Konec kariéry admirála Canarise

 

canarisPo nezdařeném pumovém atentátu na Hitlera 20. července 1944 došlo v říši k radikální čistce „nespolehlivých generálů“ a mezi nimi uvízl v síti gestapa i admirál Wilhelm Canaris, šéf abwehru. Jeho kariéra skončila již ovšem v únoru téhož roku, kdy se dal Hitler admirálovými soupeři z tajné služby SS, především Kaltenbrunnerem a Schellenbergem, přesvědčit o nutnosti zavést jednotnou tajnou službu, a podepsal tento rozkaz: „1. Přikazuji zřídit jednotnou tajnou službu. 2. Jmenuji říšského vedoucího SS vedoucím tajné služby. Dohodne se s šéfem vrchního velitelství branné moci (OKW), jakým způsobem bude abwehr zapojen do tajné služby…“

Neúspěšný Canaris byl přeložen do zásobovacího úřadu armády. Pro tohoto sedmapadesátiletého admirála, kterého „instinktivní nenávist k bolševismu“ vždy těsně sbližovala s Hitlerem, to byla tvrdá rána. Navíc si dovedl představit, že jeho rivalové z SS ho ani po odstaveni nenechají v klidu, neboť se ho báli, protože o nich příliš mnoho věděl. Byl na tom u nich stejně jako dříve i policejním katem Reinhardem Heydrichem, o kterém věděl jeho nejhlubší tajemství, totiž to, že tento vrchní esesák neodpovídal hitlerovským „rasovým zákonům“, neboť jeho otec byl poloviční Žid!

O Kaltenbrunnerovi a Schellenbergovi, včetně jejich šéfa Himmlera, zase Canarii věděl, že právě tak jako on, jenže jinými cestičkami a pomocí jiných důvěrníků začali po historické porážce u Stalingradu sondovat půdu, za jakých podmínek by zapadní spojenci, především Američané, byli ochotni uzavřít separátní mír s Německem. Jeden o druhém věděli, že jako cenu za „přijatelné podmínky“ nabízejí – odstranění Hitlera.

Schellenberg, největší Canarisův soupeř, například věděl o vyjednávání admirálova emisaře dr. Hanse Bernda Gisevia v Bernu i tamním představitelem americké tajné služby Allanem W. Dullesem, neboť přibližně v téže době (1943) s týmž Dullesem vyjednávali také zvláštní zmocněnci SS. Schellenberg věděl zřejmě také o kontaktech, které navázal Canaris s anglo-americkými spojenci v Istanbulu…

„Bylo to začátkem roku 1943″, napsal tehdejší dopisovatel listu Daily Express Cedtic Salter. „George Earle, americký námořní přidělenec v Istanbulu, bydlel jako já v Parkhotelu… S Earlem navazovali styk mnozí němečtí tajní agenti, někteří proto, aby mu přihrávali falešně informace, jiní, kteří byli přesvědčeni o hrozící porážce Německa, aby mohli později prokázat, že byli odpůrci nacismu. Tou dobou moi Earle řekl, že obdržel zprávu od admirála Canarise. Došlo k osobním stykům, o nichž mi nevyprávěl žádné podrobnosti, při nichž se však Canaris nezávazným způsobem pokoušel zjistit případné mírové podmínky Američanů…“

Škrt přes tyto rozpočty přinesly výsledky konference Spojenců v Casablance, která vyhlásila požadavek bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Canaris o tom řekl svému důvěrníku Lahausenovi: „Víte, můj milý Lahausene, po této válce nebudou mít historikové zapotřebí jako po první lámat si hlavu nad tím, kdo ji začal, čí to byla vina. Ale jinak už to vypadá, když vezmeme v úvahu vinu na prodloužení války. Myslím, že nám teď druhá strana vzala poslední zbraň, kterou jsme mohli na naší straně válku ukončit. Bezpodmínečná kapitulace? Ne, to naši generálově nespolknou. Teď už nevidím žádné řešení…“ Generál Lahausen mlčel…

Canarisova, a nejen jeho – argumentace je příznačná – mluví o „ukončení války“, má ovšem na mysli – separátní mír na Západě a soustředěný, pokud možno společný útok na východě, proti bolševismu. To je třeba mít neustále na paměti. V tom byli všichni zajedno, Canaris i Himmlerovi pochopové, zklamaní nacističtí generálové i americký špionážní emisar Allen W. Dulles. Že k takovému kroku nakonec nedošlo, bylo historickým úspěchem sovětské diplomacie.

