Ludwig van Beethoven

 

beethovenLudwig van Beethoven se narodil 17. prosince 1770 v Bonnu. Jeho otec byl tenoristou v kurfiřtské kapele a hudebníkem byl rovněž dědeček, jenž působil jako kurfiřtský kapelník. Otec, inspirován Mozartovým příběhem, chtěl za každou cenu prokázat genialitu svého syna. Dokazuje to i tvrdá skutečnost, že když byly Ludwigovi teprve čtyři roky, tak už byl poslán do Vídně, do učení k Mozartovi. Ve svých třinácti letech byl angažován jako klavírista doprovázeč v kurfirtské kapele. Ve Vídni se pak Beethoven trvale usadil v roce 1792.

Beethovenův vídeňský život

Kde vlastně Beethoven žil? Měl nějaké domy? Odpověď na tuto otázku může klidně znít, že třicet. Ovšem s dodatkem, že v nich pouze žil, ale skutečně je nevlastnil. Jak je to vůbec možné, že je po Vídni dodnes rozseto tolik domovních tabulek vyzdobených stuhami v rakouských národních barvách, které říkají, že za jejich zdmi žil největší hudební genius? Ano, ve Vídni se skutečně říká Beethovenův dům tam a tam a Beethovenův dům tu Či onde. Ale faktem zůstává, že jde o místa, kde skladatel přechodně žil a pracoval, aby se odstěhoval s tím, že se po letech do stejného domu mohl znovu vrátit. A to i opakovaně. Stěhoval se prý celkem asi osmdesátkrát!

Zlé jazyky totiž tvrdily, že Ludwig van Beethoven byl svárlivé povahy a nikde se prý kvůli tomu nesnesl ani s domácím, ani s okolím. Stejné vlnové délce odpovídala i daiší pomluva, že údajné žil bohémským stylem a snadno utratil všechny peníze. A když mu nezbývalo na nájemné, tak ho majitelé domů jednoduše vyhodili. Je to pravda? Když odstraníme z takového obrazu jedinečného hudebníka všechny nánosy »drbů«, tak zjistíme, že Beethoven měl sice náturu výbušného člověka, ale že v jeho případě šlo spíše o přetlak vnitřní energie a nepokoje. A že těžký úděl jeho života, daný ztrátou sluchu i pocitem, že stále ještě nevykonal to, k čemu se cítil povolán, ho nutil do neustálého hledání, ke změně, k úniku od lidí, ale zase jen na okamžik, aby vzápětí zjistil, že dobrý člověk ještě žije.

„Ó vy, podle nichž jsem člověk nevraživý, nepříjemný, mizantmpický, nebo kteří mě za takového pokládáte, jak jen jste nespravedliví! Neznáte skrytou příčinu, proč se vám to tak jeví,« píše skladatel 6. října 1802 ve svém heiligenstadtském Testamentu aneb Poslední vůli, kterou ve formě dopisu svým bratrům Carlovi a Johannu zaslal právě z jednoho takového přechodného pobytu. Bylo to v domě na ulici Probusgasse číslo 6 v té části Vídně, která nese pojmenování Heiligenstadt.

Po pěti minutách chůze odtud k tramvaji číslo 37 a po dvou zastávkách a pak po ulici Hohe Warte se návštěvník dostane na Dóblinger Hauptstrasse, kde v domě s číslem 92 v letních měsících roku 1803 Beethoven složil klavírní sonátu C dur Valdštejnskou, trojkoncert pro klavír, housle a violoncello, a zejména Třetí symfonii – slavnou Eroiku. Jak známo, tuto skladbu věnoval Napoleonovi, neboť v něm spatřoval hrdinu, který ideou revoluce zapálí srdce celé Evropy, aby se heroismus jednotlivce změnil v lavinu, která strhne starý řád a uvolní místo společnosti svobodných a rovnoprávných lidí. Avšak když Napoleon zrušil republiku a stal se císařem, tak Beethoven v hloubce svého velkého zklamání tolo věnování zrušil. V tomto domě, kde je dnes jedno z Beethovenových muzeí, je pod názvem skladby na původní partituře výrazně vidět velký pás vyškrabaného písma. Vskutku, Beethoven tehdy asi musel v návalu rozhořčení vzít břitvu nebo jiný ostrý předmět a svoje vlastní slova holdu Napoleonovi rázné odstranit.

V roce 1817 skladatel přebýval v domě číslo 3 na Pfarrplatzu, kde je dnes stylová kavárna, a pak na Kahlenberger Strasse 26. Právě v těchto místech a ve zmíněném roce vznikaly první motivy Deváté symfonie. Snad to byla zrovna její první věta, která je plná smutku a hořkosti. Možná to mohla být některá z dalších vět, třeba ta, která bouří ve vášnivém rytmu plném radosti vznášející světlo do tmy bídného života zástupů. Ano, někde zde se rodila dosud hudebně nepřekonaná nadšená oslava lidského rodu vyjádřená i slovy „Objímejte se, vy miliony!“

Vůbec posledním Beethovenovým bydlištěm byla budova s Číslem 200 ve Čtvrti Alsegrund, nazývaná též Am Glacis, protože z jejích oken bylo vidět na pevnostní svahy a také na předměstské oblasti směřující nahoru ke kopcům Kahlenberg a Leopoldsberg. Avšak v roce 1903 byla zbořena a na jejím místě byl vystavěn nový dům s číslem 15. Dnes se zde nachází rušná Schwarzspanier Strasse. Dílo Ludwiga van Beethovena je nesmrtelné a stále žije ku prospěchu lidstva. Stejné tak je rnožno říci, že žijí i místa, kde tento titán působil a tvořil. Svědčí o tom i fakt, že jsou stále vyhledávány lidmi ze všech kontinentů.

