Komunismus a fašismus (5)
Totožnost, podobnosti a rozdíly komunismu a fašismu
Nejčastěji se podobnost mezi fašismem a komunismem odvozuje z toho, že obě tato hnutí, obě ideologie a politiky byly „totalitní“. Přitom však právě takové označování nejvíce napomáhá významné rozdíly stírat.
Jedním z prostředků je povýšení autoritativního režimu /někdy navíc odlišovaného přídavným jménem „tradiční“/ na úroveň totalitního režimu konstruovaného podle ideálního vzoru. Takové charakteristiky, jako je existence výkonné moci, která je soustředěna v rukou vládnoucí skupiny, spojené s rozhodujícími vlastnickými pozicemi, moci, která pod různými záminkami omezuje či přímo potlačuje politickou opozici, jsou přítomny v politických systémech v různém rozsahu, ale zato velmi všeobecně.
Totalitarismus podle H. Arendtové /The Origins of Totalitarinism, 1951/, C. J. Friedricha a Z. Brzezinského /Totalitarian Dictatorship and Autocracy, 1956/, lze ideově modelovat šesti znaky:
1. existuje oficiální, uzavřená ideologie, zdůvodňující základní změnu všech sfér společenského života k formulovanému společenskému ideálu,
2. vládne nebo dominuje jedna hierarchicky vybudovaná strana, která si podřizuje státní moc,
3. opozice není trpěna, je organizován teror proti nepřátelským třídám, rasám, národům, disidenti jsou zatlačováni pomocí zastrašování a síly,
4. existuje informační monopol stáru na ideologicky přípustné a spolehlivé názory,
5. pouze stát může použít sílu, má monopolní kontrolu nad zbraněmi,
6. existuje ústřední, státní kontrola nad veškerým hospodářským životem.
Zdůrazněme ještě jednou, že šlo o ideový model, o zevšeobecnění, kterým mohla být skutečnost postižena nebo jemuž mohla být přizpůsobována. Abychom se mohli zorientovat, musíme si uvědomit v jakých podmínkách a proč se tato koncepce zrodila. Zrodila se ve vrcholném údobí studené války a reagovala na její objednávky. Měla účelový charakter, byla podřízena konkrétnímu ideologickému a politickému účelu. J.Heywood o tom ve svých Politických ideologiích píše: „Zájem o totalitarismus na Západě v 50. a 6O.letech lze do jisté míry vysvětlit tím, že poukazoval na paralely mezi rasistickými a komunistickými režimy a zvýrazňoval jejich represivní a brutální charakter. Stal se i prostředkem pro vyjádření antikomunistických názorů a zejména nepřátelských postojů k Sovětskému svazu“ /Politické ideologie, 1994, s. 181/.
Ideologická konstrukce měla být podepřena a také byla podpírána odvoláváním na praxi. Fašismus a komunismus měly zcela odlišné, ba protichůdné důvody k postupu, který vykořenil masy ze stabilních sociálních a politických struktur a údajně je znemožnil „strukturovat demokratickými prostředky“. Motivace fašistů ideology totalitarismu tehdy již neprovokovaly. Neměli ani zájem rozdíly připomínat. Šlo o zprofanování záměrů komunistů, kteří ohrožovali vlastnictví buržoazie. Proto vybudovali svou konstrukci, která stavěla např. snahy osvobodit zemědělce ze zaostalosti a umožnit jim vytvářet kolektivisíické organizace do krajně nepříznivého světla. Kolektivizace byla násilná, násilí vyprovokovala snaha rozbít třídní strukturu vesnice, důsledkem byly hladomory. Toto ideologické poselství bylo adresováno všem, kteří sahají na vlastnictví a otřásají proto pozicemi mas, místo aby využívali formy vyvlastnění a utváření farmářského stavu, které umožňuje kapitalismus a demokracie, jíž poskytuje prostor.
Fašisté /konkrétně Mussolíni/ se upínali k vizi totalitního státu. Šlo jim o monopol moci, jehož by bylo využíváno k šíření politického vlivu v zájmu jejich ideologických konstrukcí do všech složek a struktur, od ekonomiky, přes kulturu až po rodinu a každého jedince. Smyslem bylo dosáhnout maximálního ovládnutí lidí a maximálního účinku represí doma i v zahraničí, co nejúplnější ideologické manipulace. Ovládnutí a manipulace byla otevřeně zdůvodňována a proklamována. Jejím prostřednictvím mel být odstraněn rozdíl mezi státem a občanskou společností.
Také marxisté hovoří o překonání tohoto rozdílu a prosazují jej. K. Marx vyjádřil tento záměr slovy: „Stanovisko starého materialismu je „občanská“ společnost, stanovisko nového materialismu je lidská společnost čili zespolečenštěné lidstvo“ /Teze o Feuerbachovi, Spisy, sv. 3, s.19/. Tím se však nedávají do rukou žádné argumenty současným bojovníkům za vymoženosti občanské společnosti. Právě tak neposkytuje úsilí komunistů vtáhnout co nejširší lidové vrstvy do zápasu o jejich vlastní sebeosvobození žádnou záminku pro obvinění z totalitarismu. Co může být předmětem diskuse, to jsou vážné rozpory v konkrétním postupu a příčiny různých vážných omylů a selhání.
Ideologický model totalitarismu je konstrukcí i pokud jde o fašistické státy, protože v praxi mohl být uplatněn jen neúplně. Největší dokonalosti dosáhl v nacistickém Německu. Ve fašistické Itálii /a také ve Španělsku a jinde/ přetrvala monarchie, na jihu Itálie si uchovaly moc různé přední osobnosti, a také pozice, vliv a privilegia katolické církve zůstala nedotčena. O totalitarismu v souvislosti se socialistickými zeměmi hovoří i odpůrci komunistické politiky pouze v určitých obdobích, v Sovětském svazu H. Arendtová v souvislosti s politikou J. V. Stalina. Od 6O. let nepoužívala této charakteristiky ani sovětologie, V. Havel označil režim v Československu v roce 1978 jako posttotalitní. Přesto byla taková charakteristika po listopadu 1989 účelové uplatněna a zavedena jako jednoduchý hodnotící stereotyp. Důvody jsou naprosto stejné jako ty, které byly uplatněny na samotném vrcholu studené války. Vládní propaganda tuto ideologickou a politickou válku obnovila v jejích nejhrubších formách.
Pokračování