Komunismus a fašismus (3)

 

logoTotožnost, podobnosti a rozdíly komunismu a fašismu

 

 

2. Totožnost, podobnosti a rozdíly komunismu a fašismu

Komunismu se především připisuje obzvláštní „ničivost“. V tom se shoduje P. Bratinka, P. Šustrová, ale také J. Šabata. Zatím co – podle P.Šustrové – fašisté pouze chtěli, aby se jim jednotlivci podřídili, komunismus proklamoval, že k vytvoření „nové“ společnosti „je potřeba napřed stávající společnosti zničit“, tj. aby se „společnost dobrovolně rozpadla na jednotlivce, kteří by byli úplně „nazí“, bez majetku a hodnotového systému“. Nacisté chtěli jen „svět dobýt, podřídit Německu, zatímco komunisté ho chtěli zničit a vytvořit znovu.“ Pro fašismus byl nepřítelem pouze Žid, pro komunismus však „všechny vrstvy, které společnost strukturovaly a rozrůzňovaly, každý, kdo překážel zglajchšaltování každého jednotlivého občana na prostého /a poslušného/ poddaného Státu. Především šlo o lidi majetné…“ Komunismus tedy na lidech „požadoval tělo i duši“ /Listy č.l, 1995, s. 241.

Nechme zatím stranou faktické redukování a přikrašlování záměrů fašistů, jakož i účelové přenášení rysů fašistické ideologie na komunismus. Důležitější v tomto okamžiku je to, že P.Šustrová nám otevřeně říká, v čem ona zdůrazněná „ničivost“ spočívá. Komunisté ohrožovali zejména lidé majetné, šlo jim o to, „v prvé řadě zlikvidovat předivo vlastnických vztahů, které, jak už zmíněno, jsou pro společnost něčím naprosto fundamentálním“ /Tamtéž, s.24/. Pozoruhodné: komunismus působil ničivěji, protože požadoval obnovení dějinné spravedlnosti a sahal přitom na vlastnictví, kdežto fašismu o žádnou dějinnou spravedlnost nešlo, právě naopak, a proto kapitalistické vlastnictví v podstatě ponechal nedotčené.

Tento obzvláště odpudivý rys komunismu zbavuje pak kritiky vůči němu jakýchkoli ohledů. Poskytuje právo názory K.Marxe, marxistů a komunistickou ideologii i politiku nejen zjednodušit, ale také zprimitivizovat. Příklad předvádí P.Šustrová. Když se mluví o komunistickém požadavku rovnosti, pak jen jako o požadavku na „dokonalou“ rovnost, která se spojuje s dokonalým zglajchšaltováním občana na prostého a poslušného poddaného Státu /Tamtéž/.

I ti, kteří se snaží o objektivitu, v této převládající atmosféře „uhýbají“ a dávají najevo svou vstřícnost. S. Wiesenthal, povolaný znalec nacismu a fašismu, chce upozornit alespoň na to, že „nacionální socialismus byl zločinný jak v ideologii, tak v praxi. Komunismus byl zločinný pouze v praxi“ /cit. M. Hájek, Listy č.l, 1995, s. 361. Na tom však ústup nepřestává. Z.Bradáč připouští, že K. Marx byl „vynikající kritik“. Odsoudí jej proto alespoň /v rozporu s následným oceněním Marxovy „opatrné neurčitosti“/jako dogmatického projektanta, který nebyl ochoten „vzít v úvahu rozdílné varianty budoucího vývoje“. Také J. Šabata vytýká Marxovi „intelektuální omyl“ „ve zkratech, které zdůvodňovaly perspektivu přerůstání liberálně demokratické revoluci v revoluci proletářsko-socialistickou či komunistickou – v perspektivu revoluce, která má zničit trh i demokracii“ /!//Listy č. l, 1995,s. 20/. Při veškeré úctě k J.Šabatovi, nejde náhodou o jeho vlastní zkraty?

J.Šabata však na těchto zjištěních nepřestává. Ukazuje nám, jaký smysl mělo jeho obvinění, k čemu směřovalo, jaký způsob argumentace se jím otevírá /a odkud čerpá své inspirace/. Jedna větev této argumentace směřuje k „ospravedlnění“ bolševiků, neboť „ti jen omyly německých sociálních demokratů, Marxe a Engelse samozřejmě nevyjímaje – radikalizovali“ /Tamtéž/.

Druhá větev směřuje k „ospravedlnění“ fašistů. Podle Z.Brzezinského, „marxismus vyzdvihl koncepci mravně spasitelného poslání revoluce, představil ji jako historicky nevyhnutelnou a tvrdil, že výchozím bodem pro vytvoření sekulární utopie má být totální politická kontrola /?/. Z této ústřední myšlenky vyslovené v 19.století, vyrostlo ve 2O.století několik výhonků: leninismus, fašismus a hitlerismus“ /Bez kontroly, Praha 1993/. Takto je tedy dosahováno kýženého efektu. Hlavním nepřítelem není fašismus, ale komunismus. Za vznik fašismu je odpovědný marxismus a snad i celá linie filozofického a společenskovědního uvažování, která do něho vyústila.

Jenže taková „zjištění“ jsou praxí a těmi, kdo ji ctí, a kdo si váží i ideových pozic svých odpůrců zpochybňována. Nejde jen o to, že se fašismus a komunismus vzájemně „nesnášeli a potírali“. Taková nesnášenlivost je na úrovni uvažování o sektách pochopitelná. Byl „komunistický“ antifašismus, který byl významnou siožkou široké antifašistické fronty. /A byli to vojáci Rudé armády, kteří otevírali brány nacistických koncentráků/. Byl fašistický antikomunismus.

Nesmiřitelnost současně poukazuje na rozdíly tak zásadní a hluboké, které ukazují na nesmyslnost pokusů svádět je na žárlivost sekt.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *