Stalin a válka (2)

stalinMluvíme-li o kultu Stalinovy osobnosti, nejde tu jen o nadměrné vychvalování generálního tajemníka a o jeho absolutní autoritu. Jde především o deformaci sociálních a ekonomických vztahů v socialistické zemi, o nastolení režimu absolutní moci jednoho člověka opírající se o zvůli a nezákonnosti.

Chtěl bych čtenářům připomenout právě osud velitelů a politických pracovníků Rudé armády. Jsem totiž pevně přesvědčen, že nebýt represí v letech 1937—1938, nebylo by ani ono osudné léto 1941. Hitlerovská vojska vtrhla 22. června 1941 bez vyhlášení války na sovětské území, zlomila zoufalý odpor Rudé armády a následně pronikla až k Moskvě, Leningradu, Volze a na Kavkaz. Jak se to vlastně mohlo stát?

Podle údajů dnes už zesnulého generálporučíka A. I. Todorského (1) ze 733 nejvyšších důstojníků a politických pracovníků Rudé armády padlo 579 před válkou za obět represáliím. Od května 1937 do září 1938 byla zatčena, uvězněna v táborech nebo popravena bezmála polovina celkového počtu velitelů pluků a téměř všichni velitelé divizí i brigád, dále všichni velitelé sborů a velitelé vojenských okruhů. V červnu 1941 tedy mělo vysokoškolské vojenské vzdělání pouze 7 procent velitelů našich ozbrojených sil a 37 procent nemělo ani úplné středoškolské vojenské vzdělání. Většina důstojníků, kteří padli za oběť represáliím, dobře znala německou vojenskou organizaci a vojenské umění, kdežto kádrům, které je nahradily, takové znalosti chyběly. Politické a vojenské vedení fašistického Německa to všechno dobře vědělo.

Obrovské škody napáchaly represálie proti největším vojenským teoretikům. Jejich díla se stáhla, což samozřejmě brzdilo rozvoj vojenské teorie a postihlo tak velitele všech stupňů. Později, už za války, se udělalo hodně pro studium a zobecnění konkrétních bojových zkušeností, jenže v důsledku toho, že teoretická úroveň lidi, kteří se tomu věnovali, nebyla příliš vysoká, měla tehdejší díla převážně popisný a aplikační charakter.

Mnozí naši krajané, kteří prošli válkou od začátku až do konce, uvádějí tyto příčiny tragických porážek roku 1941: nebyla dokončena reorganizace a přezbrojení většiny útvarů a jednotek; opozdili jsme se se strategickým rozvinutím západních pohraničních okruhů; opožděně vstoupil v činnost plán obrany; ve směrnici lidového komisaře obrany vydané večer 21. června 1941 byly úkoly stanoveny pozdě a nepřesně.

Někteří dodávají, že jsme zpočátku neměli moderní tanky, rychlé letouny s velkorážní výzbrojí a rádiovým vybavením — to všechno se teprve vyvíjelo. „Dějiny nám daly málo času,“ píše Moskvan I. S. Tiščenko, „A to byla hlavní příčina neúspěchu v počátečním období války, represe roku 1937 s tím neměly co dělat.“

Na historii se dá ovšem svádět všechno, historie to unese. Ale nezbavuje nás to nutnosti ujasnit si aspoň teď, zač může ta trpělivá historie a zač mohou lidé, kteří historii vytvářeli.

Ano, dnes je známo, že směrnice o uvedení vojsk západních okruhů do bojové pohotovosti a bojového postavení byla vydána s neodpustitelným zpožděním. K vojskům se dostala, když už byla válka v plném proudu. Všechno se muselo organizovat v nesmírně těžké situaci, pod údery protivníkovy přesily. Skrývá se však za tím jiná, mnohem závažnější příčina, ve srovnání se kterou je vše, co jsme zde řekli, pouhý následek.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *