Záchrana z německého dramatu

 

dielinkeSdělovací prostředky dychtily po skutečně širokém rozštěpení v die Linke. Popravdě, plno členů se obávalo téhož. Vleklý spor mezi dvěma křídly – často nazývaný reformisté versus fundamentalisté – ochromoval už příliš dlouho činnost strany.

Zdálo se velmi pravděpodobné, že naděje minulých let by mohly shořet na volebním sjezdu koncem minulého týdne v Göttingenu. Vítězství strany v roce 2009, s téměř dvanácti procenty v národních volbách a se 76 poslanci v Bundestagu, se zdálo být promarněné, jak přicházela jedna prohra za druhou na úrovni států, čísla z národních průzkumů spadla na nějakých 6 %, tudíž dokonce ohrožení schopnosti strany udržet se po volbách v příštím roce v Bundestagu. Požadovaných 5 % by nebylo nijak jistých, ostatní strany die Linke prostě ignorují, jako by už byla vyřízená, a klíčová úloha die Linke coby příkladu a podpory pro levicové strany po celé Evropě mizela. Zazněl na göttingenském sjezdu všem starým nadějím umíráček?     

   
Věříte-li některým sdělovacím prostředkům, mohli byste si to myslet. Někteří novináři se tvrdě snažili vyhrabat a využít jakékoli rozdílnosti, zklamání či neshody. Je to konec konců jejich úkolem. Ale zdá se, že se spletli.

Je pravda, že jeden velký stařešina strany, Gregor Gysi (teď čtyřiašedesátiletý) začal s nelítostnou analýzou kiksů minulosti, především ostrého politického rozdělení poslanců Bundestagu do dvou znesvářených frakcí – dokonce použil k popisu nejhorších projevů slovo zášť, a řekl, že půjde-li to takhle dál, nebude moci nadále konat coby předseda frakce, nepřekonají-li skutečně rozdíly, bude nutno zvážit, zda by se tyhle dvě skupiny neměly od sebe oddělit.   

Jeho analýza spočívala na sporu o tom, zda by die Linke měla uvítat nebo se přidat ke koalicím s SPD, tak často obhajovaným a občas praktikovaným ve východoněmeckých státech, nebo odsuzovaným, třeba některými na západě. Podotýkal, že situace v těchto dvou oblastech je situace z historických důvodů naprosto odlišná; na vrcholu sil v roce 2009 získala die Linke v západních státech 8,7 %, v nemalé míře díky, osmašedesátiletému západoněmeckému předákovi ze Sárska Oskaru Lafontaineovi, zatímco na východě (s mnohem menším počtem obyvatel) dostala 28,5 %. Když zvážíme historii minulosti a nepřátelství sdělovacích prostředků, obojí bylo pozoruhodným úspěchem, ale rozdíly většinou vyžadovaly rozdílnou strategii i taktiku, což musí opačná strana chápat a ocenit.

Tehdy, po své polemice o nechutných rozmíškách, Gysi zdůraznil, že silné oživení die Linke je významné nejen pro její členy. Jako jediný skutečný bojovník za potřeby lidí, jediný skutečný odpůrce finančních zájmů ovládajících – a ruinujících – hřad, jediný bojovník za mírovou politiku- žádné vojenské základny, žádný vývoz zbraní – nese zodpovědnost za německý i evropský lid.    

Další velký stařešina, Lafontaine, také pronesl vášnivý projev. Sdělovací prostředky očekávaly hněvivou reakci; zvěsti o jejich údajně rozbitém přátelství se šířily celé týdny. Ale on s Gysim nesouhlasil jen v jednom důležitém bodě, nebo spíše v jednom slově: „Musíme samo slovo »rozkol« vyřadit z našeho slovníku“, bylo jeho poselství. Navzdory sporům jsme jednotní v obou našich základních cílech! Bylo to zásluhou našeho vlivu, že ostatní strany do konce zvažovaly otázku minimální mzdy, již dosud odmítaly. Vznesli jsme otázku vrátit důchodový věk zpět na 65 ze 67; pomohli jsme prohlubovat nálady proti válce v Afghánistánu – nebo kdekoli jinde. Jsme potřební, víc než kdy jindy.   

Oba muži říkali v podstatě totéž, stejně jako oba noví spolupředsedové i další hlavní řečníci, mezi nimiž byla i hlavní teoretička strany, dvaačtyřicetiletá Sahra Wagenknechttová, která odmítla výzvy ucházet se o místo spolupředsedy a byla zvolena jako jeden ze čtyř místopředsedů. Byla to ona, kdo varoval, že nepřítomnost silné levice otevírá v časech krize cestu ultrapravici.

Hlasování, s možnými kandidáty otevřená do poslední minuty, byla plná napětí. Zčásti kvůli dlouho oznamované, žhavě kontroverzní kandidatuře východního Němce Dietmara Bartsche, předáka takzvaného reformního křídla, který tíhne těsněji k SPD (která něco takového téměř vždy odmítá, kromě spolupráce na místní úrovni).

Die Linke má ve všech volbách, do kterých jde, nezvyklé pravidlo, i v těch do nejvyššího úřadu. Nejprve se hlasuje o ženském obsazení. Když je dokončeno, je druhé, smíšené, obsazení otevřeno oběma, mužům i ženám. To vyústilo do většiny ženského zastoupení v Bundestagu, a teď to znamenalo, že první hlasování o předsedovi bylo mezi dvěma ženami, třiačtyřicetiletou rusovláskou z Drážďan Katjou Kippingovu proti o něco starší Doře Heyennové, šéfce strany v Hamburgu. V  Sasku Kippingové je velmi silné reformní křídlo, ale ona sama nemá moc blízko k ani jednomu z nich; jejím hlavním soukromým zájmem byla otázka záruky základního příjmu. Mezi oběma nedošlo k politickému rozkolu, ale mladší, mnohem dynamičtější žena zvítězila se ziskem 67 % hlasů.

Nepsaná, i když ne železná tradice očekává robnováhu – jeden muž, jedna žena, jeden z východu Německa, jeden ze západu. V jednom okamžiku to vypadalo, že místo toho budou ve vedení dvě ženy. Ale když přišel čas volby spolupředsedů, druhá žena odpadla a ponechala ve hře dva mužské uchazeče, kontroverzního Dietmara Bartsche a Bernda Riexingera, šéfa strany v západním Bádensku-Württembersku, odborového předáka, obecně ne příliš známého, ale Lafontaineova přítele. Bartsch byl znevýhodněný; jeho zvolení by znamenalo dva z východu. Zčásti asi k vyhnutí se této nerovnováze, ale také aby se vyhnuli větší možnosti rozkolu na politických rozdílech, delegáti zvolili Riexingera, s 297 hlasy proti Bartschovým 251.

Na další vedoucí pozice tu byli východní, západní, muži, ženy, reformátoři i „fundis“, ačkoli ti, kteří se přikláněli víc doleva, se zdáli být o něco silnější.

Ale řeči o rozkolu už více nezaznívaly; každý, i Bartsch, mluvil o budování bojující strany, o výhrách v dalších volbách, o vybojování dalších bitev proti jednoznačné úrovni chudoby v Německu, a ještě více proti strachu – že nenajdete ráci, že ztratíte práci, strachu z nemožně vysokých nájmů a ze škrtů ve zdravotní péči.

Je příliš brzy říci, zda ona dvě křídla mohou růst dost blízko sebe, aby opět vylétla vzhůru. Z dálky se zdála být blízko shody o této potřebě. Problémy určitě nevymizely, ale naděje se zdají být opět vysoko, a u téměř všech delegátů je hluboký pocit úlevy, že zůstávají spolu. Téměř celý nový vedoucí tým pod společným vedením Kippingové a Riexingera se teď musí snažit zacelit trhliny, společně se zvednout a vydat se po cestě jediné strany v Německu s vůlí a potenciálem postoupit kupředu, vést dobrý boj, rozvíjet solidaritu s podobnými skupinami a stranami z jiných zemí – a zachovat víru, že současný ekonomický systém v Německu, vláda velkopodnikání a velkých bank, se všemi vůči nim servilními politiky, potřebuje konečně opravdové změny.  

Victor Grossman, Berlín, 4. června 2012 (překlad Vladimír Sedláček)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *