své“ stranickostátní hierarchie. Souhlasili s přenecháním moci silám, které se draly kupředu s téměř shodnými požadavky, jaké obsahoval program připravovaný pro jejich 18.sjezd. Učinili tak, protože se těmto silám mezitím podařilo získat podporu dosud mlčící a vyčkávající veřejnosti. Sami se ve velkém poctu veřejných vystoupení zúčastnili.

Také socialistická ideologie byla rozporná. Byla postihována rozpornou i deformovanou praxí, podřizována jí a sama se jí přizpůsobovala. Tím se postupně zmenšovala její schopnost napomáhat rozpory praxe řešit. Její reálně humanistické a demokratické jádro, vyvozené z Marxových a Leninových ideí, zůstávalo nevyužito. Fašistická ideologie se do žádných takových rozporů se sebou samou a s fašistickou politikou nedostávala. Byla plně přizpůsobena potřebám praxe fašistické politiky. Beze zbytku se jim ve své výstavbě a argumentaci podřizovala.

Pokračování