Bitva v Čechách, v níž se rozhodlo o Německu

hradceBedřich Engels v článku „Obléháni Sevastopolu“ říká: „…o kolik se díky rozvoji průmyslu v dlouhém mírovém období zlepšil válečný materiál, o tolik upadlo vojenské umění.“ Válečný materiál v druhé polovině 19. století vskutku prodělal velký kvalitní skok. Evropské kapitalistické země přešly na strojovou velkovýrobu i zbrojního materiálu. Nové zbraně, jejich kvalita, množství a masovost armád stojí na jedné straně – na druhé straně však jsou zde ještě zbytky starých vojenských doktrín, svými kořeny ještě napoleonské. Obléhají se pevnosti, statisícových armád není intenzívně využíváno, strádali více epidemiemi než bojem, operace na bojištích se snaží vést monarchové na dálku. V řadě válek po roce 1848 se však objevují nové prvky ve vojenském umění a čekají na svého Napoleona, který by i nich učinil souhrn nového vojenského umění této společenskohospodářské epochy.

Poznenáhlu se rodí nová vojenská doktrína o k urychlení tohoto vývoje přispěla význačně i válka prusko-rakouská roku 1866. Rakousko bylo pro Prusko překážkou, která musela být bezpodmínečné odstraněna. Tato válka probíhalo většinou v Čechách, což je jen okrajovým jevem o pro nás pozoruhodným jen tím, že nedaleko Hradce Králové se ještě rozkládá největší bojiště druhé půle 19. století, kde se 3. července 1866 srazilo na frontě 12 km široké půl miliónu vojáků v rozhodné bitvě. V bitvě, která založila imperiatistické Německo a která se svým způsobem stala první bitvou budoucí světové imperialistické války 1914-18. V minulosti byla tzv. svatá říše římská jazyka německého slepencem mnoha feudálních států, státečků, měst a městeček. Ještě r. 1803 jich bylo 112 a Německý spolek (Bund) roku 1815 jich ještě čítal 38. V jeho čele stál rakouský císař a spolkový sněm ve Frankfurtu n. M. Z této roztříštěnosti vedly jen dvě cesty: burzoazní revoluce nebo násilné sjednoceni shora. Ta první cesta se roku 1848 uzavřela porážkou burzoazní demokratické revoluce. O tu druhou usilovalo mohutnící hohenzolfernovské Prusko. Za podpory nacionalistické buržoazie se vojenské kruhy kolem krále Viléma 1. v čele s Bismarckem rozhodly svést o nadvládu nad Německem boj s Rakouskem — jít cestou „krve a železa“. Záminka k válce se našla v otázce správy šlesvicko-holštýnského území, které si Prusové a Rakušané r. 1864 vybojovali na Dánsku. 15. 6. byla válka vyhlášena o 23. 6. začaly boje v Čechách. Vypukla tzv. sedmidenní válka, neboť již 3. 7. 1866 bylo zakončena v podstatě příkladnou porážkou rakouské armády u Hradce Králové.

