Co stála bitva u Jutska?

Ve špionáži se pracuje vesměs za hotové. Proto bývá občas třeba převážet sem a tam, i přes hraníce, větší množství peněz. Možností je bezpočet. Obligátní kufry s dvojitým dnem nevymřely dodnes. Někdy jsou bankovky v docela obyčejném papírovém balíčku obloženy nevinnými prospekty aj. Právě tak početné bývaly skrýše pro převážení zpráv, když se ještě psávaly, byť neviditelným inkoustem, na tenký hedvábný papír.

Takový drobounký svitek býval třeba v dutém klíči, v rukojeti deštníku, v dutině v mýdle, v podpatku, ba i v tkaničce, anebo v cigaretě či v dýmce… Mimochodem — za starých Peršanů a Římanů se zpráva psávala nesmývatelnou barvou kurýroví na oholenou hlavu. Když mu narostly vlasy, vydal se na cestu. Příjemce milého kurýra ostříhal – a zprávu si přečetl.

Agenti francouzské protišpionáže pozorovali jednou delší dobu britského špionážního kurýra, který chodíval často na velké nadraží vždy s aktovkou nebo kufrem, ale málokdy odjížděl. Z nádraží se vracíval bez zavazadla. Když se kurýr zase jednou procházel po nástupišti, vyzval ho komisař Sureté, aby s ním šel do kanceláře ke zjištěni totožnosti. Agent neprotestoval, jen si nejdříve s omluvou zapálil dýmku… Teprve štiplavý kouř upozornil komisaře na podivný tabák. Ale bylo již pozdě. Zpráva, napsaná na hedvábném papíře, shořela a nedala se přečíst. V kufru neměl afent nic, zato v kapsách. Celkem 445 tisícifrankových bankovek! Půl miliónu — to byl v předválečné Francii docela pěkný peníz.

„Vy asi máte dobré zaměstnání,“ řekl komisar ironicky.

„Chcete se snad dát najmout?“ opáčil atent s klidem Angličana.

Francouzský policejní komisař prý si ještě dlouho lámal  hlavu, odkud „ti chlapi“ vlastně berou ty hromady peněz, které bez ustání protékají složitým ústrojím špionáže. Opravdu — odkud?

Sotva kdo asi věří, že oficiální rozpočty, schvalované parlamenty, odpovídají výši skutečných výdajů zpravodajských služeb. Podle toho by třeba britská Intelligence Service hospodařila v r. 1913 s 50 000 librami, r. 1939 se 700 000 librami a r. 1948 s 1,5 miliónem liber. To sice nejsou peníze k zahozeni, ale pro tajnou službu mohly stačit nejvýš jako kapesné. Intelligence  Service má tradiční tři zdroje příjmu. Prvním je zmíněný statní rozpočet, doplňovaný z tajných fondů. Druhým plátcem agentů jsou ony „neznámé veličiny“, jejichž zájmy chrání (hlavně v koloniích), což bývají velkovýrobci a dodavatelé nafty, kaučuku, olejů atd.

A konečně třetím zdrojem příjmů jsou samostatné obchodní a finanční transakce tajné služby, burzovní spekulace, prováděné prostřednictvím nastrčených osob. Může to vypadat divně, ale je pravda, že svůj nejvýnosnější obchod udělala Intelligence Service za 1. světové války s námořní bitvou u Jutského poloostrova, které se taky říká bitva u Skagerraku.

To bylo tak. Po váhání téměř dvouletém se válečné loďstvo císařského Německa, nečinně zakotvené v baltických a severomořských přístavech, odhodlalo k zoufalému pokusu prorazit stůj co stůj anglickou blokádu. Prvně od začátku války vypluly hlavní síly pod velením admirála Scheera na širé moře. Scheer prý měl v úmyslu bombardovat z moře britský  přístav Sunderland, ležící nedaleko válečné základny Rosythu. Tam mělo číhat 22 německých ponorek a pustit se torpédy do vyplouvající britské flotily. V záloze pak měl Scheer ještě eskadru admirála Hippera. Celou operaci měly řídit světelnými signály německé vzducholodě…

Nu, snad to nebyl tak špatný plán, kdoví. Jenže měl jednu jedinou, zato kardinální chybu. Němci totiž nepočítali s tím, že Angličané znají jejich tajný námořní kód! Netušili, že britská admiralita odposlouchala a vyluštila všechny rozkazy ponorkám a bitevním lodím, že byla včas varována a připravila se na souboj. Že Britové soustředili v Rosythu zesílenou eskadru admirála Beattyho a ve Scapa Flow ještě silnější eskadru admirála Jellicoea, pod jehož vrchním velením se mělo několik desítek lodí pustit do admirála Scheera…