Admirál Canaris, šéf abwehru, věděl zase o Schullenbergovi, šéfovi tajné služby SS, tzv. VI. úřadu říšské bezpečnostní služby, že jeho emisaři, jmenovitě dr. Schüdekopf a princ Maxmilián Hohenlohe, vyjednávali s Allanem Dullesem v polovině února 1943 v Bernu. Znal možníá i obsah tajného hlášení, které o tom bylo zapsáno. Britský poslanec Bob Edwards je po válce ocitoval v brožuře „Studie o pánu zvědů — Allen W. Dules“, odkud citujeme: „Mr. Bull (A. Dulles) prohlásil, že už má po krk toho naslouchat zastaralým politikům, emigrantům a židům s předsudky. Podle jeho názoru by se měl uzavřít mír v Evropě, přičemž by se zachovalo všechno, na čem by měly zainteresované národy zájem…

Německý stát musí nadále trvat jako faktor pořádku a pokroku. Není ani řeči o jeho rozdělení nebo oddělení Rakouska… České otázce přisuzoval Mr. Bull jen malou důležitost. Zároveň však považoval za nutné podporovat utvoření sanitního kordónu proti bolševismu a panslavismu tím, že se rozšíří Polsko na východ, bude zachováno Rumunsko a silné Maďarsko… O Rusku promlouval s pramalou sympatií…“

K této ukázce zákulisního intrikářství, boje na tajné frontě špionáže, poznamenal americký novinář F. J. Cook v roce 1961: „Ve světle současných znalostí víme, že moudrost Dullesova jednání byla vysoce pochybená. Jedno je jisté – Himmler věděl o spiknutí proti Hitlerovi a zároveň nechával spiklencům volnou ruku, aby mohli v roce 1944 vhodit pumu do Hitlerova vrchního velitelství. Himmler se určitě kojil nadějí, že ovládne Německo, které přežije ztrátu fýrera, a nemůžeme pochybovat, že kdyby byl uspěl, byl by nacistický režim zůstal zachován. Alespoň to tedy doktrína bezpodmínečné kapitulace vyloučila…“

Již z těchto ukázek, ani zdaleka ne úplných, je zřejmé, jak složitý byl mocenský boj mezi pohlaváry nacistické říše a zároveň i mezi jednotlivými tajnými službami, mezi Canarisem a Schellenburgem. Jeden o druhém všechno věděli, jeden i druhý chtěli na sebe strhnout moc o vedoucí postavení. Žádnému z nich přitom naprosto nešlo o likvidaci nacismu, nýbrž naopak — o jeho záchranu za „přijatelných podmínek“, mezi něž počítali odstranění Hitlera. Všechny je totiž spojovala ona pověstná „instinktivní nenávist k bolševismu“…

Ke všem pozdějším legendám o „hrdinech protihitlerovského odporu“, mezi něž je počítán samozřejmě i admirál Wilhelm Canaris, podotkl americký historik nacismu Shirer: „Člověk se musí obdivovat těmto vůdcům německého odporu, kteří tak trvali na výhodném mírovém řešení se Západem a tak váhali s odstraněním Hitlera, když ho dosáhli. Člověk by myslel, když pokládali nacismus za takové monstrózní zlo, že se soustředí na jeho svržení bez ohledu na to, jak bude Západ hodnotit jejich nový režim…“

O něco podobného „spiklencům“ ovšem vůbec nešlo. Proto také mezi nimi místo jakékoli spolupráce vládl zákon džungle – silnější požíral slabšího. Admirál Canaris měl tu smůlu, že byl v roce 1944 slabší než jeho esesáčtí rivalové…

Tři dny po nezdařeném atentátu zastavil před Canarisovou vilou v Berlíně—Schlachtensee černý osobní vůz s vlaječkou SS. Vystoupil z něho Himmlerův zástupce Schellenberg, nový šéf abwehru, a za malou chvíli se svým předchůdcem zase odjel. Admirál Wilhelm Canaris byl zatčen a převezen do vězení gestapa, kde už byly desítky podobných spiklenců. Před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku vypovídal později esesák Kaltenbrunner na svou obhajobu: „Musel jsem převzít tuto funkci v říšské bezpečnostní službě, když na admirála Canarise padlo podezření z dlouholeté spolupráce s nepřítelem. Během krátké doby se mi podezření o Canarisově zradě hrozným způsobem potvrdilo.“

Ony „hrozné“ důkazy našli Kaltenbrunner a Schellenberg v admirálově tajném osobním zápisníku, který obsahoval „vlastizrádné“ poznámky o jednáních, jaké oni sami vedli také. Když s těmito záznamy seznámili Hitlera, vybuchl prý zloslně: „Takoví zrádci musí být bez ceremonií vyhlazeni…“

Fýrerova slova byla v třetí říši zákonem nad zákony, a tak se Canaris a několik dalších spoluvězňů octlo v odděleném a přísně střeženém zvláštním bloku koncentračního tábora ve Flossenburgu.

Teprve 8. dubna 1945 se tito prominentní vězňové dočkali tzv. sumárního soudního řízení před esesáckým soudcem Thorbeckem, po válce úspěšným západoněmeckým advokátem. Procesy probíhaly jako na běžícím pásu a všichni spiklenci odsouzeni pro velezradu k trestu smrti oběšením.

Druhý den, časně ráno 9. dubna, byly popravy hromadně provedeny. Jeden z vězňů, který se zachránil, po válce napsal:

„10. dubna mi vyprávěl jeden opilý esesácký dozorce, že den předtím byli zase oběšeni nějací lidé z tajné služby. Stráže, které se popravy účastnily, dostaly zvláštní příděl kořalky a salámu. Popravení se octli na šibenici bez řádného soudu. Himmler nařídil jejich likvidaci oběšením na vlastní odpovědnost. Když jsem se ptal na jména, řekl mi dozorce jména admirála Canarise, generála Ostera a Bonhoeffera…“

Konec admirála Wilhelma Canarise byl dokladem naprosté absurdnosti nacismu. Mistr německé špionáže, nejvěrnější ctitel a služebník tradic německého militarismu, fanatický odpůrce bolševismu a vůbec všeho pokrokového, nebyl ani za mák nepřítelem nacistické říše, jak se to některé pozdější legendy snaží vykládat. Měli plece společné sny a cíle — vybudovat obrovskou a mocnou světovou říši, podrobit si většinu evropských národů. Nerozcházel se s nacismem ani proto, že by jako humanista nesouhlasil s jeho brutálními metodami, jak se někteří dějepisci snaží dokázat. Až do vojenské katastrofy u Stalingradu se také téměř v ničem, rozhodně aspoň ne podstatném, nepokusil zkřížit Hitlerovy dobrodružné plány, naopak jej k zahraničním akcím povzbuzoval. Ba dokonce i v době, kdy došlo ke skutečnému atentátu na Hitlera, ať již se tak stalo z jakýchkoli důvodů, Canaris jen mlčky, pasivně přihlížel…

Řečeno jinými slovy s americkým historikem Shirerem – člověk se musí obdivovat americkým a britským historikům, když právě takové „odpůrce Hitlera“ vydávají za přítele Západu, když jeho smrt považují to „hroznou tragédii“.

Canaris není zdaleka jediný případ, u něhož se v zapadní literatuře o dějinách špionáže setkáme s tak podivuhodným převrácením kritérií, s tak politicky vyhraněným, antikomunismem laděným hodnocením. Podobně už tomu například bylo i s jeho světlým vzorem, plukovníkem Waltrem Nicolaiem. A tak bychom mohli dlouho pokračovat. Je dobře si to uvědomit proto, abychom si skutečné nepředstavovali řemeslo vyzvědačů jako romantické podnikání krásných žen a tajemných Cagliostrů, ale viděli je podle pravdy – jako tichou, mlčenlivou, nicméně neúprosnou válku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *