Bitva na Jaramě
Ve třicátých letech se mezinárodní fašismus vydal na pochod. Nejprve přišla v r. 1935 na řadu Habeš, v roce 1936 pak Španělsko.
Pro fašistické dobrodružství tam byla vhodná půda. Tato republika byla zemí velkých rozporů společenských a hospodářských, zemí s polofeudální vládou velkostatkářů a generálů a katolické církve na venkově, se silným dělnickým revolučním hnutím v průmyslových oblastech a větších městech, které si v lednu 1936 vybojovalo demokratickou vládu lidové fronty. Avšak již v první polovině roku 1936 si domácí reakce připravovala půdu pro občanskou válku, pro povstání proti vládě lidové fronty.
Republikánská vláda byla v potírání reakce váhavá, neuposlechla četných výzev Komunistické strany Španělska k energickému zákroku a tím vlastně připravovala půdu svým nepřátelům. Předehra druhé světové války začala tedy v červenci 1936 pučem vojenských posádek v Maroku a Španělsku. Do jeho čela se postavil vojenský guvernér Kanárských ostrovů generál Franco. Rozhořely se téměř tříleté boje občanské války, v nichž bylo napsáno tolik slavných stran do knihy proletářské bojové solidarity a v níž jsou i čestně uvedena jména více než dvou tisíc Čechů a Slováků.
Jedním z největších a nejvýznamnějších střetnutí v občanské válce byla bitva na Jaramě v únoru 1937. Řeka Jarama obtéká asi 15 km východně Madrid, směřuje k jihu a křižuje se u argandského mostu s hlavní madridskou komunikací do Valencie. (Madrid byl počátkem roku 1937 tísněn fašisty kromě tohoto jediného směru.) Touto silnicí přicházel do tísněného Madridu život, potraviny, zásoby. Kraj podle Jaramy je mírně zvlněný a jen řeky si prokousaly do pahorkatiny hlubší koryta. Olivové háje a políčko s kamennými zídkami pokrývají krajinu. Po úspěšné obraně města v listopadu 1936 má republikánské velení v úmyslu uvolnit hlavní město zvláště na jihu a čelit pravděpodobné fašistické ofenzívě v tomto prostoru. Ta se skutečně chystá a její cíl je velmi důležitý pro Franka: úspěšnou ofenzívou na jihu, na Jaramě, by byl Madrid obchvácen a tím by se jeho další obrana ztížila. Ovlivnilo by to zřejmé i další trvání války vůbec. Proti Jaramě se soustřeďuje na čtyřicet tisíc vojáků — frankistů, Italů, Němců, Marokánců i cizineckých legionářů, aby zaútočili přes řeku na východ, odřízli Madrid od valencijské zásobárny a i z východu obchvátili hlavní město republiky.
6. února 1937 nepřítel předběhl zámysl republikánského velení a zahájil svůj útok. Na třech směrech zaútočil na frontě široké asi 10 km proti Jaramě. Síly republikánů byly v té době ještě nesoustředěny, a proto fašistická ofenzíva byla v této první fázi bitvy úspěšná. Fašisté získali prostor asi do hloubky 6 až 10 km, přiblížili se 9. února téměř k valencijské komunikaci, kterou však Modestovy síly ubránily. Na Jaramě připravují pučisté násilný přechod. 11. února 1937 v noci se to menším útočným hlídkám podařilo téměř bez boje. Překvapily slabé stráže u mostu Pindoque, bezhlučně je zničily a obsadily most. Přes most se ihned začala přepravovat pěchota a tanky. Na levém republikánském břehu ]aramy vzniklo tedy dosti široké předmostí, z něhož fašisté mohli v dalším útoku dosáhnout silnice do Valencie, postupovat dále a uskutečnit obchvácení Madridu. O toto předmostí za pindockým mostem probíhaly urputné boje. V nich fašisté rozšiřovali svůj počáteční úspěch. Nejdůležitější směr jejich postupu byl na obec Morata, ležící na řece Tajune. Ta se vlévá o něco jižněji do Jaramy. Obě řeky tvoří před svým soutokem jakousi vidlici, dvě strany trojúhelníka, jehož třetí nejkratší stranu tvoří na severu silnice Valencie – Madrid. O tento prostor byly vedeny nejtěžší boje.
Pro republikánské velení bylo životně důležité nasadit vše, co je k dispozici. Byly to především mezinárodní brigády — nejkvalitnější jednotky republiky. Soustředily se tam 11., 12., 14. a 15. mezinárodní brigáda, na severním úseku síly generála Modesta a na jižním úseku fronty divize Listerova. V sestavě 15. mezinárodní brigády byl i Dimitrovův prapor a jeho kulometná rota Jana Žižky, složená z československých antifašistů, a protiletadlová baterie Klementa Gottwalda s B. Laštovičkou v čele. Obě části bojovaly právě na tomto klíčovém úseku jaramské fronty.
Bitvy se zúčastnilo na třicet tisíc mužů republikánských sil.
Ve dnech 11. až 15. února 1937 vrcholil průběh bojů. Některé jednotky šly během dne mnohokrát do útoku (Thälmannův prapor nastoupil 13. února 1937 jedenáctkrát). Fašisté vyslali do bojů italské tanky (celkem se bitvy zúčastnilo 100 fašistických strojů), německá třímotorová letadla typu Junkers nacistické legie Condor a italské letouny Fiat. Letecké bitvy čtyřiceti až sedmdesáti strojů na každé bojující straně nebyly zvláštností. Pěchota bojovala o každé pole, o každý olivový strom. Bojovníky zmáhalo horko, nedostatek pitné vody, začalo váznout zásobování střelivem. 17. února se průběh bitvy změnil. Republikánským silám se vhodnou koncentrací sil a prostředků zdařilo zlikvidovat fašistický průlom a samy převzaly bojovou iniciativu.
Od severu zaútočilo pravé křídlo Modestovo přes Manzanares jižně, Listerova divize pak na levém křídle útočila od řeky Tajune na západ a přešla přes Jaramu. Nepřítel byl donucen vzdát se plánů na obchvat Madridu, ustoupil zhruba na své výchozí postavení z počátku měsíce a zaujal obranu. V jeho držení zůstal jen pruh území při aranjuezské silnici a na levém břehu řeky u mostu v Pindoque. Bitva na Jaramě tím prakticky skončila. Na bojišti zůstalo zhruba 50 % sil na obou stranách — fašisté ztratili na mrtvých, raněných a zajatých 20 tisíc, republikáni 15 tisíc. Urputností a nasazením bojové techniky i lidí se bitva na Jaramě vyrovnala významným bitvám i „velkých“ dřívějších válek.
Republikánská armáda vstoupila do boje jako organizovaný bojový aparát, převyšující především po morální stránce svého protivníka. Doba vytváření republikánské armády skončila. Na Jaramě již stála skutečná armáda s bojovými zkušenostmi, jednotným velením až do čet a družstev, s celkem vyhovující bojovou technikou a vhodnou organizací vojsk. Jak pravil generál Lister: „Bitva na Jaramě potvrdila, že republika má pravidelnou armádu, která je schopna nejen se bránit, ale i útočit.“
Boje 6. až 17. února 1937 patří k velkým vítězstvím antifašistických sil v průběhu války ve Španělsku. Je i úspěchem československé Žižkovy kulometné roty, Gottwaldovy baterie (obr. 2) a dalších praporů mezinárodních brigád, které se bitvy na Jaramě účastnily.