Bitva u Kann
Římané zakládali svou vojenskou sílu na taktice těžkooděnců-pěšáků, sešikovaných do kompaktní masy — falangy. Bojová sestava byla třlsledová (acies triplex), založená na taktické jednotce — legii.
V prvém sledu římských legii stáli těžkooděnci, tzv. hastati, ve druhém principové, třetí tvořili triáriové, staří vojáci s úlohou zálohy. (Odtud i rčení: res ad triarios venit — došlo až na triárie, na zálohy.)
Každý sled, šik legie se skládal z manipulů o sto dvaceti mužích, sešikovaných podle rozhodnutí velitele do různé hloubky dle potřeby. Manipuly — tj. menší formace -nebyly taktickou částí. Umožňovaly pouze pohyb vojska i v nerovném terénu (což těžkopádná falanga nebyla s to) a v bitvě se většinou spojovaly v Jednolitou falangu.
V prvém sledu legie stálo 10 manipulů hastátů (1 200 mužů), v malé vzdálenosti šachovitě — tj. v mezerách hastátů — byly manipuly principů (1 200) a třetí sled tvořili triáriové v deseti manipulech početné polovičních (600 mužů). Na křídlech sestavy byla málo kvalitní římská Jízda v síle 300 jezdců; 1 200 lehkooděnců legie bylo po čtyřiceti přidělováno každému manipulu většinou jako vojenští sluhové. Celkem tedy měla římská legie 4 200 mužů a 300 jezdců.
K bitvě se sešikovalo vždy více legií. Základem vojska byly římské legie stojící uprostřed sestavy; počet doplňovali spojenci. Těžkooděnci byli vyzbrojeni bronzovou přílbou, kyrysem nebo jen zavěšeným prsním plátem (30×30 cm), kovovými holeněmi většinou Jen na pravé noze. Kryli se čtverhranným štítem (120×80 cm). Jejich útočnou zbraní bylo kopí dlouhé 2 m. Jeho železný hrot byl hluboko zapuštěn do ratiště a po vbodnutí do štítu se kopí za zakaleným hrotem ohnulo svou vahou. Krátký (60 cm) meč byl široký a dvoubřitý, spíše bodného typu.
Lehkooděnci římských legií nosívali kožené přilby, neměli kyrys a chránili se lehkým kulatým štítem asi o průměru půl až tři čtvrtě metru. Do boje nosívali několik lehkých oštěpů, meč, dýku. Patřili k nim i prakovníci a lučištníci. Lehkooděnci zahajovali boj. Stáli před čelem sestavy, a když vrhli oštěpy, ustoupili mezerami mezi manipuly za první sled. V této fází bitvy útočila jízda také na křídlech. Teprve potom vyrazili rychlým krokem a nakonec klusem za bojového pokřiku těžkooděnci. Ve vzdálenosti asi 20 m od nepřítele vrhli salvou svá kopí, tasili meč a zblízka narazili v sevřené mase falangy na nepřítele. Falanga operovala vždy Jako celek. Pro její kompaktnost bylo obtížné zadržet její náraz a tlak, vyvíjený z hloubi sestavy. Však i ona měla svou Achillovu patu: byla zranitelná z boků a z týlu. Jejím jediným pohybem byl pohyb vpřed. Nemohla být podporována jízdou ani lehkooděncí, kteří sice boj zahájili, ale pak zůstali naprosto nevyužiti. Tyto všechny slabiny římské pěchotní taktiky Hannibal poznal a využil jich ke svému vítězství u Kann. Na bojišti stálo proti sobě 120 000 mužů. Římané měli 55 000 těžkooděnců, 9 000 lehkooděnců a 6000 jezdců. Kartáginci jen 32 000 těžkooděnců, asi stejný počet lehké pěchoty jako Římané a 10 000 mužů výborné jízdy. Ten den připadalo u Římanů velení na konzula Varra, který se rozhodl svést se svými 16 legiemi rozhodnou bitvu.
