Rasismus, sexismus a vykořisťování za životem a smrtí Whitney Houstonové

 V kapitalismu – systému, jenž klade zisk nad potřeby lidí – je opravdová podpora, potřebná k rozvoji talentu, zpravidla nedostupná, natož podporovaná. Hlavní roli v tom, zda se někdo stane či nestane slavným, hraje mnoha případech štěstí, společně s vlivnými konexemi. Obvykle dojde k tomu, že mnoho talentovaných je ponecháno, aby sami přišli na to, jak nejlépe ukázat, čím jsou zajímavější než ostatní, v naději, že budou „objeveni“.   

     Potom tu jsou ti, jejichž talent je příliš jedinečný a příliš očividný, než aby bylo možné je přehlížet. Jsou nakonec přetvořeni, obvykle nevědomky, na hodnotnou komoditu, již lze koupit a prodat, supervykořisťovat, aby vydělali miliony dolarů zábavnímu průmyslu, ale ne aniž by si od umělce vybral svoji tragickou daň. Což byl zcela jistě případ zatím poslední, případ velké Whitney Houstonové.

     Šokující předčasné úmrtí vyjímečně talentované Houstonové 11. února v mladém věku 48 let je zničujícím úderem pro milovníky hudby po celém světě. Lékařské příčiny jejího skonu v Los Angeles byly po celé týdny neznámé. Miliony lidí sledovaly 18. února její pohřeb jen z televizní kamery, umístěné v kostele v Newarku. Reportáž o jejím skonu byla před pohřbem nepřetržitá ve všech sdělovacích prostředcích, především v televizi a na internetu. Její zpěv pronikal všemi kontinenty v mnoha jazycích na památku jejích skvělých schopností.       

Velkolepý hlas

Byl-li Michael Jackson uznáván coby „král pop music“, potom mnozí kritici i fanoušci podobně tvrdili, že Houstonová je „královna pop music“. Na rozdíl od Jacksona, který byl dokonalým novátorem tanečního pohybu, vše, co Houstonová musela udělat, bylo otevřít a zpívat, aniž by pohnula jediným svalem, jenž by ohromil a fascinoval její obecenstvo.    

     Jednoduše přezdívaná „Hlas“, „The Voice“, Houstonová před 20 roky lámala všechny hudební rekordy, které dodnes odolávají času. Dodnes je jediným umělcem, který nepřetržitě sedm let překonával rekordy; v roce 1985 její první album, „Whitney Houston“, prodalo více kopií než jakékoli jiné debutové album v dějinách. Mohla převzít písničku, jakou proslavil už někdo předtím, a udělala z ní obrovský hit, jako „I Will Always Love You“, jenž zůstává nejprodávanějším komerčním singlem všech dob.

     Podobně jako Michael Jackson vyprodávala koncertní pódia po celém světě, od Španělska přes Brazílii k Jižní Africe, stejně jako po celých Spojených státech, zvlášť v 80. a 90. létech. Šestkrát získala cenu Grammy, nejvyšší ocenění pro umělce v gramofonovém průmyslu USA.

     Jejím filmovým debutem byl „Tělesný strážce“  (The Bodyguard) v roce 1992, spolu s Kevinem Costnerem coby cílem své lásky. Filmoví manažeři se silně zdráhali ji najmout, protože ačkoli byla toho času nejpopulárnější zpěvačkou světa, obávali se, že, s ní jakožto černoškou si znepřátelí bílé návštěvníky kin. Costner se o tom zmínil, když mluvil na jejím pohřbu. Film nakonec vynesl celosvětově 400 milionů $ a jeho původní zvuk, charakteristická hudba s jejím hlasem, je stále filmovou hudbou, jež vydělala ze všech nejvíc.

Oběť rasistického bulváru

Whitney Houstonová se narodila v Newarku ve státě New Jersey v roce 1963. Její matka je proslulá gospelová zpěvačka Cissy Houstonová. Její sestřenice je Dionne Warwicková, jedna z nejpolurárnějších zpěvaček 60., 70. a 80. let. Její kmotrou je legendární Aretha Franklinová, královna soulu. Mnohé populární afro-americké umělkyně, mezi nimi Mariah Careyová, Jennifer Hudsonová a Alicia Keysová, si jí velmi cení, neboť je inspirovala, aby se staly zpěvačkami.

     Vládce hudebního průmyslu Clive Davis ji objevil první, ještě nedospělou, když zpívala v gospelovém sboru. Rychle se ale přenesla do populární hudby, když jako dvaadvacetiletá vtrhla na hudební scénu. Její cestu ke slávě lze popsat jen slovy jako „nevídaná“, „ohromující“, „meteorická“.  

     Ani všechna sláva, bohatství a obdiv ji nedokázaly ochránit, aby se nestala obětí závislosti na drogách a alkoholu. To je až příliš důvěrně známý osud většiny talentovaných, když pocítí tlak na udržení se na špičce. Cokoli menšího je bráno jako neúspěch.  

     Aby toho nebylo málo, když se takové jejich onemocnění a léčba, jež by měly pro ně i pro jejich nejbližší být soukromou záležitostí, dostane na veřejnost, bulvární sdělovací prostředky ohavným jazykem samotného umělce, k němuž mají, jak tvrdí, úctu a respekt, démonizují, aby tak měli zisk. Houstonová byla doslova grilovaná téměř v každém rozhovoru, ať už zvukovém nebo otištěném, na téma jejího soukromého života. To, jak s ní bulvár zacházel, opět dokazuje, že jeden den vás milují a velebí, ale potom obrátí a příští den vás nenávidí, mohou-li na tom vydělat dolar – jinými slovy vyvolají syndrom „vynést vzhůru, aby vás mohli srazit“. Důsledná, bezpodmínečná citlivost a úcta sdělovacích prostředků za kapitalismu neexistují. Notorický bulvár National Enquirer ve svém posledním vydání ukazuje na první stránce neautorizovanou fotografii Houstonové ležící v otevřené rakvi. To, že Houstonová byla Afro-Američanka, dělá celou situaci ještě horší. Celá léta jí bulvár dával nálepku „narkomanky, propadlé cracku“- rasistický termín, jenž stereotypně označuje černochy, zvlášť v městských oblastech. Navzdory slávě Houstonová nikdy nezapomněla, že pochází z Newarku, jednoho z nejchudších měst USA – a bulvár to nezapomněl také.

     Kdykoli se v tomto těžkém období objevila na veřejnosti, bulvár její chování charakterizoval jako „podivné“ a „nevyzpytatelné“. Veřejně prohlašoval, že jakékoli její problémy s hlasem jsou způsobené užíváním drog, ačkoli neexistoval jediný skutečný lékařský důkaz, jenž by to potvrzoval. Z téhle ženy s úžasným hlasem, která dávala světu tolik radosti, se stal kanonenfutter pro tisk. Sdělovací prostředky jen nepatrně ustaly v démonizování její osmnáctileté dcery Bobby Kristiny, a stále tvrdí, že je také závislá na drogách a že byla na matčině pohřbu totálně sjetá (doslovná citace; pozn.překl.).

     Co skutečně vedlo sdělovací prostředky k rasistickému a sexistickému zacházení s Houstonovou se ukázalo 16. února, kdy dva rozhlasoví xenofobní, provokativní diskžokejové, John Kobylt a Ken Chiampou, na ni ve svém pořadu poukazovali jako na crackovou děvku. Těžká urážka! Ti dva měli být za tuhle rasistickou a sexistickou urážku okamžitě vyhozeni. Místo toho byli jen přechodně staženi z vysílání, s lehkým klepnutím přes prsty.

     Pokrokové skupiny vyvinuly marné snahy dostat je z rozhlasových vln za rasistické tirády vůči přistěhovalcům. Od 27. února jsou zpátky v práci, což je urážka. Rozhlasovým vlnám zase jednou vládne popularita a velké peníze od inzerentů. Dokonce ani tak světově proslulá umělkyně jako Whitney Houstonová není osvobozena od rasismu a sexismu, jemuž jsou vystaveni ostatní utlačovaní.

Její odkaz bude žít dál

Houstonová byla daleka tomu být politickou osobností, natož politickou aktivistkou. Bohužel zazpívala the Star-Spangled Banner, hymnu USA, během Super Bowl (poligová série zápasů amerického fotbalu; pozn.překl.) v roce 1991, následně po I. válce v Zálivu. Stala se osobností z plakátu amerického patriotismu.

     Nicméně v roce 1994 vystoupila v Johannesburgu, před tisíci nadšených fanoušků, i těch ze Soweta, a setkala se s Nelsonem Mandelou. Podporovala veřejné projekty v Newarku. Tamní škola užitého umění byla přejmenována na její počest.

     Její skutečný tělesný strážce Ray Watson se ohlédl za jejím životem ve svém dojímavém příspěvku na jejím pohřbu. Nazval ji „krásnou, laskavou dámou“. Také řekl: „S baviči se musí zacházet s úctou a láskou“, a „lidé musí přestat se jim vysmívat“ za to, že jsou neustále na cestách, a zanechávají své nejmilejší za sebou. „Ať jsou u soudu nebo na vystoupení, poskytují zábavu, jež činí naše životy o něco snazšími.“    

     Největší hold, jaký lze vzdát tak mimořádnému talentu jako byla Whitney Houstonová není jen v tom, že budeme stále udržovat její hudbu při životě, aby ji mohly obdivovat i příští generace, ale že budeme bojovat za lidštější společnost, jež bude talenty a kulturu na všech úrovních povznášet a zachovávat, ne je vykořisťovat. To bude skutečně „největší láska ze všeho“, s jakou ukážeme zpěvačku, jaká se rodí jednou za generaci, známou jako Hlas.        

Monica Mooreheadová, The Workers‘ World  (překlad Vladimír Sedláček)