V izolaci hluchoty

Beethoven nebyl nikdy ženatý, zřejmě proto, že se cítil i společensky vyřazen v důsledku hluchoty a také proto, že byl v tomto ohledu velmi nerozhodný, i když je známo, že měl rád děti a toužil je mít. Je rovněž známo, že s dobrými přáteli vlastně udržoval jen písemný styk, a to pomocí  „konverzačních  deníků“. Jeho velikost se nejlépe projevila právě v období kolem období let 1820 až 1825, kdy navzdory své hluchotě a psychickým depresím dokázal složit svá vůbec nejlepší díla – ať to byla Missa Solemnis nebo Devátá symfonie. Obě byla dokončena roku 1824 a představovala znamenitý  úspěch  s  takovým  odvážným experimentem, jakým bylo zapojení zpěvu do velké orchestrální skladby. Beethoven byl v té době již úplně hluchý. Ale skládal rovněž pro klavír. Vydal nejdříve řadu sonát, jejichž styl byl úplné odlišný od všeho, co až dosud zkomponoval. Zdokonaloval tradiční formy. Měnil počet a pořadí vět. Zvlášť impozantní je vynikající cyklus Variace na Diabelliho valčík. V posledních letech života složil také řadu velmi originálních smyčcových kvartetů. Ale to už byl zcela hluchý. Nutno ovšem připomenout, že první známky tohoto pro hudebníka strašlivého utrpení začal na sobě pozorovat, když mu ještě nebylo třicet let. Pak se příznaky změnily v trvalou vadu.

„Kdyby byl Beethoven postižen skle-rózní otítidou, tedy kdyby byl ponořen do akustické nicoty, intus eí extra (tedy zbaven jakýchkoli sluchových vjemů), je pravděpodobné, neřkuli listé, že by po roce 1801 nebyl napsal žádné ze svých děl,« uvedl doktor Marage o diagnóze Beethovenovy hluchoty, kterou přednesl 9. ledna 1928 ve své přednášce na konferenci Francouzské akademie véd a dodal: „Avšak jeho hluchota, mající původ v labyrintu, měla tu zvláštnost, že ho sice odřízla od vnějšího světa, nicméně udržovala jeho vnitřní sluchová centra ve stavu neustále excitace, produkujíc hudební vibrace a bzučení, které někdy vnímal s takovou intenzitou. Ačkoli zrušila vibrace zvenčí, zesílila vnitřní zvuky.

Heitigenstadtská závěť ze 6. října 1802

»Mým bratrům Carlovi a Johannu Beethovenovým.

Ó vy, podle nichž jsem člověk nevraživý, nepříjemný, mizantropický, nebo kteří mě za takového pokládáte, jak jen jste nespravedliví! Neznáte skrytou příčinu, proč se vám to tak jeví. Mé srdce a můj duch mely od dětství sklon k dobrotě a k něžným citům.

Přitom jsem byl vždy nadán k vykonávání velkých věcí. Avšak pomyslete, že už téměř šest let jsem postižen zhoubnou nemocí, kterou neschopní lékaři zhoršili.

Ach! Jak jen přiznat slabost smyslu, který by u mě měl být dokonalejší než u kohokoli jiného, smyslu, který jsem dříve měl tak bezvadný.

Tyto události mě zahnaly až na sám práh beznaděje a mnoho nechybělo, abych sám skoncoval se svým životem. Jen umění, a nic jiného, mě zadrželo. Ach! pokládal jsem za nemožné opustit svět dříve, než dokončím všechno to, co jsem v sobě cítil klíčit, a tak jsem prodlužoval tento ubohý život.«

Nesmrtelné dílo

Ludwig van Beethoven zemřel 26. března 1827. Ale dílo, které zanechal lidstvu, je vskutku nesmrtelné. Obsahuje tyto skladby: opera Fidelio, Missa solemnis D dur, oratorium Kristus na hoře Olivetské, kantáta Slavnostní okamžik op. 136, 9 symfonií, 8 klavírních ouvertur, balet Stvoření Prométheovo, 36 tanců, 5 klavírních a 1 houslový koncert, koncert pro housle, cello a klavír, 16 smyčcových kvartetů a velká fuga pro kvarteto, 20 komorních skladeb různého obsazení, 17 trií, 10 sonát pro housle a klavír, 5 sonát pro cello a klavír, 32 sonáty pro klavír, řada drobnějších nástrojových skladeb – mimo jiné 32 variací, několik písní, úpravy skotských, waleských a irských lidových písní a různé drobné příležitostní skladby.

Zdenek RUDLER

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *