Skutečná tvář katolické církve (3)
Jak jsem již napsal, Rusiec a krásnou přírodu v jeho okolí jsem si zamiloval.
Lidé zde museli sice velmi tvrdě pracovat na polích, kde zem nebyla nejkvalitnější, ale vzduch a okolí měli tak pěkné a čisté, že byli spokojení a zdraví. Na takových místech si knězové žijí, jak u pána Boha za pecí.
Avšak vedle pozitivních stránek kněžského života existují i stránky negativní. Mezi první patří naprostý nedostatek anonymity a soukromí. Pro vesničany, kteří žijí stálým, jednotvárným životem, je péče a starost o vikáře každodenní rutinou. Když jsem procházel vesnicí, doslova jsem na sobě cítil desítky pohledů. Každá informace se zde šíří nadzvukovou rychlostí. Velký zájem o církevní věci nevylučuje zájem i o soukromý život kněze, což není vždy dobré. Vzpomínám na případy z osmdesátých let, které ovlivnily celý kraj. Velmi jsem se o ně zajímal, již zpočátku mého nástupu a pročítal jsem farní kroniky, jakožto věrohodný zdroj, protože je psali probošti, kteří byli na faře po vzpomínaných událostech. „Kroniku farnosti Rusiec“ jsem přečetl během několika služeb v kanceláři. Již začátek potvrzoval slova probošta o zvláštní povaze vesničanů.
Předkové těchto vesničanů byli odbojní sedláci z panství hraběte Koniecfalského. Po potlačeném povstání hrabě nařídil, aby byli odbojní poddaní přesídleni z Ruska do centra Polska. Nebudu zde líčit osudy Rusínů, chci se zabývat událostmi osmdesátých let dvacátého století.
Celý rozruch na farnosti začal konfliktem mezi proboštem a vikářem, protože se biskup při obsazování far nezajímá lidskými vlastnostmi, ale dává lidi tam, kde je právě potřebuje, aniž by pátral, zda si budou s okolím rozumět. Lidé jsou zkrátka různí, jedni hodní, další prchliví. V popisovaném případě je třeba podotknout, že „trefila kosa na kámen“. Příslovečnou kosou lze nazvat tehdejšího rusieckého probošta, dlouholetého vojáka, který prošel základní vojenskou službou, až po službu v armádě generála Anderse. Byl přísný a vyžadoval mnoho sám od sebe, ale i od druhých. Lidé se jej obávali, ale měli k němu úctu. Kněz Kalužák, který byl přidělen do Rusiece jako vikář, byl opakem svého nadřízeného, byl lehkomyslný, měl velkou zálibu v alkoholu a v ženách. Rád popíjel se sedláky, kterým si stále stěžoval na přísnost probošta. Záhy si v celém okolí obstaral mnoho stoupenců, kteří probošta neměli rádi. Situace se mezi ním a proboštem stávala stále napjatější a hrozila výbuchem hněvu. Ke konfliktu došlo jednoho dne, když se kněz Kalužák vracel na faru silně pod vlivem alkoholu. Tenkrát bydleli oba duchovní v jedné budově. Jaký byl jeho údiv, když zjistil, že vždy otevřená branka ke vchodu byla toho dne zamčená. Určitě by nebylo snadné v takovém stavu přelézat plot. Proto se mladý kněz vrátil ke svým přátelům a vyprávěl jim o spiknutí proti jeho osobě a předkládal svá práva na několik hodin spánku před ranní mší. Mezi podnapilými muži to vřelo. Ještě té noci uspořádali hlasité protesty před rezidencí probošta. Ráno se k nim připojili další vikářovi stoupenci. Probošta násilím vyvlékli z fary na kolečkách jej odvezli za hranice farnosti. Kněze Kalužáka zvolili za jeho nástupce.
Několik let spravoval faru v Rusieci, kde organizoval pijácké schůzky a orgie. Měl své ochránce, kteří s ním bydleli na faře, aby jej chránili a dělali mu společnost. Vybral si také jednu z vesnických děvčat za hospodyni, která mu zanedlouho porodila syna. Emisaři biskupské kurie přijížděli, aby zde udělali pořádek (mimo jiné i biskup a kancléř).
Byli ponižováni, uvítáni hromadou zkažených vajíček a násilím vyhnáni z fary. Během dalších let se lidem v okolí začaly otevírat oči. Posléze pochopili, že jejich nový, samozvaný probošt je jen obyčejný piják a hýřil. Při celém tom nepořádku zapomínal na duchovní práci, sloužení mší a podávání svátostí. Lidé v Rusieci se začali dělit na „pravici“, tedy pravověrné a „levici“, stále podporující Kalužáka. Na základě tohoto rozdvojení docházelo k pravidelným rvačkám, při kterých musela zasahovat policie. Posléze „pravice“ zvítězila a samozvaného probošta čekal stejný osud, jako jeho bývalého nadřízeného. Zřejmě se potom odstěhoval do U.S.A, kde údajné dodnes pracuje jako taxikář v New Yorku. Zničený probošt Kaleta zemřel velmi brzy pod tíží pokoření.
V Rusieci pravice ještě dlouho bojovala s levicí. Násilím bylo vyhnáno několik proboštů, které zde poslala kurie. Jednoho z nich dokonce věznili několik dnů ve sklepě. Dalšímu vyházeli všechen nábytek okny. V té době se pravice modlila před bránou zamčeného kostela. Teprve několik tragických, smrtelných případů ovlivnily levici, aby ustoupila a nastaly změny. Jednoho z obyvatel zasáhnul blesk, druhý se utopil, další pochoval syna. Dodnes však existuje nenávist a spory, které mají svůj původ v dřívějších dobách. Jen syn, který se narodil hospodyni kněze Kalužáka, se nezabývá svou minulostí a svým původem, stále bydlí ve stejné vesnici i se svou matkou. Jeho teta pracuje u kněze Jana, ale ten ji nijak neubližuje.
Pokračování
Z knihy : Roman Jonasz : Byl jsem knězem. Skutečná tvář katolické církve. Eko – konzult, Bratislava 2003 (česky)