Máme být na co hrdi?

1989Blíží se 23. výročí událostí, později nazvaných „ sametovou revolucí “, jenž závažným způsobem změnily život tři generaci a ve svém důsledku vedla i k rozbití a rozdělení společného státu Čechů a Slováků. Každoročně jedni tyto události bezmezně oslavují, jelikož nejsou schopni vidět realitu dneška, ba ani uznat svá pochybení. Většina národa však je jiného mínění a uvědomují si, že tyto události, se staly pro tuto zemi osudovou chybou.

 

Nechci hodnotit konkrétní průběh událostí, jež následovaly po 17. listopadu roku 1989, ale připomenout, že pod tehdejšími hesly o nápravě nedostatků a chyb v hospodářství i společenském vývoji země, či o potřebě dodržování lidských práv, o cestě „ k lepší budoucnosti Československa “ i pod jinými podobnými hesly a slogany, šlo především o vytvoření předpokladů pro postupný společenský převrat a následnou rekonstrukci kapitalismu na území dnes již bývalého Československa.

Málokterý z tehdejších představitelů OF a VPN vystupoval s radikálními představami o destrukci socialismu, potřebovali totiž masy na náměstích, až později začali uctívat kult jednotlivce, masy ke svým záměrům už nepotřebovali. Nenaplnili ani svá hesla a bonmoty o potřebě obnovy demokratických institucí, které by skutečně umožnily účast všech občanů na řízení věci veřejných a zároveň se tak staly účinnou zábranou proti zneužívání politické a ekonomické moci. Žel, více jak dvacet let zažíváme v této zemi pravý opak, dnes je to už opravdu o mafiánském státě.

V dokumentech OF se v odstavci o „ sociální spravedlnosti “ dočteme také o tom, že „ Československo musí být sociálně spravedlivou zemí, v niž se lidem dostane pomoci ve stáří, nemoci a ve svízelných životních situacích. Za důležitý předpoklad takovéhoto vývoje československé společnosti bylo označeno „ prosperující národní hospodářství.“ V souvislostech s tímto požadavkem bylo zdůrazněno, že stát bude např. provádět makroekonomickou regulační politiku s cílem zvládnout inflaci, nárůst zahraničního zadlužení i hrozící nezaměstnanost.

Bylo zajímavé, že ani bouřlivá a velice kritická atmosféra oněch dní nedovolovala osnovatelům frontální útok proti socialismu. I přes hysterii, která ovládla část zmanipulované veřejnosti, většina byla proti rozkladu socialismu v Československu. V průzkumu ze dne 24.11.1989 by 5% respondentu rádo vidělo ve funkci prezidenta Václava Havla, ale i Vasila Mohoritu, či předsedu tehdejšího JZD Františka Čubu.

Možná až pozdější mediální zviditelňování Václava Havla, jeho vystoupeními v televizi a tisku, kdy byl prezentován, jako sociálně starostlivý člověk, jej vyneslo do popředí, stejně tak, jak jim vyřčená slova o tom, že mu jde o promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, kterých se mnozí z Vás obávají…Ono již pár let po „ sametu “ se člověk mohl zorientovat v tom, co bylo pravdou a co bohapustou lží, co bylo nezdarem a co zlým úmyslem. I dnes by si měli mnozí odpovědět na takto položené otázky, především ti, kteří za poctivě odvedenou práci dostávají jen část mzdy, nebo jim není dokonce vůbec vyplacená, nebo i ti, kdož jsou v neskutečně ponižujících podmínkách pracovat za minimální mzdu. Odpovědět by si měli i ti, kdož denně běhají od závodu k závodu, od kanceláře ke kanceláři v marném úsilí sehnat odpovídající zaměstnání. To již nehovořím o vzdělání a umístění na pracovním trhu, kde lidé s diplomy jsou nucení vzít i podřadné práce. Jak se dnes na to dívají disidenti, kteří i toto vyčítali socialistickému zřízení. Takovouto odpověď by měli hledat i ti, kteří jsou nuceni z mnohých důvodů žít jako bezdomovci a dosud si dokázali udržet svou lidskou důstojnost, či ti, kteří musí vydávat podstatnou část svého výdělku či důchodu na udržení střechy nad hlavou a zůstává jim jen minimum na další životní náklady, či zachování holé existence. Zamyslet by se měli i ti, kteří žijí v osamění, když ruka zákona nedokázala uchránit život jejich nejbližších před násilím kriminálníků, respektive i ti, jejichž dětem zničili životy distributoři drog. Odpověď by si měli i Ti, jejichž rodinní příslušníci nedokázali unést psychicky tuto degradaci a raději si sáhli na vlastní život. Odpovědět by si měli i ti, kterým se nedostává odpovídající léčby či operačních zákroků, které by měly chránit jejich život, stejně jako léků a léčiv, které potřebují, aby mohli s přiměřenou kvalitou života žít.

V jakém rozporu je realita konce 90. let s dříve citovanými prohlášeními hlavních představitelů OF, asi tyto rozpory pak vedly i k tomu, že byla země nejen rozdělená, ale posléze i rozprodána, rozkradená a vytunelována. Ekonomika byla také jedním z hlavních problémů, na něž se soustředila kritika předlistopadových reformních sil a útoky více či méně otevřených nepřátel předlistopadových poměrů. V atmosféře zcela neobjektivní, často v podmínkách davové psychózy, byl zavržen celý hospodářský vývoj Československa po druhé světové válce. Část veřejnosti podlehla argumentaci, jejímž jediným cílem bylo v rozporu s reálnou skutečností jednostranně pošpinit, co bylo v zemi, zejména v období let 1948 – 89 v ekonomickém ohledu dosaženo. Někteří občané byli tak nesoudní, že věřili heslům typu: „ Za Komárka každá koruna je jako marka “, proto také mnozí tehdejší politici začali žonglovat s hesly o tržním hospodářství, jako o cestě z krize, o nutnosti „ transformace ekonomiky “ či návratu do Evropy a přiblížení se životním standardům, běžným v těchto zemích, jaká je situace dnes, ať každý posoudí sám.

Pojmy, jako „ restaurace kapitalismu “, „ vstup do NATO “ nepoužíval Václav Havel ani při svém projevu, který přednesl v polovině roku 1990 ve Federálním shromáždění. V té době ještě hovořil o reformách, které nepovedou k velkým sociálním otřesům, velké inflaci či dokonce ke ztrátě sociálních a životních jistot. Havel pronesl tyto slova už v době, kdy probíhal ostrý spor v tzv. „ vládě národní jednoty „ o tempo restaurace kapitalismu v ČSFR. Na jedné straně místopředseda vlády Valtr Komárek, označovaný zahraničním tiskem za „ vůdce reformátorů “ kteří usiluji o postupný a promyšlený postup, který bere zřetel na sociální problémy a ministrem financí Václavem Klausem, jako vůdcem radikálů, kteří chtějí k tržní ekonomice postupovat co nejrychleji a co nejtvrději. Spor mezi oběma nakonec rozhodli přátelé ze zahraničí, tedy Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Byla zvolená šoková terapie, a aby veřejnost jeho snahy podpořila, uchýlil se Václav Klaus k maximálnímu očernění předlistopadového hospodářského vývoje Československa. To podle něho před rokem 1989 prošlo „ jedenačtyřiceti léty ekonomické krize “. Nezanedbatelná část veřejnosti tomuto bludu žel uvěřila. Podmínky, pro uskutečnění své koncepce „ transformace “ Klausovi umožnil i rozpad Československa, na němž se spolu s V. Havlem, V. Mečiarem, a jinými sám podílel. Od ledna 1993 roku už realizoval své záměry jako předseda vlády za vydatné pomoci ministrů I. Kočárníka, K. Dyby, V. Dlouhého, J. Stránského aj. Luxe.

Postupně došlo k rozsáhlému majetkovému převratu, nadneseně označovanému V. Klausem jako „ obnova soukromého vlastnictví “. Zvolené formy převratu, jako tzv. malá privatizace, kuponová privatizace a různé způsoby velké privatizace, včetně výprodeje ziskových podniků do zahraničí a restituce způsobily, že národní majetek v hodnotě bezmála 1 a půl bilionu korun, se rozplynul jak pára nad hrncem, aniž by z toho podstatná část občanské společnosti měla nějaký prospěch. Vrcholem pak byla kuponová privatizace, kde občan prokazatelně dostal finanční prostředky, ale Klausovy úsporné balíčky jim okamžitě tyto peníze i s navýšením vzaly. Vládní pravicová koalice se programově vzdala aktivní hospodářské politiky s odkazem na to, že vše za ní vyřeší „ neviditelná ruka trhu “.

/ Pokračovaní příště /

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *