Vrahové Španělska a jejich pomahači (2)
18. července 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku
Zasedání neintervenčního výboru, v němž byly zastoupeny všechny evropské velmoci a který 9. září 1936 zahájil svou činnost, stalo se jevištěm hanebné zrady buržoazních „demokracií“ na španělském lidu ve prospěch německého, italského a španělského fašismu. Návrh sovětského zástupce přednesený dne 7. října 1936, aby byl zřízen dozor nad portugalskými přístavy, odmítl předseda výboru lord Plymouth vůbec projednávat. Sovětská vláda proto téhož dne vydala prohlášení, jímž strhla pláštík, kterým evropské a americké kapitalistické mocnosti zastíraly jak skutečný charakter „nevměšování“, tak i hrubé porušování dohody ze strany Portugalska: „Sovětská vláda se obává,“ praví se v tomto dokumentu, ,.že taková situace dohodu o nevměšování prakticky anuluje. Sovětská vláda se nemůže nikdy a za žádných okolností smířit s tím, že se z dohody o nevměšování stal pláštík zastírající vojenskou pomoc, kterou někteří účastníci dohody poskytují vzbouřencům a proti zákonité španělské vládě. Sovětská vláda je proto nucena prohlásit, že se nebude cítit vázána závazky vyplývajícími z dohody neustane-li ihned porušování dohody o nevměšování.“ (20)
Když SSSR dne 23. října 1936 znovu vydal písemné prohlášení, v němž poukázal na to, že porušováním příměří „řadou signatářských zemí“, mezi nimi i Portugalskem, „se vzbouřenci dostávají do privilegované situace“, zatímco „legitimní vláda Španělska je ve skutečnosti vystavena bojkotu, který jí znemožňuje mimo Španělsko nakupovat zbraně na obranu španělského lidu“, (21) schválil výbor dne 28. října 1936 jednomyslně proti hlasu sovětského delegáta usnesení odmítající jako nepodstatná obvinění vznesená proti fašistickým vládám. Vzhledem k této situaci prohlásila sovětská vláda, že je „naprosto morální, aby se necítila touto smlouvou vázána ve větší míře než vlády, které v rozporu s dohodou vzbouřence zásobují“, (22) a že proto vyžadují spravedlnost a politická moudrost podporovat španělskou republiku zbraněmi.
Také v dalších letech fungoval neintervenční výbor jen jako fíkový list pro fašistickou intervenci. Bylo tomu tak proto, že ve Francii a Anglii byly rozhodující ony politické síly, které pro své třídní zájmy ohrozily bezpečnost svých zemí. Bylo jim milejší, aby ve Španělsku vládla agresivní feudálně velkokapitalistická diktatura než mírumilovná vláda lidové fronty liberálů, sociálních demokratů a komunistů, kterou nenáviděly pro její sociální reformy! Proto pomáhaly Hitlerovi a Mussolinimu šlapat po všech mezinárodních závazcích, a Leon Blum, vůdce francouzské sociální demokracie, se stal ochotným nástrojem této politiky. Dosavadní místopředseda nejvyšší rady obrany Francie generál Weygand se v předmluvě knihy generála Duvala o Španělsku vyslovil tak otevřeně pro Franka, že Goebels rád dovolil vydat knihu v německém překladu. Weygand napsal doslova:
„Co nás zde zvlášť poutá, je, že na počátku stojí proti sobě legální vláda a hrstka mužů odhodlaných osvobodit svou vlast od nesnesitelného útlaku … V jejich čele (totiž fašistických povstalců — A. N.) stojí muž, vůdce, prodchnutý láskou k vlasti… Jeho postoj v politické oblasti je přímočarý a odvážný .. .“ (23)
Weygand, který v roce 1920 velel polské intervenční válce proti mladému sovětskému státu a v letech 1939/1940 organizoval v Přední Asii armádu pro invazi do Sovětského svazu, kdy Hitler právě připravoval zničení Francie, nevyslovil tímto chvalozpěvem na Franka jen svůj osobní názor, ale vyjádřil stanovisko téměř veškeré francouzské velkoburžoazie. Ačkoli se ministerský předseda Leon Blum od Weyganda snad lišil svými slovy a city, svým hanebným zákazem vývozu zbraní prováděl Weygandovu politiku a obhajoval a podporoval fašistickou intervenci. Protože jakou cestou se mohlo rychleji a lépe pomoci legální vládě, zvolené zdrcující většinou španělského lidu, než přes dlouhé francouzsko-španělské hranice!
Stejně jako francouzské velkobanky a velkoprůmyslníci nadržovaly povstalci Frankovi a jeho zahraničním fašistickým protektorům také londýnská City a její vláda. Dne 11. ledna 1937 se setkal americký velvyslanec v Berlíně Dodd se svým anglickým kolegou sirem Erikem Phippsem:
„Sir Eric Phipps byl jako obvykle zdrženlivý, ale projevoval větší sympatie k fašistické bandě ve Španělsku, než jsem u něho dříve pozoroval. Mám teď skoro dojem, že je fašista, jako podle mého názoru Baldwin a Eden.“ (Stanley Baldwin byl tehdy ministerský předseda, Anthony Eden byl ministr zahraničí — A. N.). (24)
Později byl Phipps vystřídán anglickým velvyslancem Hendersonem. O něm píše Dodd ve svém deníku 2. Června 1937: „Nový anglický velvyslanec v Berlíně prý plně souhlasí s německo-italskou agresí ve Španělsku. Jmenuje se Henderson. Předtím působil několik let v Argentině. Odhalil už dříve, že plně stojí na Frankově straně. Zřejmě si neuvědomuje nebezpečí hrozící Anglii. Dostal jsem zprávu, že informoval německou vládu, že by anglická vláda nečinila námitek, kdyby Hitler anektoval Rakousko a Československo.“ (25) Výroky anglických velvyslanců samozřejmě nebyly žádné soukromé husarské kousky. Velvyslanci byli mluvčími oficiální anglické politiky, kterou v nemalé míře ovlivňovaly velkokapitalistické živly s obrovskými kapitálovými investicemi ve Španělsku, investicemi, o jejichž bezpečnost se obávaly, kdyby zvítězila vláda lidové fronty, která hodlala znárodnit přírodní bohatství země. Typickým příkladem je anglická společnost Rio Tinto, vlastnící v jižním Španělsku nejbohatší evropská ložiska pyritu, mimořádně důležitého pro zbrojní průmysl. Když frankistické vojsko obsadilo jižní španělsko a zastřelilo členy závodní rady společnosti Rio Tinto, vyjádřil předseda dozorčí rady Rio Tin ta, sir Auckland Geddes ve schůzi akcionářů společnosti uspokojení nad touto zločinnou akcí. Sir Auckland Geddes byl tchánem německého atašé v Londýně prince von Hessena, jehož bratr princ Filip byl Hitlerovou spojkou u Mussoliniho. Sir A. Geddes, který udělal dříve kariéru v anglické diplomatické službě, udržoval nejen rodinné, ale i těsné obchodní styky s třetí říší: Rio Tinto a frankfurtská Metali AG totiž tvořily spolu sdružení Europaische Pyritgesellschaft. Vlivní politikové a obchodníci z okruhu Rio Tinta zasedali v dozorčí radě frankfurtské Metali AG, jejíž zástupci naopak zasedali ve správní radě Rio Tinta. (25)
Skutečně, je to tatáž frankfurtská Metali AG, o jejíchž piklech se španělskou reakcí jsme psali na začátku této kapitoly. Prohlédneme-li seznam členů dozorčí rady Metali AG z oněch let, narazíme na jméno dr. Warlimonta. Jeho bratr nebyl nikdo jiný než první velitel „Legie Condor“ ve Španělsku, pak vojenský poradce Frankův a později náčelník Hitlerova operačního štábu.
Tato spojenectví mezi německým a anglickým finančním kapitálem ve Španělsku se projevovala také ve velkých elektrických podnicích, a zejména ve spolupráci mezi Kruppem a největším anglickým zbrojařským trastem Vickers & Armstrong. Společně s nimi vlastnil Krupp železárny a ocelárny v Mieres v baskické části Španělska. (27)
V Bilbau, hlavním městě baskické země, kontroloval Krupp společně s jednou přední osobností anglického finančního kapitálu Orconora Iron Company. Byl to anglický plukovník a konzervativní poslanec Dolní sněmovny Henry Guest, který společně s několika dalšími členy své rodiny, zčásti stejného jména, seděl na nejkrajnější pravici anglické Dolní sněmovny, byl ředitelem několika velkých anglických průmyslových a důlních závodů a nadto jeden z největších majitelů pozemků v Anglii. Kruppův akcionář Guest a známý anglický ředitel frankurtské Metali AG Oliver Lyttelton byli blízcí příbuzní. Tak se uzavřel kruh mezi anglickým a německým kapitálem, který tvořil val chránící Hitlerovu vojenskou intervenci.
Pokračování