Lužičtí Srbové mohli být součástí Československa

Území historických zemí Horní a Dolní Lužice, rozkládající se v německých státech Sasko a Braniborsko a v Polsku, patřilo dlouhá staletí k českým zemím. Dnes již často nevím, že po skončení obou celosvětových konfliktů stačilo málo, aby tyto země byly opět součástí Československa.

Historické území Horní a Dolní Lužice, rozkládající se podél toku řeky Sprévy, je dnes rozděleno mezi Německo a Polsko.

V Německu je území rozděleno mezi Sasko a Braniborsko, v Polsku pak mezi Dolnoslezské a Lubušské vojvodství. Centrem Horní Lužice, která je blíže k Čechám, byla města Zhořelec či Budyšín, centrem Dolní Lužice, která se nachází severněji, bylo město Chotěbuz.

Slovanské obyvatelstvo těchto území, tedy Lužičtí Srbové, jsou západoslovanským národem, který má velmi blízko k Polákům, i nám Čechům, z čehož pramenily jeho snahy o bližší spolupráci.

Již roku 1914 se slavjanofil Karel Kramář zamýšlel nad sjednocením obou Lužic s Čechami. Roku 1917 tento názor podpořil i první československý prezident T. G. Masaryk. Na konci války pak historik Jan Kapras a sorabista Adolf Černý začali tyto úmysly prosazovat, aniž by však měli jasné stanovisko Lužických Srbů.

Ti byli značně nespokojeni s německou politikou a pomýšleli také na samostatný stát.

Součástí Československa nebo vlastní stát

Na konci října 1918 vznikl Srbský národní výbor pod vedením srbského poslance Arnošta Barta. Ten při mírových jednáních v Paříži zastupoval zájmy Srbů.

Místo o vytvoření vlastního státu však začal uvažovat o připojení srbské oblasti k nově vzniklému Československu. Srbské požadavky ztroskotaly hlavně na nezájmu Spojenců, ale i na opatrném postoji českých představitelů.

Opětovné pokusy po druhé světové válce

„Krátce po skončení druhé světové války (1946) vyšlo v Praze memorandum, které žádalo ustavení samostatné Lužice v jejích historických hranicích, respektive její připojení k Československu. Požadavky se přitom různily. Často zazněl jazykový argument, tj. převzetí pouze území se srbsky mluvícím obyvatelstvem,“ píše ve své knize odbornice na Lužici Lenka Bobková. Důležité ale je, že se mnohdy uvažovalo i o připojení Žitavska, kde byla zase poměrně silná česká menšina.

Projekt připojení Lužice k ČSR podpořili lužičtí i českoslovenští politikové.

Hlavním argumentem byly historické státoprávní vazby i svazky navázané v dobách národního obrození. Katolický kněz Jan Cyž, činitel lužickosrbského národního hnutí, poslal už 5. května 1945 z koncentračního tábora Dachau provolání prezidentu Benešovi, ve kterém prohlašoval, že lužickosrbský národ přechází pod jeho ochranu. Cyž poté adresoval několik dalších prohlášení k československé vládě se snahami o úzkou spolupráci a možné připojení.

Příčiny neúspěchu

9. května 1946 se v Praze vytvořil Lužickosrbský zemský národní výbor, který apeloval na Stalina i Beneše s memorandem líčícím utrpení lužickosrbského národa v nacistickém Německu. Zdůrazňoval také úzké vztahy mezi Srby a Čechy. Tato myšlenka našla podporu i v Československu, zejména pak ve Společnosti přátel Lužice. Ovšem veškeré snahy o připojení skončily nezdarem ze stejného důvodu jako v roce 1918. I pro Beneše a další naše tehdejší politiky nebyla otázka Lužických Srbů na pořadu dne. Řešily se národnostní problémy výrazné německé a maďarské menšiny.

Vztahy ochladly, ale nevymizely

V poválečných letech se podpora Lužických Srbů projevovala např. ve zřízení srbského gymnázia v České Lípě. později bylo přesunuto do Varnsdorfu a konečně v roce 1948 do Budyšína. Další činnost na podporu povědomí o Lužici vykonává Společnost přátel Lužice, která vydává mimo jiné i Česko-lužický věstník.

Sláva Lužických Srbů je dávno pryč. Dnes se k této národnosti hlásí pouze zhruba 60 000 osob, a to především ve venkovských oblastech. Vlivem germanizace a migrace na západ se však tento počet bude pravděpodobně i nadále snižovat a z historických slovansky obydlených území lužická srbština pomalu vymizí.

Jaroslav Svoboda

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 203/2016