Stalin a válka (3)
Mluvíme-li o kultu Stalinovy osobnosti, nejde tu jen o nadměrné vychvalování generálního tajemníka a o jeho absolutní autoritu. Jde především o deformaci sociálních a ekonomických vztahů v socialistické zemi, o nastolení režimu absolutní moci jednoho člověka opírající se o zvůli a nezákonnosti.
Chybně byla odhadnuta doba přepadení Sovětského svazu Německem. Stalin, jenž o nejdůležitějších státních otázkáchrozhodoval sám, soudil, že se hitlerovské vedení neodváží v nejbližší době porušit smlouvu o nenapadení uzavřenou v roce 1939. Na svém trval dokonce i v červnu 1941, kdy Německo a jeho spojenci už dokončili rozmísťování svých ozbrojených sil u západních hranic Sovětského svazu. Všechny takové údaje získané sovětskou rozvědkou posuzoval Stalin jako provokace (a dokonce se z tohoto důvodu stalo oběťmi represí i mnoho rozvědčíků).
Pravda je, že se nové zbraně dávaly do výroby s nepřípustnou pomalostí a na počátku války jich měla vojska málo. Způsobily to různé příčiny.
Za prvé: Noví vedoucí pracovníci lidového komisariátu obrany povýšení do rozhodujících funkcí po hromadné čistce roku 1938 nedokázali správně zhodnotit taktické a technické vlastnosti zbraní, které se jim předkládaly ke schválení.
Například maršál G. I. Kulik, náměstek lidového komisaře obrany odpovědný za vybavení vojsk novou technikou, vytrvale dokazoval, že samopaly nemají pro vedení války nejmenší význam, že je to policejní zbraň.
Za druhé: Už roku 1938 se nepříznivě projevovaly byrokratické metody řízení průmyslu a celého národního hospodářství vůbec. Porušovaly se objektivní ekonomické zákony a důležité otázky se často řešily bez potřebného vědeckého rozboru a zdůvodnění voluntaristickým nátlakem. Proto se těsně před válkou podstatně zpomalil růst některých rozhodujících průmyslových odvětví. To vše mělo ^ negativní vliv na zavádění nových typů zbraní do výroby, na rychlost přezbrojení.
Navíc se stalo obětí represí mnoho vynikajících konstruktérů vojenské techniky (např. A. N. Tupolev, S. P. Koroljov).
Budeme muset teprve zjistit skutečný rozsah škody, jaký způsobil kult osobnosti normálnímu vývoji sovětských výrobních sil a obranné schopnosti SSSR na samém prahu války, ale také úsilí, jaké musel vynaložit lid, aby tyto škody ve válce nahradil.
Na počátku války bylo zřízeno vrchní velení ozbrojených sil, které tvořili nejvyšší činitelé ozbrojených sil a několik členů Státního výboru obrany. Nikdy se však nestalo skutečným kolektivním orgánem pro řízení ozbrojeného boje. Nejvyšší vojenské velení bylo zcela soustředěno v rukou Stalina, který současně s funkcí vrchního velitele ozbrojených sil byl lidovým komisařem obrany SSSR, generálním tajemníkem ÚV strany, předsedou rady lidových komisařů (vlády) a předsedou Státního výboru obrany.
Takové soustředění moci do rukou jednoho člověka sice zajišťovalo maximální centralizaci řízení země a ozbrojených sil, ale vylučovalo pružnost, které je za války tolik zapotřebí. Řešení neodkladných otázek pohlcovalo spoustu času. Při rozdělení povinností mezi četné Stalinovy zástupce (v lidovém komisariátu obrany jich měl šestnáct) se z řízení vytrácela přesnost a jednoznačnost, protože všichni tito lidé pouze vykonávali příkazy nejvyššího nadřízeného a žádný z nich neměl právo rozhodovat o důležitých otázkách s konečnou platností.
Řekli jsme už, jak se taková metoda řízení promítla do bojové pohotovosti pohraničních vojenských okruhů v létě 1941. Můžeme také uvést směrnici č. 3 z 22. června, tj. prvního dne války. Nařizovalo se v ní, aby vojska prvního strategického sledu neprodleně přešla do protiútoku a rozdrtila protivníkovy síly hned na místě, kde narušily sovětské hranice. Je to otřesný příklad strategického řešení, které bylo přijato bez znalosti konkrétní situace na frontě, stavu našich vojsk a protivníkových akcí.
Tragické důsledky pro sovětská vojska u Kyjeva roku 1941 měl Stalinův zákaz vyklidit ukrajinské hlavní město, ačkoliv už je nebylo možno bránit. Rudá armáda z Kyjeva nakonec stejně ustoupila, ale s velkými a zbytečnými ztrátami. Příznačné v tomto smyslu je i Stalinovo rozhodnutí podniknout během letního tažení roku 1942 několik frontálních útočných operací, pro něž chyběly příznivé strategické podmínky i materiální předpoklady.
Ofenzíva našich vojsk v leningradském směru v prostoru Děmjanska nedosáhla cíle a byla zastavena. Také ofenzíva Krymského frontu byla neúspěšná. Vojska přešla k obraně, pak je protivník na Kerčském poloostrově rozprášil a zakrátko jsme ztratili celý Krym. Úspěšně započatá operace sovětských vojsk v prostoru Charkova skončila těžkou porážkou tří armád Jihozápadního a Jižního frontu. Německá vojska získala možnost rozvinout ofenzívu v kavkazském a stalingradském směru.
Teprve po stalingradské bitvě charakterizovala vrchní velení ozbrojených sil metoda vypracovávání operačně strategických plánů a směrnic na základě předběžných úvah generálního štábu a návrhů vojenských rad frontů. Většinu směrnic lidového komisaře obrany a vrchního velení týkajících se vojenské výstavby rovněž připravoval generální štáb, hlavní a ústřední správa lidového komisariátu obrany. Do značné míry byly tyto plány a směrnice už výsledkem kolektivní tvůrčí činnosti, ne tedy osobního voluntaristického rozhodnutí.
Přísná centralizace politického, ekonomického a sociálního řízení, rozkvět byrokratismu, omezování demokracie, porušování zákonnosti, řádění zvůle, potlačování iniciativy pracujících, ignorování lidského faktoru, opovrhování sociálními otázkami a nutností uspokojovat duchovní, morální a hmotné potřeby člověka, nerespektování jeho práv a mnoho dalšího má své kořeny v období kultu Stalinovy osobnosti, to jsou jeho důsledky. Abychom vymýtili tento rozbujelý plevel, musíme dobře vědět, jak klíčil a rozmáhal se. Zkoumání a kritika kultu osobnosti nemohou být zaměřen výhradně do minulosti, „s hlavou otočenou dozadu“. Právě tato činnost slouží dnešku a zítřku, slouží pokroku socialismu.
Podle časopisu NAUKA I ŽIZŇ
(1) Alexandr Ivanovič Todorskij (1894—1965) velel v občanské válce divizi a sboru. Člen strany od roku 1918. Ve třicátých letech náčelník vojenské letecké akademie. (Pozn. red.)