Těžko říci, zda šéf britské námořní výzvědné služby sir Reginald Hall dostal svůj „historický“ nápad už tenkrát v přípravném období, nebo až v průběhu námořní bitvy u Jutska. On i britští historikové o tom pochopitelně mlčí. Mnohé však nasvědčuje tomu, že se tak stalo už před bitvou. Například to, že admirál Hall vedl předem důvěrná jednání s admirálem Beattym; to, že Beatty si počínal v bitvě trestuhodně váhavě a nerozhodně, ale že byl přesto vysoce odměněn: a konečné i to, že právě během této největší námořní bitvy 1. světové války jako z udělání špatně fungovalo radiotelegrafické zařízení londýnské admirality, takže se zprávy a rozkazy pro admirála Jellicoea opožďovaly, Že byly popletené, neúplné atd. Zkrátka — příliš mnoho náhod najednou, než aby to byla náhoda.

30.5.1916 zachytily britské stanice německý signál k vypluti. Hned poté dostaly obdobný rozkaz z Londýna obě anglické eskadry s tím, aby se soustředily v Severním moři a vyčkaly, neboť se mohlo stát, že Scheer neočekávaně změní kurs. Admirál Beatty vyplul na své vlajkové lodi „Lion“, Jellcoe na obrněnci „Iron Duke“.

31.5.1914 v odpoledních hodinách se loďstvo admirála Scheera, jež pro špatné počasí nemohlo využít k pozorování vzducholodi, střetlo s eskadrou admirála Beattyho, složenou z 10 těžkých a 14 lehkých křižníků a 17 torpédoborců. Již toto loďstvo mělo nad Scheerem převahu, a to se ještě blížil Jellicoe!

Ponechme podrobný popis námořní bitvy u Jutska dějepisným příručkám. Stačí uvést, že od prvních výstřelů, vypálených v 15,45 hodin na vzdálenost asi 14 kilometrů, neuplynula ani hodina a dva křižníky — „Infatigable“ a „Queen Mary“, pýcha britského loďstva, ležely na dně moře… Po nich následovaly ještě dvě torpédovky — „Nestor“ a „Nomad“, kdežto Scheer ztratil jen dva torpédoborce. Tak skončila první fáze bitvy. Teprve když připlul admirál Jellicoe, začala se situace obracet. Chtěl-li se zachránit, musel admirál Scheer myslet na ústup. Rozhodl se proto manévrovat tak, aby mohl proplout jedním ze tří průchodů německým minovým polem zpět na základnu.

To, že se Scheerovi podařilo z bitvy vyklouznout, byl vůbec jeho největší úspěch — a zároveň největší prohra Angličanů. Ještě po půlnoci mohl Jellicoe zaskočit Scheerovy lodi ustupující k minovým polím, kde na ně narazil křižník „Faulknor“. Jenže Jellicoe nedostal ani z „Faulknoru“, ani z admirality zprávy o postaveni Scheerových lodí. Z důvodů ještě méně pochopitelných opustil admirál Beatty již předtím bojiště. Zatímco do 23,30 dostával Jellicoe rádiem rozkaz za rozkazem, jeden zmatenější než druhý, před půlnocí se admiralita odmlčela úplně. Teprve k ránu 1.6. dostal lakonickou zvěst, že eskadra admirála Scheera se vrací minovým polem k základně…

Bilance ztrát z bitvy u Jutského poloostrova byla pro Angličany bolestná. Admirál Scheer jím potopil 16 lodí, kdežto sám ztratil jenom 11 lodí. Pravda, pro císařské Německo to ovšem bylo Pyrrhovo vítězství, které je tak vysílilo, že jeho lodě už do konce války nevypluly.

Tak vypadal onen památný souboj navenek. Avšak zatímco na moři pálila děla, lidé umírali a lodi klesaly ke dnu, probíhala v zákulisí ješti jedna bitva. Nekrvavá. O milióny.

Večer 31.5.1916 se konala v pracovně ministerského předsedy v Londýně důležitá porada, které se vedle ministra námořnictví Winstona Churchilla a admirála Reginalda Halla účastnil také lir Ernest Cassel, ředitel Anglické banky a finanční poradce Intelligence Service a Jeho Veličenstva krále. Pánové projednávali první předběžnou zprávu admirality o průběhu bitvy u Jutska. Přes citelné britské ztráty bylo zřejmé, že se admirál Jellicoe nakonec stane pánem situace. Že je to jen otázka času… A o čas právě šlo!

„Co kdybychom toho času využili?“ nadhodil admirál Hall a pohlédl významně na bankéře Casseta.

„Jak to myslíte?“ zeptali se ctihodní gentlemani.

„Pánové, co by se asi stalo, kdyby ráno dejme tomu na newyorské burze měli zprávu o první fázi námořní bitvy u Jutského poloostrova, při které jsme měli tak vážné ztráty…? Jak by asi burza reagovala?“

Bankéř Caisel se rozesmál. „Spekulujete na baisse, admirále?“

Pánové si rozuměli, neboť se v takových obchodech vyznali. Však to nebylo poprvé, co se chystali zaútočit na kursy akcií! Ještě v noci letěla do celého světa úřední zpráva britské vlády o námořní bitvě u Jutska. V Anglii vyvolala hluboký smutek a rozhořčení, v ostatním světě zapůsobila jako puma. „Anglické lodě“, stálo ve zprávě, „jež podlehly v tomto tvrdém boji, náleží flotile bitevních křižníků… Ztráty mezi těmito loděmi byly vážné.“ Dál se podrobně vypočítávalo, které britské lodě se potopily, a nakonec stálo stručně: „Přesný počet potopených nepřátelských torpédoborců nemůže být sdílen, ale je jisté značný.“

Ráno 1.6.1916 propuklo na burze v New Yorku zděšení. Anglické cenné papíry letěly dolů jako po klouzačce. Brzy byly na 50 procentech jmenovité hodnoty. Najdou se na ni kupci?

Našli se. V odpoledních hodinách se na burze objevilo několik nenápadných makléřů, kteří začali anglické papíry nakupovat. Ovšem za ceny, o jakých se den předtím nikomu ani nesnilo. Za babku. Do večera změnily téměř všechny britské akcie majitele. Na prodeji prodělali dřívější vlastníci asi 52 milióny dolarů.

Přibližně v době, kdy se 1.6.1916 burza v New Yorku zavírala, vydala britská admiralita novou, „souhrnou“ zprávu, z níž vyplývalo, že absolutní vítězkou v bitvě u Jutského poloostrova se stala — Anglie! Na rozdíl od první vypočítávala druhá zpráva pro změnu podrobně všechny německé ztráty, jez také druhý den Berlín potvrdil…

Bankéř Ernest Cassel proseděl 1.6.1916 celý den u telegrafu, div že se podmořský kabel do New Yorku nerozpálil do červena. 2.6.1916 seděl u telegrafu zas.

Ti, kteří 1.6.1916 v New Yorku britské papíry prodávali, zbledli 2.6.1916 ráno ještě víc. Pochopili, že si s nimi „kdosi“ zahrál známou burzovní hru na „baisse“ a že jim ta umělá panika přijde hromsky draho.

Přišla. Když chtěli koupit britské papíry zpátky, museli hezky pány z konsorcia poprosit a smířit se s jejich cenou. „Prosím, jen račte,“ říkali oni pánové, sledujíce bedlivě telegrafické zprávy sira Ernesta Cassela z Londýna, obsahující pokyny, jak a zač mají prodávat. Když se večer 2.6.1916 zpocení staronoví majitelé britských akcií ubírali z newyorské burzy, byli doslova lehčí asi o 60 miliónů dolarů. Tolik je totiž stály ty dvě finanční transakce za dva dny. A právě tolik připisoval usměvavý sir Cassel v Londýně do hlavní účetní knihy Intelligence Service na konto Příjem.

Pak si sir Ernest a sir Reginald připili. Pravou skotskou, samozřejmě… Několik tisíc námořníků z 27 lodí na dně Severního moře jim stálo čestnou stráž.

A pointa?

Admirál Jellicoe, nezasvěcený do zakulisních intrik, sehrál úlohu mouřenína a musel jít. Krátce po bitvě u Jutska byl rozhořčené britské veřejnosti hozen napospas, označen za viníka a odvelen k eskadře u Nového Zélandu.

Zřejmě zasvěcený admirál Beatty, kterému se málem povedlo potopit vlastní eskadru, ale zato „získal čas“, dostal svatozář hrdiny a na přímluvu Intelligence Service úrad prvního lorda admirality… Historikům to dalo několik let práci, než uvedli na pravou míru aspoň úlohu a zásluhy obou britských admirálů v největší námořní bitvě 1. světové války.

Jak to bylo s těmi šedesáti milióny a s panikou na newyorské burze, na to oficiální historikové samozřejmě nepřišli. Ona je totiž hlavní účetní kniha Intelligence Service přísně tajná!

Není bez zajímavosti si přečíst, co o bitvě u Jutska napsali oficiózní historikové nacistického Německa: Přiznávají sice, že to byla největší námořní bitva 1. světové války a uvádějí i ztráty. Angličanům potopili vilémovští námořníci 115.025 tun (sami ztratili 61.180 tun); Anglie měla 6094 padlých (Německo 2551) a 674 zraněných (Němci 509). Ale ze všeho pruští militaristé vycházejí vítězně, neboť „v bitvě u Skagerraku bylo dosaženo německého vitěztví proti značné anglické přesile…“

Archiv NoS