Slovenská republika rad

Slovenska republika radV létě roku 1919, kdy mladé sovětské Rusko vynakládalo obrovské úsilí, aby uhájilo svou existenci v přetěžkých bojích se zahraničními interventy a vnitřní kontrarevolucí, přišla do Moskvy zpráva, že na Slovensku byla vyhlášena republika rad.

Tato zpráva povzbudila vojáky Rudé armády, kteří bojovali s vojsky Děnikina na jihu, Kolčaka na východě, Juděniče u Petrohradu, s oddíly Petljury a panského Polska na Ukrajině, i s Angličany postupujícími na severu k Vologdě a Petrozavodsku. Revoluční události na Slovensku se staly pro sovětské lidi velkou morální podporou. Pomohly rozptýlit pocity nepřátelství k Čechům a Slovákům, které se vytvořily v důsledku vzpoury československého sboru proti sovětské moci. Revoluce ukázala, že lidové masy v Československu nemají nic společného s touto provokací inspirovanou mezinárodní reakcí.

„Soudruhu Lenine, s radostí Vám, vážený soudruhu, sdělujeme, že slovenský proletariát vytvořil Slovenskou republiku rad. Dovolte, abychom Vás jménem slovenské Revoluční vládní rady u příležitosti Jejího ustavujícího zasedání pozdravili jako vůdce mezinárodního proletariátu.“

Takovýto pozdrav zaslala vláda nové Slovenské republiky rad čelnému představiteli sovětského státu 22. června 1919.

Vláda RSFSR v pozdravném radiogramu podepsaném lidovým komisařem zahraničních věcí O. V. Čičerinem konstatovala: »V tvrdých dnech smrtelného zápolení na bitevních polích mezi světovým imperialismem a světovou revoluci se jako čerstvý bojovník za nový svět objevila nová socialistická republika.“

Ale situace na frontách občanské války nedovolila Rudé armádě poskytnout Slovenské republice rad vojenskou a hospodářskou pomoc. A revoluční možnosti Maďarské a Slovenské republiky rad se tedy nemohly úspěšneji realizovat. Nicméně, nehledě na krátkost existence Slovenské republiky rad, můžeme vystopovat určitý její vliv na další vývoj sovětsko-československých vztahů.

Klíčovou otázkou těchto vztahů v oněch dnech byl problém repatriace československých vojenských jednotek z Ruska. Vzpouru, kterou zahájily proti sovětské moci, okamžitě podpořily síly vnitřní kontrarevoluce. Sovětská vláda, krajně zainteresovaná na pokojném urovnáni konfliktu, usilovné hledala cesty k jeho vyřešení. Ale všechny její návrhy na zahájení jednání byly československou stranou odmítány. Příčina byla v tom, že všemocná Nejvyšší vojenská rada Dohody přijala 2. května 1918 zvláštní rozhodnutí o využití československých vojsk v Rusku k podpoře kontrarevoluce. Jinými slovy, požadavek udržovat dobyté pozice a snažit se obsadit sibiřskou magistrálu, měl mnohem větší váhu než přání prostých vojáků — Čechů a Slováků — vrátit se co nejrychleji do vlasti.

Sovětská vláda se navzdory prvním nezdarům dál orientovala na mírové rozhovory i po vyhlášení Československé republiky. Ale stejně jako první sovětská nóta z 31. října 1918, tak i další sovětské nóty československé vládě o zahájení rozhovorů o návratu Čechů a Slováků do vlasti zůstávaly bez odezvy. Bez odpovědi zůstávaly i mírové návrhy vedoucího představitele sovětské vlády V. I. Lenina, předané T. G. Masarykovi prostřednictvím profesora Prokopa Maxy na začátku roku 1919. Lenin v nich předkládal otázku co nejrychlejšího odstranění konfliktní situace a vyjadřoval ochotu sovětské vlády propustit československá vojska přes své území »s podmínkou, že zbraně povezou ve zvláštních vlacích.“ Masaryk sice přijal Leninovy návrhy pozitivně, ale považoval za účelná zdržet se jejich praktické realizace. Edvard Beneš pak v dopise z Paříže z 3. února 1919 psal o nežádoucích a nebezpečných důsledcích jednání se sovětskou vládou o československém sboru. Dva dny poté pak ministr obrany Československé vlády Milan Rastislav Štefánik otevřeně prohlásil: »Boj proti bolševismu ve všech jeho projevech musí v naší politice dominovat.“

Ale v československém vojsku sílil revoluční kvas. Typický příklad: v červnu 1919 čeští vojáci tří rot čtvrtého pluku zatkli své důstojníky a spolu s rotou Slováků osvobodili předtím zatčené delegáty mimořádného sjezdu zástupců jednotek, na kterém se řešila otázka jejích návratu domů. V souvislosti se situací na frontě československá vláda vyjádřila Nejvyšší vojenské radě Dohody názor, že nepokládá za možnou další účast československých vojsk na intervenci. To ale na věci nic nezměnilo. Již 24. června se objevilo memorandum ministra obrany Velké Británie Winstona Churchilla, v němž se bez okolků určovala aktivní role československých vojsk při zamýšleném úplném obklíčení Sovětů.

Československá vláda takový plán neodmítla, stejně jako s memorandem spojený plán spojeneckých a spojených mocností, to znamená zemí Dohody a USA, ve kterém se počítalo s účastí 30 tisíc československých vojáků v operacích na pravém křídle Kolčakových sil, jež měly postoupit ve směru Perm—Vjatka—Petrohrad, spojit se s britskými vojsky a uzavřít na severu kruh front kolem sovětského Ruska. Avšak právě v té době dosahovaly bílé armády, zejména na jižní frontě, značných úspěchů. Zmíněný projekt, zaměřený k podpoře Kolčaka, byl Kolčakovi oznámen předsedou Pařížské mírové konference Georgesem Clemenceauem jako rozhodnutí konference o nasazení Čechů na východní frontě. Kolčak ve své odpovědi plán plně schválil, vyjádřil však pochybnost, že by si vojska přála jít na frontu. Odvolal se přitom na mínění vrchního velitele československých vojsk francouzského generála M. Janina. Edvard Beneš v telegramu zmocněnci své vlády Bohdanu Pavlů sice konstatoval, že veřejné mínění je proti intervenci, nicméně zdůraznil, že »vůle armády bude směrodatná“.

Jak československé velení, tak kolčakovské úřady zaznamenávaly v červnu a červenci 1919 pronikavě sílící jitření v československých jednotkách. To mělo několik příčin. Jednou z nich bylo narůstání revolučního hnutí v bývalém Rakousko-Uhersku, jehož kulminací bylo vyhlášení Maďarské a Slovenské republiky rad. Dokumentární svědectví o vlivu zrodu těchto dvou republik na morální stav československých vojsk na Sibiři jsou velmi kusá, ale existují. Například v hlášení náčelníka kontrarozvědky irkutskéno vojenského okruhu kolčakovských vojsk ze 17. června 1919 o prohlubující se dezorganizaci, za jejíž příčinu byla označena agitace mezi vojáky, se uvádělo: »Úspěchu zločinné agitace silné“ napomáhají některé momenty vnitropolitického i zahráničně-politického charakteru: smrt oblíbeného vůdce a inspirátora českého slovanství Štefánika; změna politiky a vojenské taktiky nového ministra obrany Klofáče a zprávy o tažení maďarských bolševiků do Československa.“

V posledním případě šlo o proniknutí maďarské rudé armády do Československa, což vedlo k vytvoření Slovenské republiky rad.

Růst nespokojenosti vojáků československého sboru, která se projevovala všeobecným odmítáním odjezdu na frontu, a velké vojenské porážky způsobované Rudou armádou a partyzány kolčakovské armádě, která po Omsku ztratila i Irkutsk, přinutily československou vládu změnit taktiku. Po rozkladu kolčakovské armády byla československá vláda nucena přistoupit na jednání s vojenským revolučním výborem vytvořeným v průběhu povstání proti Kolčakovi. Orgány sovětské moci předložily představitelům Československého sboru tyto požadavky: nezasahování Československých vojsk do vnitřních záležitosti sovětské republiky a do opatření vojenského revolučního výboru a předání zabaveného ruského zlatého pokladu tomuto výboru, aby ho navrátil všeruské sovětské vládě.

Jednání skončila 7. února 1920 tím, že na stanici Kujtun byla podepsána mírová dohoda mezi vládou RSFSR a velením Československých vojsk na Sibiři. Podle uzavřené dohody měla sovětská strana napomoci Československým vojskům v jejich evakuaci do vlasti a velení československých vojsk mělo dostát požadavkům sovětské strany zakotveným v dohodě. Nejdůležitějším z nich bylo předání zlatého pokladu Irkutskému výkonnému výboru a řádné navrácení železničního majetku, mostů a staničních zařízení v náležitém pořádku. Telegram Edvarda Beneše o vyvezení ruského zlatého pokladu »na bezpečné místo, podle možnosti do Čech“, se opozdil a nemohl sehrát úlohu, jaká mu byla přisuzována v zájmu zmaření nebo alespoň protahování jednání.

Dohoda z Kujtunu byla významným krokem v záležitosti urovnání vztahů mezi sovětským Ruskem a Československou republikou. V nótě vlády RSFSR vládě Československa z 25. února 1920 o podepsání dohody uzavírající svým způsobem složité a napjaté období vývoje sovětsko – česko – slovenských vztahů, byl formulován takovýto závěr:

»Po nesčetných obětích a nepopsatelném strádání ti z československých vojáků, kteří na Sibiři přežili všechny zkoušky, pochopili, že byli obětí strašného omylu. A nyní uzavřeli s bojovníky za svobodu ruských pracujících dohodu, jež jim zaručuje volný odjezd, kterého mohli ostatně dosáhnout kdykoli, kdyby byli přijali naše dobře míněné návrhy. Můžeme být jen potěšeni tímto šťastným výsledkem, který odstraňuje jednu z hlavních překážek pro dohodu s vaší zemí, s níž si sovětské Rusko upřímně přeje žít v přátelství.“

A dále sovětská vláda předložila konkrétní návrh na zahájení jednání za účelem navázání mírových a přátelských vztahů mezi oběma republikami a na uzavření dohod výhodných pro obě strany.

Ze stejně humanistických, internacionalistických pozic vystupovala vláda sovětského Ruska v otázce osvobození činitelů Slovenské republiky rad z horthyovských mučíren. V říjnu 1921 vyměnila 400 zajatých maďarských důstojníků za stejný počet činitelů Maďarské a Slovenské republiky rad. Mezi osvobozenými byl i předseda Slovenské republiky rad Antonín Janoušek, který zasvětil svůj život boji za osvobození Čechů a Slováků od sociálního útlaku. Sovětská vláda, aby ho dostala z vězení, mu poskytla sovětské občanství. V sovětské zemi pracoval až do konce svého života v různých, převážně hospodářských funkcích.

Profesor ALEXANDR NĚDOREZOV, doktor historických věd

TA 24/1989

Archiv NoS

Vyhlášení Slovenské republiky rad (původní znění)

Ku proletarom caleho sveta!

Viťazna svetová revolúcia, ktorú ňe môže prekazac v napredovaní s novimi velkimi višledkami bohaciala svojich zdarí. Na slovenskej zemi, ktorá už ošlebodzena je od jarma imperialistov: neška se otvori samostatná Slovenska Radová Republika. 
Perši skutok bul od jarma českich imperialistov višlebodzeneho proletariata, že od imperialistov vikričeniale s skutočnosci zohavenvo samourčujuce pravo sebe zhotoval.
S tim pohnutom slovenské robotnici, vojaci a sediaci dalej budovali totu revolučnú frontu, ktorej cestu ruská a uhorská Radová Republika rovnili, a plaču, vihrali pre velku ideu svetovej Radovej Republiki.

Slovenska Radová Republika, ktorá še teraz narodzila, jak prirodzenich spojení patril viťaznich prjaceli, ruskú a uhorskú Radovú Republiku a medzinárodného proletariata.

Slovenska Radová Republika stáva še pod ochranu vše lepše a lepše vistaveneho jednotného a solidárneho robotnickeho internationala. Perši pozdrav slovenskej Radovej Republiki ešci českim utlačenim proletarom patri Slovenska Radová Republika stoji tješ na fundamentu najobširnejšej proletárskej demokracii, ale doraz ustaví zbroj diktaturi, ktorá ňe šanuje totich, ktoré proti totej čistej, verejnej a ňefalošnej demokracie dačo piano robja, ktoré samourčujuce pravo ohrožovaju. Z teho cilu rozbúri každú našilnost kapitalistov a imperialistov, vipustoši každú možnost vikoristovanie a chista mocnú svetovú revolúciu mocného pracujúceho ľudi.

Mocno a bez pojednané pracuje slovenskí proletariať svoju historickú povolanú a bi verne prenasledoval robote prechod, že bi svojim prikladom povzbudzoval nasledujúci, že bi na proletárske meno hodne buli.

Nech žije svetová revolúcia!

Nech žije komunisticki internacionál!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *