Kdo byl Imants Sudmalis?

Koho by v Lotyšsku nejraději vymazali z historie?

 

 

 

Chování lotyšských orgánů i historiků v posledních letech má domácí i zahraniční přejnost přesvědčit, že kromě lotyšských střelců a pomahačů nacistů, žádní jiní bojovníci v Pobaltí nebyli.

Jenže historie zná partyzánku Maritu Melnikaite a jednoho z organizátorů partyzánského hnutí v Lotyšsku a Bělorusku Imants Janovič Sudmalis.

Byli to ti, kteří bojovali, snášeli věznění, mučení a zemřeli za svobodné Lotyšsko a za společnou vlast. Samotné vyslovení legendárního jména Imants Sudmalis (během druhé světové války, byl znám pod jménem „Anderson“) děsilo nepřítele.

A dnes, navzdory všem pokusům ze strany oficiálních lotyšských orgánů vymazat toto jméno z lotyšské historie, každý rok, 18. března (den jeho narození) a dne 25. května (den popravy) se u partyzánského hrobu (na hřbitově Janis Rainis v Rize) lidé různých generací přinášejí kytice čerstvých květin. Totéž se děje každý rok 23. února (Den armády) a 9. května (Den Vítězství).

Památník Hrdiny Sovětského svazu I. J. Sudmalise, od sochařů Vilnis Albergse a Gaida Grundberga, daly nové lotyšské orgány na zadní dvorek muzea v Liepaja, vedle odpadků a harampádí.

Ukazují, že jsou jim milejší kolaboranti a zrádci, kteří lízali fašistům boty.

Imants Janovič Sudmalis se narodil 18. března 1916 v obci Wenden (nyní – Cesis) v rodině městského učitele a rolnice. Plat učitele k uživení byl malý a tak se celá rodina přestěhovala do přístavního města Liepaja, kde Imantsův otec dostal práci v místním hutním závodu. Sudmalis na jaře 1930 spolu s bratrem začal chodit do státní školy v Jelgava, a na podzim 1931 nastoupil do druhého ročníku techniky v Liepaja. Tehdy se 16-letý Imants rozhodl vstoupit do komunistického svazu mládeže Lotyšska, a velmi brzy vedl podzemní organizaci Komsomolu.

Jeden ze studentů v opilosti Sudmalise v hostinci prozradil před donašečem, a Sudmalis byl zatčen.

V roce 1933 byl opět zatčen spolu s dalšími 18 aktivisty Komunistické strany a v „Procesu 19“ byl Sudmalis odsouzen ke čtyřem letům nucených prací, ale po dvou letech byl propuštěn.

Avšak místo toho dostal trest za to, že sbíral podpisy politických vězňů za oslavy ve vězení výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Sudmalis se oženil s dívkou jménem Maria a měli dceru. Ani rodina neodradila Imantse od politické činnosti. 18.ledna 1940 byli s manželkou zatčeni na základě obvinění z účasti na vydávání a roznášení ilegálních novin Komunists.

Brzy na území pobaltských států vstoupila Rudá armáda a Sudmalis už noviny vydával legálně. Byl zvolen prvním tajemníkem okresního výboru Komsomolu v Liepaja a členem ústředního výboru KSM v Lotyšsku. Pod vedením Sudmalise byla v Liepaje vytvořena agitbrigáda „Sarkana Trauksme“ ( „Rudý vzlet“), ze které se rekrutovali během první podzemní odbojové skupiny ve městě.

První den války se Wehrmacht pokusil okamžitě obsadit Liepaja. K obraně města nastoupili nejen zde umístění sovětští vojáci, ale i družiny městských dělníků. Imants byl pověřen vytvořit družstvo mládeže, které asi týden odráželo útoky nacistů.

Až po zabití většiny obránců byl nepřítel schopen obsadit město. Části bojovníků se podařilo prorazit obklíčení a ustoupit k východu. Na konci roku 1941 Sudmalis vedl podzemní organizaci v Rize. 25. května 1942 se Imants se svými druhy připojil k běloruským sovětským partyzánům z oddílu Ivanova, působícím v prostoru mezi Sebežem, Osvějej a Polockem.

V létě roku 1942 na lesní cestě Sudmalisova skupina přepadla automobil s německým generálem. První oddíl nechal projet auto a odřízl jeho ochranu. Když uviděl partyzány, generálův pobočník na ně hodil granát s dlouhou rukojetí. Imants ho chytil v letu a hodil zpět do auta. Než dorazily německé posily, Sudmalisovi se podařilo vytáhnout z hořícího vozu aktovku s dokumenty.

Sudmalis byl nejen odvážný a statečný bojovník, který se nebál německých kulek, (byl několikrát raněn), ale byl také chytrý zvěd, který se zabýval analytickou zpravodajskou činností.

„Čert mě nevezme, a Bůh mě nepotřebuje,“ říkával partyzánský vůdce.

Sudmalis byl povolán do Kremlu 3.7.1942 jménem ÚV KS (b) Lotyšska. Právě v této době zhotovil analytickou práci o organizaci partyzánského hnutí na území pobaltských států. Po návratu z Moskvy Sudmalis pokračoval v partyzánské válce, a brzy byl jmenován do funkce vedoucího odboje v Rize..

20. července 1943 Sudmalis přijel do Rigy s bojovou skupinou Andreja Macpāna. Ačkoli byl v městě tvrdý policejního režim, podařilo se mu zorganizovat místní podzemí a zintenzivnit jeho činnost, navázat kontakt s podzemními organizacemi a s Osvějskou partyzánskou brigádou. K nejzávažnější události, která spadá na jejich vrub, je výbuch na Domském náměstí v Rize, 13.listopadu 1943.

V tento den v centru Rigy okupanti uspořádali „protestní shromáždění“ proti rozhodnutí, přijatém v říjnu 1943 na moskevském zasedání spojeneckých ministrů zahraničních věcí protihitlerovské koalice.

Sovětští historikové uváděli, že bomba byla umístěna pod pódiem, kde měl řečnit Reichskomisar G. Lohse, a Němci přežili jen díky tomu, že exploze nastala před plánovanou dobou. Současný lotyšský historik U.Neiburgs přezkoumal okolnosti a tvrdí, že bomba byla uložena nikoli pod pódiem, ale do koše. V případě výbuchu v plánovaném čase, by v přeplněném prostoru náměstí mohlo dojít k četným obětem mezi civilním obyvatelstvem. Nicméně, výbušné zařízení explodovalo dvě a půl hodiny před začátkem akce a zabilo tři kolemjdoucí, včetně jednoho desetiletého školáka.

Lotyšský revizionistický historik mlčí o tom, že partyzáni umírali v takových akcích běžně a to nejen při náhodných explozích. Partyzáni neustále umírali a riskovali své životy dnes a denně.

Imants Sudmalis byl zatčen 18. února 1944 v důsledku zrady. Mučení ve sklepení gestapa nezlomilo lotyšského vlastence. Imantsovi se podařilo varovat kolegy na svobodě, což pomohlo udržet podzemní organizaci v činnosti. Imants Sudmalis byl oběšen dne 25. května 1944 ve svých 28 letech. Za pět měsíců byla Riga osvobozena.

Titul Hrdina Sovětského svazu mu byl udělen posmrtně dne 23. října 1957. Krajané uctili památku hrdiny, pojmenovali po něm ulice a lodě, postavili mu pomník. V „nezávislém“ Lotyšsku je osud takových ulic a pomníků smutný, ale lotyšský lid na Imants Sudmalise nezapomene.