„Žádám smrt pro svého otce…“

 

cepicka„Jaký vám utkvěl v paměti Stalin?“ zeptali se umírajícího. „Naháněl strach…“

Prý to byla poslední slova Alexeje Čepičky. Bývalý ministr spravedlnosti, ministr národní obrany Československa, zeť Klementa Gottwalda, který měl kdysi skutečně neomezenou moc, zemřel v domově důchodců nedaleko Prahy v roce 1989. Soumrak jeho života byl poznamenán strachem, strachem z člověka, s nímž se setkal jen jednou.

Československo se vzdalo svému „nejlepšímu příteli a osvoboditeli“ až poslední. Už byla „odloučena“ Jugoslávie (tou také všechno začalo), už byly „zneškodněny bandy odporných zrádců, titovských a angloamerických špiónů“ v Maďarsku, Bulharsku, Albánii, Rumunsku a Polsku. Proces se „skupinou Slánského“ koncem roku 1952 se stal závěrečnou operací stalinských „chirurgů“ s cílem sterilizovat lidově demokratické země. Operací krutou a krvavou, kdy se řezalo za živa.

Plížili se pokradmu. V únoru 1948 přijel do Prahy náměstek ministra zahraničních věcí SSSR, bývalý velvyslanec v Československu Valerian Zorin. Tento Stalinův emisar přivezl nabídku Kremlu, že československým komunistům pomůže v probíhající vládní krizi Sovětská armáda. Tento návrh Gottwald odmítl: „…Komunistická strana to zvládne vlastními silami.“

Odmítnutí „dobré rady“ Stalin Gottwaldovi neodpustil a při první vhodné příležitosti vyslovil velmi ostře svou nespokojenost. Československý dělnický prezident bude neustále pociťovat mrazivý dech nenávisti, a v létě roku 1952, kdy bylo v jeho bytě objeveno odposlouchávací zařízení, si uvědomil, že upadl do takové nemilosti, z níž je jen jedno východisko – letální. Tenkrát však, v únoru 1948, Gottwald ještě odolával, přestože na něho a na generálního tajemníka ÚV KSČ Slánského byl vyvíjen silný nátlak, neboť se mělo za to, že českoslovenští komunisté sami situaci nezvládnou. A když ne celou armádu, tak alespoň poradce státní bezpečnosti ze Sovětského svazu je pozvat bezpodmínečné třeba.

Zlom nastal na podzim roku 1949. Dne 3. září Matyáš Rákosi, vedoucí představitel Maďarské strany pracujících, upozornil Gottwalda, že v Československu, ve vedoucích mocenských orgánech působí špióni západního imperialismu. Dva týdny po tomto upozornění byla z Prahy do Moskvy odeslána šifrovaná zpráva tohoto znění: „S. Malenkov. Po odhalení podvratné bandy v Maďarsku bylo zjištěno, že její nitky vedou do Československa. Žádáme ÚV VKS(b), aby k nám vyslal odborníky obeznámené s výsledky soudního vyšetřování v Maďarsku, kteří by nám pomohli vést šetření v tomto směru.“

Pomoc byla poskytnuta neprodleně. Po „dokončení“ případu László Rajka přijeli stalinští „chirurgové“ z Budapešti, tentokrát obohaceni nejen o domácí zkušenosti, ale i o nezbytné mezinárodní návyky. Krátce před touto osudovou žádostí Slánský prohlásil: „Další cesta k socialismu bude provázena zostřováním třídního boje proti pozůstatkům kapitalismu. Reakce, která odešla do ilegality, se ještě těsněji semkla s vnějšími nepřáteli, přisluhuje jim a kráčí cestou diverzí, špionáže a banditismu.“ Mohlo snad generálního tajemníka ÚV KSČ tenkrát napadnout, že za pouhé dva roky ostří hoši ve vyšetřovnách věznice v Ruzyni „požádají“ i jeho, aby složil zbraně a tváří v tvář straně bez jakéhokoli zatajování výpravčí, jak se sám ubíral po této „cestě diverzí, špionáže a banditismu“?

Proces s komunisty měl krvavý prolog

Od 31. května do 8. června 1950 se v Praze konal soudní proces s aktivisty národně socialistické strany, „vůdci záškodnického spiknutí proti republice“. Výsledkem byly čtyři rozsudky smrti. Poprvé v dějinách Československa byla pro špionáž popravena žena. Milada Horáková měla ve svém životopise epizodu, kterou jí vláda odpustit nemohla a ani nechtěla: Když se 10. března 1948 dověděla o záhadné smrti československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka (podle oficiální verze vyskočil z okna), vrátila mandát poslankyně parlamentu. Při soudním přelíčení se Milada Horáková, která prožila fašistické koncentrační tábory, chovala klidně a statečně. Klidně a statečně vyslechla i verdikt soudu. Před popravou řekla katům: „Odcházím bez nenávisti k vám.“ Udělení milosti Miladě Horákové se domáhali Albert Einstein, Bertrand Russell, John Desmond Bernal. Marně. Milada Horáková byla popravena 27. června 1950. Rehabilitována byla o čtyřicet let později.

Od října 1948 do prosince 1952 vynesly soudy 233 rozsudků smrti. Mezi popravenými byli nejenom skuteční zrádci a zločinci, ale také účastníci protifašistického odboje. Situace dospěla tak daleko, že ministerstvo spravedlnosti doporučilo prozatím zastavit vyšetřování případů, „protože rozsudky odsuzující k nejvyšší míře trestu by mohly dosáhnout vysoké míry koncentrace v krátkém časovém úseku“. Smrt se stala přepychem…

„Cizáci“ byli zneškodněni, na řadu přišli vlastní lidé.

Jsou knihy, které působí téměř fyzickou bolest. Například knihy „Příkrá cesta“ od Jevgenije Ginzburgové, „Nevymýšlena“ od Lva Razgona, povídky Varlama Šalamova. „Doznání“ od Artura Londona patří mezi ně. Při čtení této publicistické zpovědi je zvlášť nápadné, že politické procesy v Československu jsou téměř přesnou kopií soudních procesů z třicátých let v Sovětském svazu. I když ovšem rozsah je jiný, ale vcelku … Kniha „Doznání“ utkví v pamětí líčením zvůle, jež způsobuje mrazení v zádech, neomezené moci katanů a jakési fatální odevzdanosti obětí. Po přečtení této knihy si člověk uvědomí ještě něco. Že totiž československým vyšetřovatelům byla přisouzena úloha statistů ve zlověstné hře. „Režiséři“ byli pozváni odjinud.

Sovětští chlapci dodrželi slovo, které dal generál ministerstva státní bezpečnosti SSSR Lichačov hned po příjezdu do Československa: „Organizovat procesy… nediskutovat, ale stínat hlavy a lámat vaz.“

Uveďme ty, kteří „stínali a lámali“. Kromě zmíněného generála Lichačova (byl popraven v roce 1954 za spáchané zločiny a chtěli bychom věřit, že při vynášení rozsudku přihlédl soud i k jeho „služebnímu pobytu“ v Československu), to jsou Makarov, Jesikov, Besčasnov, Borisov, Gromov, Morozov, Černov, Smirnov, Galkin, Pětuchov, Bojarskij… Ten si ostatně žil spokojeně a užíval penze.

Vladimíre Anaňjeviči Bojarskij! Vás si dobře pamatují v Československu, přestože od té doby uplynulo už čtyřicet let. Bodejť by ne! Ve zprávě komise ÚV KSČ, která se v roce 1968 pod vedením Jana Pillera zabývala rehabilitací politických vězňů, se na straně 53 uvádí: „Za Bojarského dosahovala krutost výslechů nejvyššího stupně. Na radu a za osobní mimořádné aktivity poradců SSSR byli lidé podrobováni nepřetržitým výslechům, které byly doprovázeny bestiálním bitím. Vyšetřovaní byli týráni hladem a mučeni žízní…“

Jarmila Taussigová, která koncem čtyřicátých let sbírala po linii stranické kontroly kompromitující materiál na pracovníky československé státní bezpečnosti, Vladimíra Bojarského dobře znala. Tato „známost“ ji však neochránila před vězením. Později vypovídala: „Řekla jsem mu, že sdílím názor Slánského. U nás není možné to, co bylo v Maďarsku. Tehdy mi připomněl odhalené špióny a zeptal se: Kdo je náš hlavní nepřítel? Západní imperialisté, odpověděla jsem. Mýlíte se, řekl Bojarsky. Naším hlavním nepřítelem je mezinárodní sionismus a jeho špiónské organizace.“

Bojarskij si vymohl Gottwaldův souhlas s tím, aby ve struktuře československé státní bezpečnosti bylo vytvořeno zvláštní antisionistické oddělení. Pro tuto verzi – verzi židovského buržoazního spiknutí proti komunistickému režimu v Československu – neúnavně pracovali všichni „sovětští poradci“. Předstihneme-li události, lze říci, že nepracovali nadarmo. Po letech Jarmila Taussigová ve výpovědi pro stranickou komisi Jana Pillera napsala: „Teprve po zatčení a později při soudním líčení jsem si uvědomila, že si Bojarskij hrál se mnou jako kočka s myší,aby dosáhl vrcholného cíle: odhalení protistátního spikleneckého centra, které by co do rozsahu nemělo obdoby v zemích lidové demokracie.“

Dne 14. března 1950 byl z funkce ministra zahraničních věcí odvolán Vlado Clementis. 6. května newyorský rozhlas (pražský mlčel) oznámil, že Clementis udržoval těsné styky s bývalým předsedou sboru povereniků Slovenské národní rady Gustávem Husákem. Sovětští experti pomohli československým soudruhům „vymýtit kořeny slovenského buržoazního nacionalismu“.

Dne 24. května předseda Komunistické strany Slovenska Viliam Široký v projevu ha IX. sjezdu KSS delegátům řekl: „V roce 1939, po podepsání sovětsko-německé smlouvy, která měla obrovský význam pro pokrok lidstva, protože mařila plány anglo-amerických imperialistů, zaujal Clementis antisovětské stanovisko, stanovisko třídního nepřítele. Toto stanovisko zastával i v období sovětsko-finského konfliktu, při osvobození Západní Ukrajiny a Západního Běloruska sovětskými vojsky.“ To už bylo něco závažnějšího než „buržoazně nacionalistická úchylka“!

Do června 1951 Bojarskij shromáždil a odeslal do Moskvy materiály na Slánského, Stalin však nespěchal schválit příkaz k zatčení generálního tajemníka bratrské strany. Navíc, v dopise Gottwaldovi Stalin připomněl, že pro obvinění „nejsou žádné důvody“. Nechť si žije, ale z funkce vedoucího KSČ by bylo lépe ho odvolat. Tak se také stalo. Dne 23. července se v Kremlu konala porada, jíž se zúčastnili Stalin, Molotov a Alexej Čepička. Čekali Gottwalda, ale ten nepřijel. Vymluvil se na nemoc. Nemocí, která trápila prezidenta, byl strach pronikající až do morku kostí. Gottwald nepochyboval o tom, že přijede-li do Moskvy, domů se už nevrátí.

Čepička přivezl svému tchánovi potěšující zprávu: Josif Vissarionovič soudí, že Slánský je nevinen. V Praze to považovali za dobré znamení a k padesátinám byl generální tajemník vyznamenán nejvyšším československým řádem. Prozíravý Gottwald ovšem v poslední chvíli vyškrtl z blahopřejné vládní listiny zmínku o tom, že jubilant patří k jeho nejvěrnějším spolupracovníkům. A skutečně. Intuice umocněná strachem prezidenta nezradila. Všichni čekali na blahopřání z Moskvy, ale právě to nepřišlo. Moskva mlčela. Bylo to mlčení vskutku hrobové.

Jubileum se slavilo koncem července 1951 a 11. listopadu přijel do Prahy Anastas Ivanovic Mikojan s osobním poselstvím Stalina Gottwaldovi, které přikazovalo zatknout Rudolfa Slánského, aby neuprchl do ciziny.

„…Tím spíše mě překvapuje, že Bojarskij a jemu podobní, po tom, co všechno bylo odhaleno, dokázali klidně žít dál,“ s neskrývaným údivem řekl Pražák L. Legár, který kdysi pracoval v jedné rehabilitační komisi. Dokázal, dokázal!… A jak! Bojarskij a Besčasnov navštívili Prahu v lednu 1970. Trápila je nostalgie? Asi: Přijeli, aby „konzultovali“ československé kolegy, neboť začínala normalizace „po jaru“. Soudruh Besčasnov pak najednou navštěvoval jeho srdci drahé Československo i jako předseda Výboru státní bezpečnosti slunného Uzbekistánu i jako náměstek ministra strojených hnojiv SSSR. Domnívám se, že jeho generálská (nebo ministerská?) penze bude vyšší, než vězně GULAGu – československého i sovětského, kteří zůstali naživu.

Bohumil Doubek, který řídil vyšetřování v pražské věznici v Ruzyni, kde byli vyslýcháni „titovští špióni, zrádci, trockisté a sionisté“ si vzal k srdci oblíbené přísloví Bojarského: Když se kácí les, lítají třísky. Doubek je opakoval pokaždé, kdykoli si dovolil zapochybovat o vině vyšetřovaného. Okamžitě si uvědomil, že „… tyto záležitosti sledují vyšší cíle“. Skutečně, „železní dřevorubci“, vyslaní do Československa jeho „nejlepším přítelem“, se zabývali „kácením lesa“. Bohyni spravedlnosti klidně vyhnali a ve vyšetřovnách nastolili „královnu důkazů“. Vyšetřovací metody, zvlášť uzpůsobené pro ruzyňské vyšetřovatele, zlomily i ty nejodolnější. Hrozné je pomyšlení na to, že lidé, kteří bojovali proti fašismu ve Španělsku, ještě vzdáleném „velké válce“, a potom i přímo v této válce, kteří prošli peklem nacistických táborů, se přiznávali k nejzrůdnějším zločinům, jichž se nikdy nedopustili!..

„Vážený soudruhu, žádám pro svého otce trest smrti. Teprve nyní jsem poznal, že tento tvor není hoden nazývat se člověkem, protože v něm nebylo nic lidského. Byl a zůstává mým zapřísáhlým, mým nejhorším nepřítelem,“ napsal prokurátorovi syn jednoho obžalovaného v „causa Slánský“.

Jeden vyšetřovatel řekl kdysi Arturu Londonovi: „Strana potřebuje nikoli vaše hlavy, ale politický proces velkého rozsahu.“ Tento proces začal 20. listopadu 1952. Při čtení zpráv o pražské soudní inscenaci se člověk propadá do propasti: „Vyšetřováním bylo zjištěno, že Slánský podnikal aktivní kroky k ukrácení života prezidenta republiky Klementa Gottwalda. Za tímto účelem vybral pro něho ošetřující lékaře z nepřátelského prostředí, s temnou minulostí a navázal s nimi těsné spojení, neboť počítal s tím, že jich využije pro své nepřátelské plány.“ Právě takoví totiž „lékaři vrazi“, ale sovětští, „umrtvili“ Gorkého a Menžinského a „pokoušeli se připravit o život“ Stalina a Ježova, za co je také stihl trest v roce 1938. Duch Vyšinského se vznášel v soudní síni starobylé pražské věznice na Pankráci. Státní žalobce Josef Urválek byl nestoudně patetický. Kvalit Andreje Vyšinského ovšem zdaleka nedosahoval, ale Andrej Januarjevič by byl spokojen. „Proč dnes tato banda spiklenců, tyto krysy, jimiž pohrdají všichni poctiví lidé v naší zemi, sedí na lavici obžalovaných? Protože síla idejí socialismu, bezmezná důvěra našeho lidu k vedení naší strany a osobně k soudruhu Gottwaldovi, horoucí láska k Sovětskému svazu jsou nezdolné!“

Proces se odvíjel podle scénáře, který navrhli sovětští experti, propracovaného do nejmenších detailů. Soudcové, prokurátoři a obhájci se své projevy naučili nazpaměť. Také obžalovaní museli na naléhání poradců znát své projevy zpaměti. Pro každý případ byly nahrány na magnetofonový pásek a záznam byl předem vyslechnut na schůzi předsednictva ÚV KSČ. Všechno šlo jako po másle. Jen jednou žalobce popletl pořadí otázek a obžalovaný, jak ho naučili, začal odpovídat nikoli na otázku, která mu byla položena, ale na tu, která byla ve scénáři. Taková maličkost však samozřejmě nemohla zastavit justici na jejím triumfálním tažení.

Bývalý člen předsednictva ÚV KSČ Josef Frank vyprávěl, jak „když se dostal v roce 1939 do německého tábora smrti v Buchenwaldu, se rychle vetřel do důvěry hitlerovců, bil ruské a francouzské válečné zajatce a pořizoval seznamy vězňů, které fašisté pak popravovali“. Po rehabilitaci byl Josefu Frankovi posmrtně udělen titul Hrdina ČSSR a Rudé právo 15. února 1968 uveřejnilo k 60. výročí jeho narození článek pod titulkem Tragédie revolucionáře.

Obžalovaný Bedřich Reicin, bývalý náměstek ministra národní obrany doznal, že „v dubnu 1939 se stal agentem gestapa a organizoval řadu provokací, v jejichž důsledku byli zatčeni a popraveni členové ilegálního ÚV KSČ“. Žalobce byl nelítostný: „Reicin vydal hitlerovcům také československého národního hrdinu Julia Fučíka.“ Co je to?.. Šálení smyslů? Výmysl chorého mozku? Rozum odmítá tomu věřit, ale přesto se doznávali…

Z dopisu odsouzeného Ludvíka Frejky, napsaného před smrtí Klementu Gottwaldovi: „…Když jsem si uvědomil, že Vy, pane prezidente, mne považujete za škůdce a zrádce a že podobný názor mají i orgány bezpečnosti, které při vyšetřování zastupovaly pracující lid, napadlo mne, že pravděpodobně má subjektivní představa o sobě samém je nesprávná. Od toho dne, pane prezidente, jsem poctivě a nemilosrdně zaujal postoj Československého pracujícího lidu a donutil se vidět veškerou svou činnost očima vyšetřujících orgánů.“

Jakýsi mudrc, který neměl nic společného se sociálněpolitickými kataklyzmaty dvacátého století, varoval: „Potomci nebudou moci pochopit, proč musíme znovu žít v tak neprostupné tmě, když už jednou nastalo světlo.“ Toto prorocké doznání učinil otřesen krutostí svaté inkvizice. Čtyři sta uplynulých let neubralo těmto slovům na sžíravé pravdě. Dnes víme, jak jednají inkvizitoři: ukáží vám bílý arch papíru, a pak, dejme tomu, sto lidí jednotlivě i sborově tvrdí, že ten papír je černý. Nezbývá než souhlasit, nebo se zbláznit – jiné východisko se prostě nepředpokládá. A u těch zvlášť tvrdošíjných lze použít i rozžhaveného železa…

„Zvlášť pečlivě Slánský, Geminder a další spiklenci podporovali a podněcovali podvratnou činnost sionistu, této spolehlivé agentury amerického imperialismu.“ Ne nadarmo se namáhal Vladimír Anaftjevič Bojarskij. V Sovětském svazu se naplno rozvíjela kampaň odhalování „odrodilých kosmopolitů“ a lékařka Lidija Fedosejevna Timašuková se chystala převzít Leninův řád „za pomoc poskytnutou vládě při odhalení lékařů vrahů“. Mezi nimi bylo šest známých lékařů „židovského původu“. Československo nechtělo zůstat pozadu za „velkým bratrem“. Na jednom z výslechů trýznitel Artura Londona major Smola svému vyšetřovanci řekl: „Dokážeme zlikvidovat vás i vaši prašivou rasu! Ne všechno, co dělal Hitler bylo dobré, ale se Židy se vypořádal perfektně. Škoda, že se ne všichni dostali do plynových komor, mnoho jich zdrhlo. Ale to, co Hitler nedodělal, dokončíme my… Do hloubky deseti metrů pod zem, tam vás zaženeme – vás i vaši odpornou sebranku!“

Převládal dojem, že „protokoly siónských mudrců“ byly rozsáhle použity při přípravě protokolu v „případu Slánský“. Ze 14 obžalovaných reprezentovalo 11 „odpornou sebranku“. V listě Litěraturnaja gazeta byli označeni za „žáby na prameni“, které prahly po tom, aby z Československa učinily pašalík Wall-Streetu, kde by vládly americké monopoly, buržoazní nacionalisté, sionisté společně s nejrůznější cháskou, utápějící se ve zločinech.“

Pražská soudní inscenace byla poslední z „monstrprocesů“, které se odehrály v lidově demokratických zemích. Stalin realizoval „vývoz teroru“. Dnes můžeme právem položit otázku, zda toto štědré pouštění žilou nebylo zlověstným prologem dalších, nesrovnatelně hojnějších, které by mohly následovat nebýt toho, že si diktátora povolal k sobě Pánbůh? Alespoň někteří Českoslovenští historici soudí, že souvislost mezi procesem se Slánským a novou čistkou chystanou v SSSR je naprosto zřejmá.

„Soudní tragédie“ v Praze míla bezpříkladně kruté finále. Dlouho před skončením soudu se Gottwald v přítomnosti svých blízkých spolupracovníků podřekl: „Dáme jedenáct špagátů a tři doživotí…“ Jeho hlas byl vyslyšen. Odsouzení byli pověšeni 3. prosince 1952, jejich těla spálena a popel rozvát ve větru. Byli zbaveni občanství, majetek byl konfiskován. Byli vymazáni ze života jako nepotřebné poznámky tužkou na okraji stránek. „Trest se zdůvodňuje velikostí zrady spáchané na pracujících, velkou mírou zločinu spáchaném na společnosti budující socialismus a na všech národech bojujících za mír na celém světě,“ napsal československý tisk. Přesně po jedenácti letech zasedání ÚV KSČ obnovilo jejich členství ve straně a Nejvyšší soud republiky rehabilitoval odsouzené a zprostil je obvinění v plném rozsahu.

…Jako svědkyně v případu „zrádce Reicina“ vypovídala na procesu Gusta Fučíková. Svou výpověď ukončila citátem z Reportáže psané na oprátce. Výzvu Lidé, měl jsem vás rád! Bděte! uvítala soudní síň frenetickým potleskem, ve stoje. Jsou to vskutku pozoruhodná slova, která mají nadčasovou platnost. Myslím, že Fučíkovi, který vykročil pod ostří gilotiny v nacistickém žaláři Ploetzensee, se ani v nejstrašidelnějším snu nemohlo zdát, že „oprátku“ na krku jeho soudruhu ve straně, spolubojovníku proti fašismu, utáhnou nikoli hitlerovští katani, ale vlastní soudruzi.

Buďme i my bdělí, protože „zdivočelí domácí psi“ číhají v úkrytu, jsou neobyčejně mazaní a neobyčejně krutí. Pronásledují svou oběť mlčky a útočí bleskově. Buďme bdělí, neboť kati vždy zůstanou katy bez ohledu na to, jaký mají na sobě oděv – zuřivých fanatiku z gestapa nebo vrahů z NKVD.

Domnívám se, že Fučíkova slova odpovídají těm, kdo bezostyšně a v poslední době stále naléhavěji nás přesvědčují, že musíme nechat minulost na pokojí. Nesmíme! Neboť ten, kdo zapomene na svou minulost „je odsouzen projít ji znovu“. Abychom nebyli „odsouzeni“, k tomu je zapotřebí docela málo i nekonečně mnoho: nezapomínat!

VITAUJ JAROŠEVSKU
Izvěstija Praha

TA 52/1990

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *