Linie ztracených nadějí
O Maginotově linii se v poválečných letech objevovaly jen kusé zprávy, uvádějící, ze některé její části slouží jako sklady, vcelku že se s ní počítá jako se záložním krytem a mohutným skladem pro případ atomové války. V 60. letech minulého století bylo o jejím osudu definitivně rozhodnuto – byla demontována, zčásti rozprodána, tuny kvalitního materiálu pohltily vysoké pece.
Iniciátorem výstavby této mohutné obranné linie byl francouzský ministr André Maginot. Budování linie bylo jednou z největších vojenských investic 20. století. Vyžádalo si částku 40 miliard franků. Francie si jí chtěla na dlouhá léta vykoupit klid a bezpečí. V roce 1940 však byly tyto iluze rozmetány. Gigantická opevnění ztratila význam.
Myšlenka na vybudováni mohutného pásma opevnění chránícího hranice Francie a její průmyslové rajóny se v této zemi zrodila již dávno. Avšak teprve po skončení 1. světové války se přikročilo k realizaci. V letech 1920-25 byla vypracovávána koncepce pro celou linii. V roce 1929 se začalo stavět a linie se prakticky budovala nepřetržitě až do vzniku 2. světové války.
Během těchto dlouhých let byla vybudována obranná pásma o délce skoro 750 km. Skládala se ze tří hlavních rajónů – Belfort, Lauter a Metz, ze dvou samostatných sektorů Colmar a Strasburg a ze samostatného sektoru Sarre.
První rajón se skládal z předpolí, hlavního obranného pásu a týlových zařízení. Podél levého břehu Rýna až do Štrasburku se táhly dvě řady silně vyzbrojených bunkrů a pevností, jež mohly znemožnit jakoukoliv přepravu nepřátelských vojsk přes Rýn. Padesát kilometrů za štrasburkem se francouzsko-německé hranice stáčejí vlevo do Rýna. Tady byla Maginotova linie snad nejsilnější. Rajón zvaný Lauter tu měřil 80 km a svými křídly se opíral o řeky Rýn a Saaru. Předpolí rajónu zahrnovalo 8-12 km, jeho vlastní hloubka skoro 15 km. Pod pojmem předpolí se rozumějí nejrůznější ženijní stavby, jako pásma drátěných zátarasů, protitankové příkopy, minová pole, kulometná hnízda, protitankové zátarasy apod. Některé rajóny měly až 30km přikopy zaplněné vodou.
Další pásma, dlouhá až 120 km, probíhala ve vzdálenosti jen 15-20 km od německých hranic a jejich hloubka byla až 20 km. Od belgických hranic začínalo nejslabší pásmo Maginotovy linie a táhlo se až k moři. Byly tu postaveny pouze ženijní zátarasy, menší pevnůstky s lehkou výzbrojí a protitankové příkopy naplněné vodou. Francouzské velení nepředpokládalo, že by pravé odtud hrozilo někdy nebezpečí. Této slabiny Maginotovy linie později využily nacistické armády. Dohromady bylo na této linii vybudováno přes 5800 různých obranných objektů a stará opevnění, která v tomto prostoru již dříve stála, byla přestavěna a zmodernizována. Při stavbě bylo uloženo kolem 1,5 mil. krychlových metrů betonu a 50000 tun oceli. Základními elementy byly obranné věže typu Ouvrage, skládající se z několika železobetonových bunkrů vystupujících nad terén. Budovaly se hlavně na vyvýšeninách.
Komplexy opevnění byly stavěny v několika patrech nad sebou. Některé byly propojeny chodbami až v hloubce 100 metrů pod zemí.
Stavitelé linie spotřebovali ohromné množství ostnatého drátu. Prakticky vie, co vystupovalo nad úroveň terénu, bylo obehnáno několika pásmy ostnatého drátu, nabitého v mnoha případech elektřinou, dále hlubokými minovými poli a jinými ženijními překážkami. Každý obranný komplex byl vyzbrojen mnoha kulomety a děly o ráži 20 až 130 mm. Jeho posádka se skládala ze 600 až 800 mužů. Jedním z nejsilnějších obranných komplexů byl Enseble. V podzemí byl propojen elektrickou drahou. Zahrnoval kromě velkých skladů munice, potravin, pitné vody a jiného materiálu i podzemní vícepatrová kasárna, elektrárny, nemocnici, koupelny, společenské místnosti, kuchyně atd. Vše bylo vyhloubeno 40 až 100 metrů pod povrchem země. Stěny a stropy z betonu byly tlusté 3 až 5 metrů. Pancéřové věže, jež se mohly zatahovat elektrickým pohonem do podzemí, byly tlusté kolem 30 cm.
Posádka Maginotovy linie se skládala ze 17 divizí čítajících kolem 275.000 mužů.
Nacistické velení však v roce 1940 hlavní síly obešlo přes Belgii a udeřilo nečekaně v noci na nejslabší článek. Nasadilo přitom silné svazy letectva a soustředilo těžké dělostřelectvo. I nejslabší článek linie však zpočátku dobře odolával nacistickému úderu. Francouzské velení však mělo strach, že nacisté prorazí a že se hlavni síly octnou v obklíčení. Dalo proto příkaz k vyklizení pevností. Obsluhy opustily podzemní města a často v panice ustupovaly.
Tak se rychle a nečekaně zhroutil mýtus o neproniknutelné linii. Nacisté dokonale využili chyb francouzského velení k posílení sebevědomí svých divizí. Nacistický voják byl utvrzován, že ho žádná překážka nemůže zastavit.
Historie 2. světové války je spojena s názvy mnoha dalších linii. Žádná z nich však nedosáhla mohutnosti Maginotovy linie. A v budoucnu také nedosáhne, protože sebedokonalejší opevněná pásma jsou v době jaderných zbraní, raket, vzdušných výsadků a jiné soudobé techniky prostředkem, který sice může dočasně ovlivnit průběh bojových operací, ale jeho strategický význam se rovná nule.
Archiv NoS