Zwingli a Kalvín (2)

V roce 1530 se ze savojského područí vymanila, osamostatnila a stala nezávislou republikou Ženeva — bohaté, obchodně průmyslové město. Při svém osvobozování byla politicky i vojensky zaštítěna zwingliánským Bernem a přijetí této pomoci se stalo prvním krokem k vítězství reformace, neboť do Ženevy začali proudit její stoupenci, včetně kazatelů.

Jedním z nich byl i francouzský emigrant Farel, který se postavil do čela hnutí, avšak byl příliš slabý na prosazení zásadnějších změn. Proto, když roku 1536 projížděl Ženevou mladý, ale již slavný Kalvín, použil Farel veškeré své výmluvnosti k tomu, aby nesporně schopný teolog ve městě natrvalo zůstal, stmelil roztříštěné protestantské síly a vybudoval pevné církevní vedení, teokratický stát. To se mu také podařilo. Kalvín zůstává a všechen svůj vliv a všechny své znalosti a organizační schopnosti dává do služeb nové církve.

Kalvín nebyl původně teologem. Narozen roku 1509 v Noyonu ve Francii studoval práva a filozofii. K reformaci ho dle vlastních slov přivedlo náhlé obrácení, osvícení, což považoval za pokyn boží a byl od té chvíle zaměřen k jednomu cíli. V Paříži se dostal do čela reformního hnutí a začala ho pronásledovat inkvizice, před kterou uprchl z Francie. V Basileji, útočišti humanistů, píše roku 1536 své základní dílo Institutio religionis christanae, v němž podrobuje katolicismus ostré kritice a s logickou zevrubností vykládá reformační ideje a dogmatiku.

Po svém zakotvení v Ženevě pořizuje z Instituce kratší výtah, katechismus, který je zároveň praktickým návodem k organizaci ženevské církve. Získává podporu malé rady, složené z nejvýznamnějších občanů, přísně začíná stíhat všechny pozůstatky katolického kultu a nutí veškeré obyvatelstvo přísahat na nové učení. Vybrané jedince povyšuje na dohlížitele mravního chování. Zakazuje a přísně trestá hry a radovánky, přespych v oblékání, nestřídmost v jídle, neslušné vyjadřování. Sám asketicky přísný vyžaduje askesi od ostatních, a to jak v osobním životě, tak v zaměstnání. Jejich pozornost měla být neustále obrácena k bohu a pilné práci, nečinnost byla hodnocena jako nejtěžší hřích.

Utužování kázně a morálky většina obyvatel pociťovala jako omezování osobní svobody. Šířily se názory, které odmítaly veškerou autoritu církve, zavrhovaly soukromé vlastnictví a toužily po autentičnosti prvotního křesťanství. Svou roli tu sehrávají i politické poměry, neboť protestantský Bern, jemuž Ženeva vděčí za pomoc při svém osamostatňování ze savojského, a tedy katolického područí, naléhal, aby se město zřeklo všech novot a omezilo se na bernský typ umírněné reformace. Tyto důvody ostře vyhrocují situaci a Kalvín se svými přívrženci je vyhnán z města.

Po odchodu tak silné osobnosti, jakou bezesporu Kalvín byl, panuje ve městě rozkol, rozvrat a libovůle. To zaznamenává katolická církev a osobním dopisem kardinála Sadoleta se pokouší o znovunabytí ztracených pozic. Probudila tím však jenom obavy o existenci těžce vybojované nezávislosti. Městská rada se pokořuje: uznává, že tuhá kázeň, kterou Kalvín zavedl, byla pro zdar města lepší než přítomná anarchie a vidí jediné východisko ze svízelí v jeho návratu.

K tomu také roku 1541 dochází a reformátor je vítán jako vládce a triumfátor. Městská rada se stává pouhou loutkou v jeho pevných autoritativních rukou; smiřuje se předem s četnými ústupky a umožňuje mu vládnout nejen nad náboženskou obcí, ale nad celým městem. Rozmáhá se udavačství, občané jsou za nepatrné přéčiny vězněni, mučeni, vyháněni z města, dochází i k popravám a upálením.

Nechvalnou pověst si Kalvín získává již u současníků upálením španělského lékaře Serveta v roce 1553, který byl poznamenán lidovou reformací a nesouhlasil s některými body jeho učení. Servetova poprava byla popřením základní ideje reformace, popřením práva člověka na svobodný výklad evangelia. Reformátor sám cítil potřebu ospravedlnit tento akt násilí obranným pamfletem (Obrana pravé víry a trojjedinosti před Servetovými strašlivými bludy), v němž dokazuje, že heretiky je třeba trestat mečem a hranicí a vyzývá k jejich vyhlazování.

Proti tomuto činu a tomuto spisu pozdvihl odvážně svůj hlas Kalvínův vrstevník Šebestián Castellio, neobyčejně vzdělaný humanista, klasický filolog a teolog. Vystihl, že Kalvín je vládychtivý muž, který si osobuje monopol na pravdu a který omlouvá osobní nesnášenlivost službou bohu. Ve spise Contra libellum Calvini (1555] je reformátor obžalován z despotismu a vraždy. Spor a stupňující se útoky někdejšího ženevského druha podlomily Castelliovy síly a tak pouze předčasná smrt ho zachránila před „konečnými důsledky Kalvínova hněvu.    Názorového střetu Kalvína s Castelliem si povšiml Stefan Zweig, který se snaží beletristickou formou — v knize Svědomí proti násilí — poukázat na nadčasovou platnost Castelliových výzev, zaměřených proti každému fanatismu a duchovní nespravedlnosti.

Servetova smrt se však skutečně stala popudem k pronásledování a skoncování s vůdci radikální reformace, anabaptisty, antitrinitáři apod., šířícími ideje racionalismu, panteismu, živelného materialismu a zavrhujícími autoritu církve i Písma. Vítězstvím nad nimi zabezpečil Kalvín svému učení léta úspěchů a rychlé expanze, léta, v nichž kalvínská reformace ztratila místní ženevský charakter. Kalvín se stal nejvyšší autoritou a organizátorem protestantů i v ostatních zemích, Ženeva pak ideově reformačním centrem.

Významným teologickým momentem bylo uzavření tzv. Curyšského souhlasu (Consensus Tigurinus), který podepsal Kalvín s Farelem a Jindřichem Bullingerem, Zwingliho nástupcem a pokračovatelem, v roce 1549. Curyšský souhlas potvrzoval zájem reformátorů na kompromisu různých reformačních církví, zabezpečil jednotu evangelických kantonů a usnadnil po Kalvínově smrti 27. května 1564 splynutí zwingliánství s kalvinismem. Na tomto základě vznikla tzv. reformovaná církev, dříve zvaná helvetská.

Soudobé reformované církve a náboženské společnosti se řídí ve své dogmatické bázi Druhým helvetským vyznáním a Heidelberským katechismem, v nichž jsou již opuštěna původní radikalní stanoviska a sporné otázky.

Dnes, po čtyřech stoletích dějinné existence reformovaných církví, jsou členové sdruženi do Světového reformovaného svazu se sídlem v Ženevě a hlásí se k němu zhruba 60 milionů věřících na všech kontinentech.

Hodnotíme-li přínos jmenovaných reformátorů, nalézáme jej jak v oblasti věroučné a kultovní, tak v oblasti sociální. Zwingli i Kalvín přeměnili církev v lacinou instituci, která plnila výhradně ideologickou funkci. Zavrhli ozdoby, pompézní bohoslužby, uctívání svatých, víru v zázraky. Z církevních svátostí byl ponechán pouze křest a „večeře Paně“, které symbolizovaly vzájemné spojení věřících.

Uznávali pouze Písmo. Kalvín však kladl mnohem větší důraz na Starý zákon a v souladu s ním oživoval představu majestátního, vladařského boha, který předurčil, kdo má být zavržen a kdo spasen. Nikdo neví, co ho po smrti čeká; pravděpodobnost spasení lze sice odhadovat podle výsledků pozemského snažení, ale přesto má člověk povinnost doufat, že náleží k vyvoleným. Formálně jsou všichni ve stejně bezmocném a osamoceném postavení, avšak fakticky jsou nerovní.

Smysl tohoto dogmatu vystihl Bedřich Engels takto: „Jeho učení o předurčení bylo náboženským výrazem faktu, že ve světě obchodu a konkurence úspěch nebo bankrot nezávisí na činnosti nebo obratnosti jednotlivcově, nýbrž na okolnostech na něm nezávislých. »Nezáleží tedy na něčí vůli nebo usilování, nýbrž na milosrdenství« mocnějších, avšak neznámých ekonomických sil.“ (1)

Engelsova charakteristika navozuje současně sociální dopad Kalvinova učení a vystihuje jeho podstatu jako ideologii rané buržoazie. Třebaže překvapuje jeho zdánlivě zbytečný bojovný ráz, musíme si uvědomit, že se jako odnož reformace zformoval v době největších bojů s katolicismem, který již soustředil své síly a přešel do protiútoku. Avšak kalvinismus bojoval i s vlastním křídlem, s tak zvanou lidovou radikální reformací, která nezapadala do Lutherovy, Zwingliho ani Kalvínovy věroučné koncepce. Jeden z důvodů byl v tom, že odmítala světskou moc. Kalvinismus ji ale potřeboval. Potřeboval ji jak ke splnění sociálních úkolů buržoazie, tak k podpoře církve proti nepřátelům. Přesto mu nevyhovovala moc jakákoli. Zatímco k absolutismu zaujímal negativní postoj, neboť ten s sebou přinášel nebezpečí, že zvůle monarchy převládne nad právem, viděl politický ideál v republice, která jakožto vláda mnohých mohla zaručit průchod právu. Aktivního hnutí lidových mas, toužících po zrušení soukromého majetku, ideálů lidových sekt a radikální reformace se však obával; měl strach z revoluce. „Jeho dogma bylo šito na tělo nejsmělejším z tehdejších měšťáků.“ (2)

Taková byla historická úloha kalvinismu. Svým učením potvrzoval nové, rodící se společenské vztahy a nové formy sociální psychologie a sociálního chování lidí v podmínkách vznikajícího kapitalismu. Měl pochopení pro obchodování, povznesení průmyslu, bankovnictví, úvěry, úroky. Reflektoval nároky na občana nové společnosti, reflektoval povinnost pracovat a hromadit bohatství, neboť tím je plněn vyšší záměr: člověk se stává správce majetku božího.

Vazba protestantismus — kapitalismus zaujala významného buržoazního sociologa Maxe Webera natolik, že na přelomu století — v rámci diskuse o vzniku kapitalismu — dokonce vyvozoval vznik kapitalismu z protestantismu. Dokazoval, že kapitalismus se liší od dosavadních forem hospodářské činnosti duchem, tj. postojem k podnikání a vzápětí si kladl otázku, jak se tento „duch kapitalismu“, tato „hospodářská etika“ stala hodnotovou orientací kapitalistického podnikatele. A tak nalézá účinnou motivaci kapitalistické touhy po zisku a etický základ životního způsobu moderního kapitalismu právě v protestantismu.

Ve své práci Die protestantische Ethik und der Geist der Kapitalismus [1904—1905] shrnuje jeho vliv na formování kapitalismu: protestantská etika negativně hodnotí rozmařilost a marnivost, legitimuje sociální nerovnost, pozitivně hodnotí prácí, ohraničuje přísnými sankcemi spotřebu, kladně se staví k hospodářskému podnikání buržoazie, formuje asketický typ osobností kapitalisty i pracovitého dělníka.

(1) ENGELS, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě. In: MARX, K. — ENGELS, B.: Vybrané spisy, 2 sv., Praha 1958, s. 102.
(2) Tamtéž.
 
Podle: Pavlincová Helena: Zwingli a Kalvín. Ateizmus. (12), č. 5/1985