Konstantin Simonov: Očima mé generace (1)

Musím předeslat, ze rukopis, který dnes začínám psát, není v plném rozsahu určen pro tisk, aspoň ne v nejbližší budoucnosti. Hodlám jej jako celek věnovat státnímu archívu s určitou nadějí, že tato osobní svědectví a úvahy jednoho z lidí mé generace mohou být jednou zajímavé pro budoucí historiky naší doby.

Obr.: Konstantin Simovov

 

Stalin je osobnost takového formátu, že o něm nelze mlčet ani v dějinách naší společnosti, ani ve vzpomínkách vlastního života, který je sice nekonečně malý, ale přesto je částečkou života celé společnosti.

Budu psát o Stalinovi jako příslušník mé generace. Generace lidí, kterým v době, kdy se Stalin na XVI. sjezdu strany stal jasně a nezvratně pro kohokoli z nás prvním mužem ve straně, v světovém komunistickém hnutí, bylo patnáct let. Když zemřel, bylo nám osmatřicet. V roce, kdy by se dožil sta let, nám bude čtyřiašedesát.

Mluvím-li o své generaci, myslím tím lidi; kteří se těch čtyřiašedesátí dočkali. Represálie V šestatricátém až osmatřicátém roce si z našich řad vyžádaly mnohem míň obětí než v generacích předchozích. Zato válka vyškrtla každého třetího, ne-li dokonce víc.

Ale mám jednu výhradu: Píši-li o tom všem jako příslušník své generace, mám tím na mysli její menší část, která Stalina přežila, a musím pominout onu většinu svých současníků, která za Stalina vyrostla a zahynula.

Výhrada druhá: Mezi těmi, co se jako já narodili v roce 1915, jsem patřil k nevelkému, přesněji k velmi úzkému okruhu lidí, které služební okolnosti nebo veřejná činnost přivedla do bezprostřední Stalinovy blízkosti. Několikrát jsem se zúčastnil zasedání politbyra, kde se posuzovalo udělování Stalinových cen. Tyto schůze trvaly několik hodin. Vyslechl jsem nejen poslední Stalinovo vystoupení na XIX. sjezdu strany, ale taky jeho zřejmě poslední projev na plénu ústředního výboru brzy po sjezdu. Spoustu hodin jsem potom strávil ve Sloupové síni, viděl jsem zblízka Stalina v rakvi i tváře lidí procházejících kolem ní.

Výhrada třetí: Jako novinář a literát jsem čtyřicet let zpracovával skoro bez výjimky téma války, především Velké vlastenecké, a neustále musel zvažovat tu či onu stránku Stalinovy úlohy v ní, důvody našich porážek i prameny vítězství, nakolik nás válka překvapila a nakolik jsme byli na ni připraveni.

Nakonec výhrada čtvrtá: Za posledních dvacet let jsem dostal spoustu čtenářských dopisů. Dostávám je dodnes a ne-li každý třetí, pak nejmíň čtvrtý se tak či onak týkal tématu Stalin a válka. Na mnohé listy jsem odpověděl, s některými souhlasil, s jinými nikoli, a tak se tato korespondence po celých dvacet let stala nepřetržitým proudem informací a svědectvím toho, jak lidé různého společenského postavení a povolání hodnotí téma Stalin a válka. V tomto případě se popudem k jejich úvahám staly mé knihy. Ale jen popudem, důvod k podobným úvahám poskytly skutečné dějiny naší společnosti před válkou, za války i po ní. A tento dvacet roků trvající a dosud nekončící příliv informací na stále stejné téma měl a dosud má vliv na mé myšlení.

Proč dnes, kdy se vracím do svého mládí, mluvím tak dlouho o tom nejtěžším, co se tak těžko vysvětluje a co je tak bolestné prožívat i ve vzpomínkách?

První kořeny dvojakého vztahu k Stalinovi vězí ve třicátých letech. Ať už jsem si je uvědomil v plném rozsahu či vůbec ne, vznikly právě tady. Tenkrát se nerozrostly naplno a nevyhnaly výhonky ne proto, že jsme, jak se teď často říká, o ničem nevěděli a že se nám otevřely oči až po XX. sjezdu. Mnohé jsme se dověděli až po něm, to je pravda. Ale zdaleka ne všechno. Bylo tu leccos, o čem jsme mohli a měli přemýšlet už před ním, důvodů k tomu bylo dost. Ano, důvody byly, chyběla však rozhodnost.

Nejde o to, že bychom nevěděli nic. Do určité miry jsme tušili zlo, které se tu páše, pak se opožděně a ne vždy spravedlivě napravuje. Daleko víc nás zajímalo to, co se děje u nás dobrého. Záměrně používám těchto dvou všeobecných a nekonkrétních pojmů „Dobro“ a „Zlo“, protože do jiných se mi nevejde všechno, co jsme pod nimi tenkrát rozuměli.