Rakousko postavilo do pole dvě armády — jižní proti pruskému spojenci Sardinii (které šlo o sjednocení Itálie připojením rakouského Benátska) a severní. Ta byla složena ze sedmi pěších sborů, pěti jezdeckých divizí a armádní dělostřelecké zálohy – dohromady v síle 215000 vojáků + 20000 saských spojenců. V jejím čele stál polní zbrojmistr Benedek, jeden z dlouhé řady konzervativních rakouských generálů. Očekával pruský vpád ze Slezska, a proto soustředil většinu sil v olomouckém prostoru. Pruský náčelník štábu Moltke starší však k útoku uplatnil svou koncepci manévru rozdělenými voji,  které se jako kleště budou přibližovat z různých směrů k místu generální bitvy. Díky slabosti rakouské armády měla tato problematická, riskantní operace pronikavý úspěch. První klín pruský tvořila labská armáda (66500  mužů), která  22. 6. vyrazilo přes Sasko na  Rumburk, svedla vítězný boj u Podolí a přes Jičín došla 2.7. ke Smidarům. Přes Liberec zaútočila 23.6. 1.armáda Bedřicha Karla (85000 mužů) a šla přes Turnov k Jičínu. 25.6.1866 překročila hraníce třemi proudy i 2. armáda korunního prince Bedřicha u Trutnova a Broumova. Rakouská armáda ustupovala a po prohraných bojích u Trutnova, Náchodě a České Skalice nebyl již Benedek s to zabránit spojení všech pruských armád. Ustoupil proto 1.7.1866 k Hradci Králové, kde na výhodném terénu k obraně poblíž Chlumu a Lípy zaujal postavení ke generální  bitvě, v jejíž úspěch ostatně sám nevěřil. Telegraficky radil císaři Františku Josefovi I. uzavřít mír.
Rakouská fronta byla 12 km dlouhá, složená ze šesti sborů a dvou jezdeckých divizí v prvním sledu, se dvěma sbory, třemi jezdeckými divizemi a armádním dělostřelectvem v záloze. 3.  července 1866 v 07.00 zahájili Prusové boj jen dvěma armádami. Armáda korunního prince byla ještě na pochodu při Labi. V 08,00 se bojovalo u Nechanic, Sadové a rozpoutal se boj o les Svíb. Ten hrál důležitou úlohu v celé  bitvě. Z původního omezeného střetnutí rakouské brigády a   pruské  divize se rozvinul boj, do něhož byly během dopoledne vtahovány nové a nové síly, zvláště osudně pak 2. a 4. rakouský   sbor, které měly původně stát čelem k severu, tam, odkud se blížila 2. pruská armáda, aniž to Benedek tušil.   
V 11,00 se čára postavení stabilizovala – pruské jednotky stály pod palbou rakouských baterií, aniž směly zaútočit. V 11.30 dobyli konečně Rakušané Svíb bojem muže proti muži a zatlačili Prusy k Benátkám. Vojenské kapely již vyhrávaly císařskou hymnu a vojáci se radovali z vítězství.

Na severu se však blížilo vítězství pruské. Armáda korunního prince nastupovala k boji. Koruny hoříněvských lip, dunění děl a oblaky prachu jí ukazovaly směr. Benedek proto rychle odsouvá 2. a 4. sbor na jejich původní postavení, aby kryly bojiště od severu. Vojáci těchto sborů jsou však unaveni bojem ve Svíbu a pruská armáda, dříve než oba sbory zaujaly svá místa, již zahnala rakouské dělostřeíectvo od Sendražic, zaútočila pak na střed rakouského postavení u Chlumu, a to jak přes Máslojedy, tak i z týlu od Rozbeřic. I ostatní pruské armády zahájily kolem poledne útok, pod jehož tlakem se Rakušané dali na ústup a v 16,00 na panický útěk směrem k pevnosti Hradec Králové.

Rakousko ztratilo za osm hodin bitvy na mrtvých, zajatých a raněných 44313 mužů — skoro 20% stavu. Prusové téměř pětkrát méně – 9172 mužů.

Proč zvítězili Prusové tak rozhodně? Především jejích vojenská organizace, strategie i taktika byly dokonalejší než rakouské. Osvědčil se Moltkeův monévr rozdělenými voji. Prusové útočili v menších taktických jednotkách – rotních,  zatímco Rakušané setrvali na těžkopádné praporní koloně, lehce zranitelné pro svou masovost. – Prusové zavedli v celé armádě pušku — zadovku typu Dreyse, tzv. jehlovku, která jim umožňovala střelbu vleže (a tedy i krytí v terénu) a čtyřikrát rychlejší tempo palby. Bitva u Hradce Králové v podstatě rozhodla o celém tažení, které skončilo 30.8.1866 pro Rakousko velmi mírným pražským mírem. Vítězstvím nad Rakouskem stanulo Prusko v čele Německa, což dále utvrdilo vítězstvím nad Francií (1870-71) a zahájilo svou dravou militaristickou politiku, do níž strhlo i rakouskou monarchii.   Byla to ryze německá záležitost a v ní teklo i mnoho české krve. Tekla i v „úvozu mrtvých“ pod Chlumem, kam velitel rakouské brigády Poschächer hnal vlnu svých vojáků za vlnou, takže za dvacet minut zde padlo 10.000 mužů. Byl ještě v průběhu boje odstřelen vlastními vojáky. A je třeba ještě říci, že v rakouské armádě u Hradce Králové bylo 13 pěších a 10 jezdeckých pluků a 16 mysliveckých praporů, zformovaných z českých a slovenských chlapců! Ti zde museli bojovat a umírat „za císaře pána a jeho rodinu“, za sjednocení Německa pod Habsburky nebo Hohenzollerny.

Archiv NoS

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *