Boj proti zapomnění

gujaratDeset let od masakru drastičtějšího, než je kdokoli z vás schopen si představit

Mezi lidskými troskami, rozptýlenými po nádvoří pomocného tábora Shah-e-Alam v Ahmedabadu s více než desítkou tisíc přeživších, jsou Saira (12 let), Afsana (11), Naina (12), Anju (12), Rukhsat (9), Nilofer (10), Nilofer (9), Hena (11). Všichni přežili Naroda Patiya. A viděli věci, jež by žádné dítě nemělo vidět. Znají slova, jaká by se žádné dítě nemělo naučit. (27. března 2002, zpráva z pomocného tábora Shah-e-Alam Relief Camp, Ahmedabad).

„Balatkar“ (znásilnění) – tohle slovo znají. „Mein bataoon didi?“ (Mám ti to říct?), devítiletí dobrovolníci. „Balatkar ka matlab jab aurat ko nanga karte hain aur phir use jala dete hain“ (Znásilnění je, když je žena nahá a poté spálená). A potom vypadá na podlaze strnule. Jen dítě to může říci tak, jak to je. Protože to je to, co se dělo zas a znova v Naroda Patiya – ženy byly svlečeny, znásilněny a spáleny.“ (Výpověď přeživší, hledání faktů ženskou porotou, 16. dubna 2002. Str. 13)

Z oněch zohavených žen nezbylo nic – žádná těla, žádný důkaz, žádná spravedlnost. Nic kromě šrámů v mysli děvčátka. Stále si pamatuji její tvář, a dnes, o 10 let později, bych rád věděl, kde je, jak se protlouká životem, poznamenaná tou hrůzou, zvrhlým obrazem znásilnění. Rád bych věděl, kde jsou oni muži, ti, kteří zmasakrovali tolik dětí a unikli. Rád bych to věděl, zas a znova, ve státě, jehož ústavní povinností bylo chránit, a jenž se spřáhl s masakrem svých vlastních občanů.

ZŮSTÁVÁ ŠRÁM

Deset let po pogromu v Gujaratu se snažím ohlédnout zpátky. Ale, stejně jako tisíce přeživších a aktivistů, to nedokážu. Jak se můžete ohlédnout za něčím, co je u vás tak přítomné? A tak Gujarat zůstává ranou, která je se mnou navždy, hluboká a trvalá. V roce 2002 jsem často plakala. A pláču pořád. Myslím, že to je dobře. Neboť Gujarat by nás měl rozplakat všechny. A způsobit, abychom se jako národ za sebe doopravdy styděli.      

To, co se stalo před deseti roky, je druhem otřesu, jaký se vzpírá vstoupit do dějin. Nelze jej svěřit žádné dějepisné knize s tečkou na konci. Zčásti proto, že gujaratské násilí pokračovalo ještě dlouho po únoru a březnu 2002 a pokračuje i dnes ve vystrašených žitíčkách spousty zničených muslimských rodin; v životech tisíců mužů, žen a dětí, stále strádajících v „osadách přesídlenců“, vykázaných na okraj zdánlivě vzkvétajících gujaratských městeček a měst. Zčásti proto, že u soudů je stále statečně vedeno mnoho bitev za spravedlnost, a příběh se odvíjí stále dál. Ale z největší části proto, že význam toho, co Gujarat provedl Indii, je stále ještě zpochybňován.       

Lidé říkají: „Odejdi jinam, žij, proč aktivisté stále vyhrabávají tuhle odpornou minulost? Je to už 10 let.“ Proč? Protože smíříme-li se s minulostí, jak by ji někteří rádi viděli popsanou, ohrožujeme smysl naší přítomnosti a ohrozíme svoji budoucnost. Spor je o smyslu občanství. Je o vztahu mezi občanem a státem. Je o odmítnutí beztrestnosti státu. Gujarat je bitva za kolektivní paměť proti zapomínání, protože je konec konců bitvou za myšlenku Indie.   

V roce 1950 Indie učinila ústavní slib, že bude chránit práva menšin na důstojný život, s plnými občanskými právy. Tento svatý slib je zas a znovu porušován – v Dillí, Nellie, Meerutu, Bhagalpuru, Hashimpuře, Kandhamalu, Gujaratu a nejnověji v Gopalgarhu (září 2011). V každém z případů byli nevinní vražděni, mrzačeni, sexuálně napadáni, vypalováni na srdci i domovech, rozprašováni, jen kvůli tomu, že se hlásili ke svým menšinám, kvůli tomu, kým byli. V každé epizodě cíleného násilí státní úředníci konali zaujatě, nedostáli své povinnosti chránit, obžalovat a zjednat spravedlnost. Jak dlouho to tak půjde dál? Jak dlouho budou ti, kteří mají politickou moc, využívat sílu státu, pušky, policii a sirény proti jedné skupině občanů a budou s tím úspěšní? Ústavní zaujatost státní mašinérie nelze přijmout v žádné civilizované demokracii – to je poučení z Gujaratu.

VÝZVY

Masakr v Gujaratu vznáší k nám coby národu mnohé výzvy, odkrývá jámy v našich srdcích, v naší společenské struktuře, a také v  systému  našeho kriminalistického soudnictví, zákonech a  právnictví. Teď nemůžeme vydávat zákony proti předsudkům veřejnosti a nenávisti v srdcích i myslích lidí. Tohle je bitva, již my jakožto společnost a lidé musíme vést milionem různých způsobů v milionu různých okamžiků v našem společném životě i v životech jednotlivých. Ale můžeme a musíme vydávat zákony k zajištění spravedlnosti pro slabé. 

UNIKAJÍCÍ SPRAVEDLNOST

Na rozdíl od jiných násilných událostí současných indických dějin Gujarat 2002 otestoval naplno sílu a odolnost našich demokratických institucí. Národní komise pro lidská práva, ctihodného Nejvyššího soudu i Národní komise pro menšiny. Každá z nich předstoupila a konala. A to se ještě ona věc zvaná spravedlnost obětem z Gujaratu jaksi vyhýbá. Tyto oběti a ti, kteří přežili, vyzývají k návratu rovnoprávnosti při vypravování zákonů pro všechny občany; k vytvoření právní pomoci vůči zaujatosti státních institucí; k zaplnění mezer v našich zákonech a právnictví, jež zas a znovu selhává, když se má postarat o prokázání viny zločinem u těch, kteří vládnou, u těch, kteří nejsou nikdy chyceni s nožem v ruce, ale kteří radí druhým, aby lhali, a zabíjejí a zneužívají zákon proto, aby získali ve volbách. Nejsou to tak velké požadavky. Proto, dosáhneme-li tohoto práva, pomůže uskutečnit, lépe než dosud, ústavní slib spravedlnosti a rovnosti před zákonem. A bez spravedlnosti se nepohneme kupředu.      

ODVAHA PŘEŽIVŠÍCH

18. ledna 2008 Bilkis Bano, jedna z těch, které přežily Gujarat a měly odvahu mluvit o nevýslovně strašlivém, vydržela přes 20 dní trvající vyčerpávající křížový výslech, nalezla trošku spravedlnosti, když 12 obviněných, kteří ji hromadně znásilnili, povraždili a znásilnili 14 členů její rodiny a její tříletou dceru rozmlátili o podlahu v oněch děsivých dnech roku 2002, bylo nakonec odsouzeno soudem v Mumbai na doživotí.           

21. ledna 2008, na tiskové konferenci v Dillí, učinila Bilkis toto prohlášení:

„Posledních šest let žiju ve strachu, pendluji z jednoho dočasného domova do druhého a tahám své děti s sebou ve snaze je chránit před nenávistí, jež jak vím stále existuje v srdcích i myslích tolika lidí. Tento rozsudek neznamená konec nenávisti, ale znamená, že spravedlnost může někde nějak zvítězit. Tento rozsudek je vítězstvím nejen pro mne, ale pro všechny ty nevinné muslimy, kteří byli zmasakrováni, i pro všechny ty ženy, jejichž těla byla zhanobena jen proto, že stejně jako já byly muslimkami. Je to vítězství proto, že teď ani v budoucnu nikdo nemůže popřít, co se stalo ženám v Gujaratu v oněch děsivých dnech a nocích roku 2002. Protože teď už bude navždy vytištěn historický záznam z Gujaratu, že sexuální násilí bylo použito jako zbraň proti nám. Modlím se, aby lidé z Gujaratu jednoho dne už nedokázali žít s cejchem onoho násilí a nenávisti a vykořenili je ze samé půdy státu, který stále zůstává mým domovem.“   

Vydáváme se do bitvy za spravedlnost v Gujaratu na naše vlastní riziko. Protože vzdáme-li se Gujaratu, vzdáme se naděje na lepší Indii, Indii, jež bude podle práva domovem každého z nás.  

Farah Naqvi, New Age (KS Indie), překlad Vladimír Sedláček

Čtěte dále : http://en.wikipedia.org/wiki/2002_Gujarat_violence

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *