János Kádár – o pražském jaru 1968 (3)

Přinášíme úryvky z knihy Jánoš Kádár – Závěť, která vyšla v roce 1989 v Budapešti. Jsou v ní reprodukovány rozhovory maďarského novináře A. Kanyo s J. Kádárem (1912-1989), který více než třicet let stál v čele země i vládnoucí strany – MSDS.

Tato poslední interview Jánoše Kádára, která se uskutečnila tři měsíce před jeho smrtí, jakož i některé dokumenty z archívu MSDS vrhají světlo na složité otázky poválečných dějin Maďarska i východoevropského regionu. V publikovaných úryvcích se mluví o vztahu J. Kádára k vývoji v ČSSR v roce 1968 a o jeho námitkách proti plánu kolektivního zásahu pěti zemí organizace Varšavské smlouvy.

Českoslovenští soudruzi, kteří chladnokrevně a klidně vyslechli tato vystoupení, si zasluhují úctu a uznání. Zvolili si takovouto variantu: Dubček už více nevystupoval, ale na všechny důležité otázky odpovídali ostatní zde s ním přítomní čtyři soudruzi. V poněkud rozdílném tónu, s určitým rozdílem v hodnocení situace, to bylo výrazně patrné. Soudruh Černík začal své vystoupeni tím, že nazval situaci velmi dobrou, protože prý je velmi vysoká společenská aktivita. Dříve prý byla situace velmi špatná, protože lidé byli pasivní.

Českoslovenští soudruzi řekli, že socialismus a socialistické prvky jsou u nich v zemi nejdůležitějšími, rozhodujícími prvky probíhajících událostí. Ale uznali, že pustili z kontroly sdělovací prostředky, což představuje nezdravý a nebezpečný Jev. Potom řekli: ano, určité nebezpečí existuje, ale oni je vidí, jsou přesvědčeni o úspěchu a prosí nás, abychom my věřili Jim, protože bojují za socialismus. Spolu s tím uctivě, a podle mého názoru správně odmítli ta tvrzení a obvinění, s nimiž nemohli souhlasit. Podle mého Bilak řekl, že tvrzení ohledně toho, Že historie ukáže, kdo se dopustil více chyb, zda Novotný nebo Dubček, nepřijímají a nesouhlasí s ním. Další také odmítli jednotlivé výroky, nikoli hrubě, bez urážky, ale s prohlášením, že se cítí jako by seděli na lavici obžalovaných.

A bylo velmi správné, že o tom mluvili. Ke konci zasedání předsedal soudruh Gomulka, který na závěr, aniž upustil od svých tezí, řekl cosi v tomto duchu: nyní se všichni rozjíždíme domů, a tak nechť všichni českoslovenští soudruzi se vynasnaží využít připomínky, které slyšeli, a doufáme, že situace se zlepší. Brežněv prohlásil: účastníci setkání chovají naprostou důvěru vůči naší bratrské československé straně. Tím setkání skončilo.

Stojí za to povědět i historku s komuniké. Návrh komuniké byl připraven. Jeho značná část byla věnována situaci v Československu, účastníci se v ní vyjadřovali, jaká je situace a co je třeba dělat. Tento návrh byl rozdán. Nevíme, kdo ho připravil, nepodíleli jsme se na tom podobně jako ani Češi a Slováci. Kolder však řekl: „Jestli tohle bude pojato do komuniké, bude to poslední hřebík do naší rakve. To nelze přijmout.“
O jedné přestávce jsme seděli s Čechy a Slováky v bufetu a rozmlouvali s nimi. Říkali jsme, že podle našeho názoru takové komuniké nelze přijmout. A vůbec to není vhodné, protože to představuje přímé a zjevné vměšování do vnitřních záležitostí Československa. Může to nadělat vážné škody. Řekli jsme však také, že cosi je přece jen třeba do komuniké zařadit, poněvadž jestli nic neřekneme, celý svět se nám vysměje, že v takové situaci jsme o Československu nemluvili. Přikláněli se k tomu, aby v komuniké bylo řečeno: informovali nás. V té chvíli do bufetu prudce vešel soudruh Brežněv a řekl, že v komuniké nebude o Československu ani zmínky. Řekli jsme: počkejte, my jsme už Cechy a Slováky téměř přesvědčili, že cosi musí v komuniké být. Potom jsme si společně s nimi a s Brežněvem sedli a text komuniké jsme zformulovali.

Ještě potom jsem agitoval soudruha Dubčeka, že v komuniké musí něco být, poněvadž je to nutné. A bude nesprávné, jestliže se představitelé bratrských stran rozjedou domů s pocitem, že všechno bylo zbytečné, že nemělo žádný smysl vyslovovat to, co vyslovili, přestože se řídili těmi nejčestnějšími úmysly.
Zmínil  bych  se  ještě  o jedné události, která stojí za pozornost a souvisí nejen s Drážďany. Příležitostně se v bufetu objevil soudruh Kosygin a řekl: rozhodli jsme se v rámci vojenské organizace Varšavské smlouvy vytvořit vojenskotechnickou radu. Řekl jsem mu: počkejte, to je naprosto jiná otázka, tak to nepůjde. Na jakém podkladě? Existují věci, které je třeba koordinovat předeni. Nejdříve to musíme posoudit doma, potom to posoudit společně, víc než to, i s Rumuny je třeba promluvit. To se mi velmi nelíbilo, vždyĚ jsme se domluvili, že íuto otázku během šesti měsíců musí prostudovat ministři obrany.

Naše delegace byla toho mínění, že čas pro schůzku v Drážďanech byl zvolen zdařile. Konala se po uvolnění Novotného z funkce, proto nemohl vzniknout dojem, že se vměšujeme do jejích vnitřních záležitostí. Schůzku lze hodnotit jako užitečnou. Jestli nebudeme brát v úvahu rozdíly v hodnocení a pomineme ne vždy sympatizující tón, pak Šest stran vyjádřilo svůj názor na události v Československu. Vyslechli jsme jeden druhého, a to nebylo bez užitku. Muselo to zapůsobit na všechny: na představitele ostatních stran zapůsobilo to, co řekli Češi a Slováci, a na ne opět zapůsobila slova našich stran. Poznamenali jsme také: potřebujeme lépe rozumět Cechům a Slovákům a oni zase nás musí lépe Informovat, vždyť I v naší straně se nás zeptají, co se děje v Československu, a Češi a Slováci musí brát v úvahu, že se řídíme těmi nejčestnějšími komunistickými úmysly. Dospěli jsme k závěru, že setkání bylo užitečné. Podíváme-li se nyní na vystoupení soudruha Dubčeka, tak to bylo po lednu jeho nejlepší vystoupení …

Nevím, nakolik se mi podařilo ukázat, že v průběhu schůzky v Drážďanech jsme informovali soudruha Brežněva o postoji našeho politbyra, o jeho znepokojení a obavách vyslovených v průběhu zasedání. Prohlásili jsme, že bereme v úvahu návrhy sovětské, polské a dalších stran a jsme připraveni v zájmu jednoty zúčastnit . se schůzky v jakémkoli složení a na kterémkoli místě. Soudruh Dubček potom navrhl, aby se konala v Drážďanech a aby se jí zúčastnili I vedoucí činitelé státních plánovacích úřadů. V rozhovoru o přestávce řekl soudruh DubCek následující: ano, řekli jsme, že by bylo lépe uspořádat tuto schůzku po plenárním zasedání našeho ÚV.

Otázka Rumunů přímo nikdy nepadla, mluvilo se o tom pouze nepřímo. Prohlásili jsme: bylo by lépe uspořádat schůzku bez Bulharů, aby se nevzbuzovalo zdání, že Rumuni se odcizili. A schůzka se musí
nazývat poradou zemí hraničících s Československem. Říkat dnes, co bylo v onom okamžiku lepší, to už je filozofování. Říkám otevřeně, také jsme nerisklí předestřít otázku pozvání Rumunů.

Drážďanská schůzka byla úspěchem nebo nezdarem?

Velkým úspěchem bych ji nenazval. Bylo to jasné už v počátečních dnech května, kdy zatelefonoval Kosygin a požádal nás, abychom se sešli v Moskvě. Jak se vyjasnilo, chtěli s námi posoudit výsledky uskutečněné schůzky s Čechy a Slováky. A zástupci KSČ v Moskvě chyběli. (Tato schůzka probíhala v Moskvě ve dnech 6.-8. května 1968 a byla věnována analýze schůzky představitelů KSSS).

Brežněv informoval vedoucí činitele sovětské, polské, bulharské, maďarské strany a SPD o schůzce s Dubčekem, Smrkovským a Bilakem.. Uspokojení nepřinesla. Vedoucí činitelé KSSS zneklidnilo, že byly otevřeny hranice Československa, že opoziční síly v této zemi si dovolovaly stále víc a víc a zazněly už i antisovětské výroky. Nakonec jsme všichni souhlasili s tím, že manévry vojsk zemí Varšavské smlouvy mohou vést k pozitivnímu výsledku jak uvnitř této země, tak mimo ni.

V průběhu rozhovorů nastolil Brežněv otázku rozhodných opatření v případě, jestli k pozitivním změnám v Československu nedojde.

Jak jste na to reagovali?

Někteří souhlasně. Ale my jsme řekli, že není třeba se v akcích ukvapovat. V Drážďanech jsme vedli rozhovor zvýšeným hlasem, a na to nemáme právo.

Ostatní s vámi souhlasili?

Ne.

Pokračování