Co tedy dobrého bylo v těch letech pro nás a pro mne osobně spojeno se Stalinovým jménem? Velmi mnohé, téměř všechno, už taky proto, že téměř všechno tenkrát v našich představách začínalo jím a neslo jeho jméno. Děly se opravdu podivuhodné věci. Země se měnila před očima. Když občas něco nevyšlo, znamenalo to, že tomu někdo brání. Nejdřív všelijací škůdci a průmyslová strana, záškodnická skupina z počátku industrializace, později, jak vyšlo najevo při procesech, leví i pravi členové opozice. Stalin je smetl z cesty a vedl industrializaci nadále železnou rukou. Mluvil málo, mnoho pracoval, často se stýkal s lidmi, zřídka přijímal novináře, málo vystupoval na schůzích a dosáhl toho, že každé jeho slovo mělo svou váhu a význam nejen u nás, ale v celém světě. Mluvil jasně, prostě a byl důsledný. Myšlenky, které chtěl vštípit lidem, vtloukal do hlavy pevně a nikdy nesliboval něco, co by později nesplnil.

Byli jsme předválečná generace, věděli jsme, že nás čeká válka.

K tomu „dobrému“, co bylo tehdy spjato s našimi představami o Stalinovi, patřila ještě Arktida — záchrana posádky Čeljuskina, vysazení Papanina a jeho pomocníků na severním pólu, dálkové přelety Čkalova a Gromova. S organizací toho všeho, se všemi těmito smělými podniky bylo v našem povědomí spojeno Stalinovo jméno, všichni k němu jezdili a jemu podávali hlášení. Oslavy s tím spojené dostávaly všelidový charakter a to nás všechny až na malé výjimky spojovalo s nepřístupnou a vzdálenou postavou Stalinovou. Nedokázali jsme si představit, že by kdokoli mohl Stalina vinit z Kirovovy smrti. Tato obvinění jsem pak jako mnozí jiní slyšel z tribuny na vlastni uši jako málem nezvratná, i když, pokud vím, nikdo později tuto nezvratnost nedokázal. Neuměli jsme si představit, že by to bylo možné. Ale věděli jsme, že Stalin kráčel za Kirovovou rakví. Neměli jsme tušení, co se ve skutečnosti stalo ve Stalinově rodině, že se tragicky změnil jeho vztah k vlastní ženě, že dokonce zavinil její smrt, ale věděli jsme, že doprovázel její rakev, a prožívali s ním jeho ztrátu.

Ve svých projevech byl Stalin kategorický, ale prostý. K lidem — jak jsme to viděli ve filmovém týdeníku — se choval přirozeně. Oblékal se jednoduše a vždycky stejně. Nestavěl se na odiv, nedělal si nárok na velikost nebo výjimečnost a to všechno odpovídalo našim představám, jak má vypadat člověk, který stojí v čele strany. Stalin nakonec spojil v sobě všechno: své skutečné vlastnosti i námi přisouzené a dokreslené přednosti vůdce strany a státu.

Přehmaty v masové kolektivizaci převedly události do zcela jiné roviny a jiných kauzálních souvislostí, než jsme byli schopni si představit, a lidi jako mne, kteří vůbec nechápali, co se to na vesnici děje, směrovaly k jednoznačnému a pro Stalinovu autoritu kladnému závěru: Stalin správně odhadl chyby, k nimž docházelo. Kdyby je nezastavil a nezachránil nás od dalších přehmatů, rostly by dál.

Pakt s Němci, Ribbentropův příjezd do Moskvy a všechno, co s tím souviselo, nijak mé představy o Stalinovi nenarušilo, i když tato událost, zejména po tom, k čemu došlo ve Španělsku, tedy po otevřeném střetu s fašismem, mnou i mými současníky psychologicky silně otřáslo. Cosi se tu pouhými smysly nedalo pochopit. Rozumem snad ano, ale smysly nikoli. Něco se zvrtlo ve světě, který nás obklopoval, i v nás samotných. Jako bychom najednou byli jiní než předtím. Jako bychom po tomto paktu měli žít s jinými životními pocity.

Vracím-li se dnes k těmto letům i k někdejší psychologii člověka, který vcelku vědomě Stalina podporoval, ale současně podvědomě s ním v čemsi nesouhlasil, snažím si představit, v jaké byl situaci. Jak se mel zachovat za okolností, kdy na jedné straně Francie a Anglie nechtěly uzavřít vojenskou smlouvu, která by ani nás, ani je k ničemu závažnému nezavazovala, na druhé straně nám fašistické Německo nabízí pakt o neútočení a slibuje, že v případě války s Polskem nepřekročí Curzonovovu linii, nedojde až k našim hranicím, naopak nám dává možnost postoupit k linii, která se kdysi považovala za právní hranici mezí námi a Polskem?

Stalin se rozhodl správně. A rozhodl sám. Mohl se poradit, vyptat se na mínění jiných, vyžádat si fakta. O tom nejsem informován, a vím jen jedno: v té době si již ve straně a státě zajistil takové postavení, že by se sotva kdo odvážil postavit se mu na odpor. S tím on taky nepočítal, svou pravdu nemusel před nikým obhajovat, jednou se rozhodl a musel mít pravdu. A tak si dnes kladu psychologickou otázku: Pocítil Stalin aspoň vnitřní potřebu odmítnout podobné rozhodnutí, byl schopen aspoň zčásti prožít to, co jsme v hloubi duše cítili my: že jsme se po uzavření paktu cítili jiní než dřív?

Pokračování