Aby dosáhl drtivého nárazu, zkrátil vzdálenosti mezi sledy a vytvořil jakousi obrovskou falangu o 55 000 mužích, širokou téměř 2 km a hlubokou 35 mužů. Druhý konzul Paulus s bitvou nesouhlasil, ale byl nucen podrobit se vrchnímu veliteli. Varro doprostřed své sestavy postavil pěchotu, na pravé křídlo kryté řekou 2400 jezdců, na levé 3600. Před Celo soustředil 9000 lehkooděnců. Tato obrovitá sestava (bez mezer mezi manipuly i mezi sledy) byla takticky krokem nazpět a měla všechny nevýhody svého systému.
Také Hannibal na střed své sestavy zasadil těžkooděnce — 20 000 Hispánců a Gallů. Šik však kruhovitě zaoblil vpřed, aby zmírnil prvý náraz. Na křídla postavil (tak jako kdysi Alexandr Veliký u Gaugamel) po šestitisícové koloně vybrané africké pěchoty a rozmístil i jezdce — hispánské a gallské v síle 8000 pod velením bratra Hasdrubala na levé křídlo, divoké africké jezdce na pravé. Lehkooděnci stáli v čele sestavy a v boji sehráli spolu s jízdou rozhodující úlohu.
Boj zahájili lehkooděnci a Hasdrubalova jízda vyrazila. Na levém křídle nejprve porazila a rozptýlila římskou jízdu a rychle se v týlu římské sestavy přemístila na křídlo protilehlé. Zde s Afričany zaútočila na druhou část římské jízdy a zahnala ji. Zatímco se odehrával tento jezdecký boj, srazily se obě falangy. Kartaginský „půlměsíc“ se pod drtivým tlakem pomalu vyrovnával a naopak — zaobloval dovnitř. Římská pěchota svým tlakem vlastně prohlubovala čelisti kleští tvořené na obou křídlech šestitisícovými kolonami Afričanů. Ty, aniž vyvíjely zvláštní činnost, se stále více dostávaly do boků Římanů. Římská falanga sama lezla do pasti, kterou jí Hannibal připravil — a nemohla jinak. Falanga, útočí-li, nedá se obrátit, zastavit, ovládnout.
Hasdrubalovo jezdectvo zničilo nepřítele na obou křídlech a nyní se vrátilo a udeřilo do týlu římské falangy. Spolu s ním však také lehkooděnci, kteří se po svém úvodu rychle přesunuli v římský týl. Do boků zahájily útok africké kolony. Masa legionářů byla zcela obklíčena a protože nebyla s to udělat čtvrtobrat, protože neuměla bojovat v obklíčení — byla postupně ničena za naprostého chaosu ve vlastních řadách, kdy např. bojovníci uprostřed falangy museli obklopeni masou trpně čekat na své pobití.
Ještě nikdy nebyla římská armáda tak poražena. Ztratila u Kann 48 000 padlých. Hannibal pouze 6000. Sama bitva trvala asi dvanáct hodin — od poledních hodin něco přes půlnoc, kdy byly likvidovány poslední římské oddíly na útěku. Hannibal se svým vítězstvím zařadil mezi největší válečníky všech dob. V jeho činech pozorujeme prvky velmi průbojného a moderního myšlení. Především dovedl zhodnotit nepřítele a na tomto rozboru přijmout plán bitvy: obklíčit početně silnější armádu. Dovedl dokonale využít převahy v jízdě a založil její skutečný bojový význam, který byl doposud druhotný. Dovedl svým velením dosáhnout dosud nevídaného: bojové součinností druhů vojsk. U Kann se zrodilo jezdectvo a lehká pěchota. V tom všem spočívá přinos bitvy pro vývoj vojenského umění.
Mocensky však Kartágo svého vítězství nebylo s to využít. Řím zmobilizoval všechny síly, ba naverboval i legie z otroků, a r. 202 na africké půdě vítězstvím dokončil 2. punskou válku. Hannibal Říma nedobyl a s vojskem se musel po několika letech z Itálie stáhnout. Vázlo zásobování, kolísali spojenci, drolila se námezdní armáda a mocenský boj politických skupin doma obětoval Hanníbala i s jeho úspěchy. Porážkou Kartága 201 př. n. l. skončilo na čas soupeření o nová území, o získání otroků. Pro Řím nastala nová etapa — boj za světovládu. Kartágo muselo být zničeno! To nakonec přinesl rok 146.
Archiv NoS