Voltaire
„Ten člověk je schopen zničit stát.“ (Henri Francois d´Aguesseau)
Tak se vyslovil kancléř regenta Ludvíka II. Orleánského o nejvýznamnějším osvícenském filozofovi, jenž sváděl zápas s politickými institucemi a jízlivě se vysmíval intrikám diplomatů absolutistických monarchií a nekonečným válkám o trůny. Jako racionalista říkal, že je nesmyslné a barbarské, aby národy hynuly proto, že jeden z panovníků rozhodl nesprávně.
Pařížan
Voltaire, vlastním jménem Francoise Marie Arouet, se narodil 21. listopadu 1694 v Paříži. Otec Francois Arouet byl pařížský notář, matka Marie-Marguerite d´Aumart pocházela z údajně dobře situované nižší šlechty z provincie Poitou. Rodina si velice přála dostat se k nějakému významnějšímu aristokratickému titulu, což mladého Francoise vůbec nenadchlo a takový cíl odmítl. I kvůli tomu se údajně s rodinou rozešel. O síle takového rozchodu jistě svědčí i to, že ačkoli se zachovalo asi patnáct tisíc jeho dopisů, tak ani jeden nebyl adresován otci. Ale je známo, že mu právě jeho rodiče poskytli velmi kvalitní vzdělání, protože jedině s jejich finanční podporou mohl vystudovat Louis le Grand, nejprestižnější jezuitskou kolej v Paříži. Nebyl tedy mladý Voltaire vůči rodičům nespravedlivý? Snad se jim odvděčil alespoň tím, že byl považován za jednoho z nejlepších žáků, který již ve svých 12 letech složil tragédii, přičemž mu jezuité v roce 1710 vydali jeho poezii Napodobení Ódy R. P. Lejaye na svatou Jenovéfu.
Vyhoštění z Haagu a první úspěch
Po studiích se Voltaire rozhodl, že nebude tím, k čemu ho kolej připravovala, tedy státním úředníkem nebo jezuitským činitelem, nýbrž básníkem. V roce 1713 se vydal na cestu do Haagu, ale nedopadlo to dobře. Byl odtud totiž vyhoštěn, údajně kvůli nepatřičnému milostnému vztahu. Vrátil se tedy do Paříže a skládal verše. Přál si, aby jeho poezie byla náležitě oceňována. Když však Francouzská akademie neprojevila zájem, rozhořčený Voltaire se chtěl pomstít a napsal ostrou satiru Bahno neboli Parnas. Pak se ještě zapletl do intrik kolem královského dvora a za jízlivé pamflety proti regentu Filipovi II. Orleánskému byl vsazen do Bastily. A právě za pobytu v tomto pověstném vězení si vymyslel svůj pseudonym Voltaire. Výsledkem jeho intenzivní práce po propuštění byla tragédie Oidipus, kterou s velkým úspěchem uvedlo pařížské divadlo Comédie Francais. A tak se navzdory tomu, že mu bylo teprve čtyřiadvacet let, stal již uznávaným dramatikem a básníkem, jehož vášnivý naturel plný protikladů nemusel sice všude a vždy vyvolávat uznání, ale rozhodně nenechával nikoho lhostejným.
Voltaire i tak musel okusit pobyt za mřížemi v Bastile ještě jednou. Došlo k tomu v roce 1726, když nějak urazil vlivného mladíka Guy de Rohan-Chabota. Přišla žaloba a Voltaire byl opět uvězněn s následným soudním příkazem k opuštění Francie. A tak se vyhoštěnec z rodné země ocitl v Anglii, kde žil do roku 1728. Stačil zde objevit Shakespeara i filozofy Lockea a Newtona a ještě vydat Henriádu, což byla báseň oslavující francouzského krále Jindřicha IV. a toleranci. Voltaire se sice brzy vrátil do Francie a stal se historiografem krále Ludvíka XV. a členem francouzské Královské akademie věd, ale když v roce 1734 vydal Filozofické listy s příznivým vylíčením života v Anglii s důrazem na to, že převaha anglické vědy a filozofie děkuje za vše svobodě myšlení a náboženské pluralitě, byla kniha ve Francii ihned stahována z prodeje a dokonce na hranici spalována. Voltaire byl tudíž nucen opět odejít do ústraní, do kraje Champagne.
Filozofie
Voltairova filozofie je plna humanistického patosu a vášnivého hlásání demokratických svobod a práv. Zpočátku zastával postoj stoupence »osvícené“ monarchie, ale pak postupné přecházel na pozice republikánství. Byl rovněž příznivcem experimentální metody, jakou praktikoval například Isaac Newton, kterého si vážil a dával všem za příklad. Na druhé straně odmítal Descartovo učení o vrozených idejích, popíral existenci nehmotné, nesmrtelné duše, hájil determinismus a byl přesvědčen, že vesmír má své objektivní, poznatelné zákony, a kritizoval subjektivně idealistické názory. Voltaire věřil v Boha, v existenci Nejvyšší bytosti, ale zároveň se stavěl proti klerikalis-mu a projevoval odpor k dogmatickému náboženství.
Zastával názor, že právo na existenci má přirozené náboženství, to znamená dodržování morálních zásad společných lidskému rodu. Sám to glosoval několika poznámkami. V té první vypráví o severoamerickém divochovi, jenž řekl anglickému gentlemanovi: »Můj Bůh je tam« a ukázal na oblohu, »ale můj zákon je tady a položil si ruku na srdce. V té druhé zase sám říká: »Svatá říše římská není ani svatá, ani říší, ani římskou.* Dějiny pojímá jako boj rozumu s nevědomosti, osvícenství a fanatismu, státu a církve. Rovněž odmítá pouhé chronologické řazení historických faktů a jako vůbec jeden z prvních formuluje pojem filozofie dějin. Odmítá zužování historie na popis válek a života panovníků.
Na dvoře pruského krále
Voltairův věhlas se šířil po Evropě. Pruský král Fridrich Veliký a ruská carevna Kateřina Veliká, s nimiž udržoval četnou korespondenci, se rovněž vyhřívali na výsluní jeho popularity. Oba se totiž vydávali za stoupence „osvícenského absolutismu“. A oba ho rovněž opakovaně zvali k návštěvě svých zemí. Voltaire byl bezmezným obdivovatelem ruské carevny a mnozí jeho přátelé mu tento nekritický obdiv k absolutistické a despotické panovnici nikdy neodpustili. Nakonec přijal pozvání jen pruského panovníka a na jeho dvoře působil v letech 1750 až 1753. Začal zde psát svoji sbírku zábavných úvah vysmívajících se biblickým a jiným mýtům nazvaný Filozofický slovník. Kvůli neshodám s Fridrichem, jehož posléze označoval jako „sympatickou děvku«, odešel z Pruska. Král si totiž přál pěstovat filozofii jen v soukromí, zatímco Voltaire prosazoval naprostou svobodu kritiky. A tak filozof odešel v roce 1755 do Ženevy a pak na svou usedlost ve Ferney na hranici Francie a Švýcarska. Byl si však vědom, že je nenáviděn katolickou inkvizicí a že jeho knihy jsou na indexu, protože „uvádějí v posměch svátosti“, a proto měl neustále v pohotovosti koně k případnému útěku.
Filozof poprvé proti nespravedlnosti
Voltaire navzdory všem potížím byl díky svým spekulacím zejména v zámořském obchodu dobře hmotně zajištěn. Například v roce 1754 měl 120 000 livrů doživotní renty, ale roku 1778 již 230 000 livrů, takže mohl být zařazen k největším tehdejším francouzským rentiérům. Po katastrofálním zemětřesení v Lisabonu (1. listopadu 1755), kdy zahynulo kolem 100 000 lidí, sedl zděšený Voltaire ke stolu a ve spontánním rozpoložení rychle napsal „Poému o zkáze Lisabonu“. Toto řádění smrti považoval za úder jak proti optimismu filozofa Leibnize, jenž každou katastrofu považoval jen za detail v harmonickém celku vývoje světa, tak i proti křestanskému výkladu katastrofismu, kdy prvotní hřích zatěžuje všechny lidi, jimž je i taková »lisabonská katastrofa“ pouhou připomínkou jejich hříšnosti.
V tomto období byl Voltaire obzvláště plodný. V roce 1759 vydal román Candide aneb Optimismus. Hlavním hrdinou je Candide, jenž sice vyznává optimismus svého učitele, ale vidí svět plný zla a válek. Pak poznává Eldorádo, kde zlo neexistuje a lidé žijí v harmonii a ve svobodě. Candide však tuto vysněnou zemi opouští, protože poznává, že zde není nic, co by mohlo být vylepšeno, takže takový způsob život vede jen k monotónnosti. Voltaire se nepochybně snažil zdůraznit, že lidé mají možnost omezit zlo nebo se jej úplně zbavit a tak dospět k Eldorádu na zemi. Říká, že »je třeba vzdělávat naši zahradu«, což je ovšem jen mlhavou odpovědí na otázku, co je štěstí a zlo?
V roce 1762 jméno Voltaire opět zazářilo v plném lesku. Tehdy byl totiž v Toulouse bestiálním způsobem popraven tamní obchodník Jean Calas, vyznáním hugenot, tedy francouzský protestant. Byl obviněn – bez průkazných důkazů – z vraždy svého syna, aby mu zabránil přestoupit ke katolictví. Když se to dověděl Voltaire, tak povstal ze své literárně filozofické ulity a odvážně organizoval protesty a zmobilizoval po celé Evropě řadu významných osobností, až dosáhl toho, že byl dotyčný obchodník rehabilitován. Byl to vlastně první velký případ, kdy se filozof takto veřejně angažoval. »Zničte hanebnost!« volal tehdy Voltaire na adresu fanatismu a nesnášenlivosti.
Slavné citáty
Voltaire je proslulý i zajímavými citáty. K nejznámějším jistě patří výrok: „Nesouhlasím s vámi, co říkáte, ale navždy budu bránit, abyste to mohl říkat.« Když ho přátelé upozorňovali na šiřitele pomluv o něm, tak s úsměvem odpovídal: »Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili.« Měl rád společnost a neméně rád naslouchal názorům společníků, což sám vyjadřoval slovy, že »ucho je magistrálou k srdci«. Uměl ostře pranýřovat chamtivost a s patřičnou ironií říkával: „Jakmile jde o peníze, jsou všichni lidé stejného náboženství.« Za zamyšlení jistě stojí i jeho stále aktuální rčení»Je lepší připustit nebezpečí, že bude zachráněn viník, než odsoudit nevinného.“
Návrat domů
V roce 1778 se 84letý Voltaire vrátil do Paříže. Byl prý to tehdy velmi triumfální návrat, l když byl vášnivý antiklerikál, na naléhání přátel se ještě s katolickou církví smířil a přijal poslední pomazání, aby mohl být oficiálně pohřben. Francoise Marie Arouet řečený Voltaire skonal v rodné Paříži dne 30. května 1778. Francouzští revolucionáři, kteří o 11 let později dobyli Bastilu, uložili jeho ostatky do Pantheonu a jeho hrobku označili nápisem: »Naučil nás, jak být svobodnými.“
Zdeněk RUDLER
Za Velké francouzské revoluce byly Jeho ostatky přeneseny do Pařížského Pantheonu, kde jsou dodnes.
Archiv NoS