Otázka komunismu a „šedesátý osmý“

V nakladatelství Futura, a.s., vyšla v r. 2006 pozoruhodná práce Jiřího Bauera Otázka komunismu.

obrys Říkám-li „pozoruhodná“, myslím tím skutečně pozoruhodná, a to nejen naléhavou aktuálností témat, jimiž se autor na oněch dvou stech padesáti pěti stránkách zabývá. Už pouhé nahlédnutí do obsahu vyvolává zájem. Např.: K otázce viny a omluvy, Pražské jaro, Morální vina a období normalizace, Další vývoj marxismu, Příčiny pádu (r. 1989), Perspektivy komunismu, K programu komunistické strany atd. atd. Nepochybuji, že pozoruhodnost Bauerovy knihy vyvolala náležitý zájem odborné veřejnosti jak levicově orientované, tak i jiné.

   Necítím se být povolán ani kvalifikován k diskusi o všech daných tématech. K první kapitole, nesoucí titul Prolegomena k diskusi, k její páté části – K otázce viny a omluvy, písmeno d/ Pražské jaro, jako pamětník, ale také účastník takto nazvané kratičké, leč velevýznamné éry našich dějin, dějin socialismu i evropské levice, bych se vyjádřit přece jen chtěl.

   Především – mám za to – překvapí hned v první větě zahrnutí Pražského jara mezi vzpoury v NDR, v Polsku a v Maďarsku. První, a snad chtěný dojem je ten, že mezi těmito vzpourami a Pražským jarem není rozdílu, což je ovšem hluboký omyl. Události v NDR přece nesly výrazný rys snahy potlačit, popřít, likvidovat výsledky 2. světové války, tedy – v tomto případě a v oné chvíli – obnovit územní a státní jednotu Německa, jehož rozdělení výsledkem války a poválečných jednání vítězných mocností, ať původně zamýšleného či nikoliv, zajisté bylo. Nesporně zde sehrály svou roli i přežívající zbytky nacistického ducha německého obyvatelstva, jejž nebylo možné za pouhých několik let z mysli Němců vypudit (ostatně zdá se, že dodnes nejen přežívá u starší generace, ale začíná se znovu objevovat i u německé mládeže; v tom ohledu dobývá si dodnes neopominutelných zásluh tzv. sudetoněmecký landsmanšaft). Polská vzpoura nesla výrazné rysy nejen polského nacionalismu a hluboce (dodnes) zakořeněného katolicismu, ale i historicky vzniklého nepřátelství vůči všemu ruskému, resp. sovětskému, přičemž tento poslední rys značné části polské veřejnosti tkvěl ještě ve vzpomínkách na události r. 1939, kdy SSSR pod tlakem situace vzniklé vpádem Němců do Polska obsadil východní oblasti země, odňaté mu kdysi válečnými akty. Mnozí Poláci se ještě v r. 1943 cítili být ve válečném stavu s SSSR (jak dosvědčuje Edvard Beneš v Pamětech o rozhovoru s předsedou londýnské polské vlády generálem Sikorskim) a zdá se, že tento vztah přežívá u nich dodnes. Maďarská vzpoura byla vysloveně revanšistická, protože z Maďarů (jako z Němců) dodnes nevyvanul duch revanše za porážku jak v první, tak i ve druhé světové válce. Maďarský expanzionismus nabývá nových sil a obrací se vůči všem sousedním státům, v nichž žijí Maďaři. Objevují se tendence vyhlašovat Maďarsko za vlast všech Maďarů, žijících kdekoliv na světě, včetně Slovenska. V takovém duchu probíhala i maďarská vzpoura, v jejímž průběhu se na veřejnosti objevovali důstojníci v uniformách maďarské hortyovské armády a „bojovníci za demokracii a proti komunismu“ se uchylovali k nejsurovějším způsobům usmrcování svých „ideových“ odpůrců. Maďarská vzpoura má rysy výrazně fašistické.

   Pražské jaro – lze-li to tak říci – vytyčovalo si cíle zcela jiné. Ostatně o tom zde i na jiných místech píše i Jiří Bauer, třebaže právě o tomto historickém údobí – ve srovnání s ostatními částmi knihy – s nepostačující objektivností. Nestačí konstatování, že šlo o obrodu socialismu, když slovo „obroda“ je dáno do (ironizujících) uvozovek, o vybudování socialismu „s lidskou tváří“, opět s uvozovkami, že „otazník nad socialismem a ani nad setrváním Československa ve východním bloku nebyl udělán“. Jak situace skutečně vypadala, a to nejen v oněch padesátých létech, ale i hluboko v létech šedesátých, o tom podává zprávu Dr. Gustáv Husák ve stranickém měsíčníku Kultura z května až července 1968. Z jeho svědectví o dobách před tímto datem zřetelně plyne, proč nelze výraz socialismus s lidskou tváří dávat do (ironických) uvozovek, když ta předcházející éra budování socialismu pro občany a komunisty typu tehdejšího Husáka příliš lidskou tvář skutečně neměla. Aniž bych se chtěl uchylovat k politickým usnesením a prohlášením jakožto k závazným historickým postulátům, poukazuji k vyjádření skutečného významu Pražského jara slovy Výkonného výboru ÚV KSČM ve Stanovisku k 30. výročí 21. srpna 1968. Mj. se zde praví: „Ve svých programových dokumentech se (KSČM) hlásí ke koncepcím rozvíjejícím socialismus, mezi nimi i k myšlenkám, které stály u zrodu pokusu o reformu v r. 1968.“ (Mimochodem – je dosti zajímavé, že v Haló novinách při jednom z výročí srpnových událostí byla z citace tohoto Stanoviska VV ÚV KSČM vypuštěna slova „u zrodu pokusu o reformu v r. 1968“ a nahrazena „u zrodu socialismu“. Je snad odpověď na otázku, proč se tak stalo, příliš složitá?) Naprosto zřetelně z textu VV ÚV vystupuje onen rozdíl mezi cíli, jež si kladly vzpoury v NDR, v Polsku a v Maďarsku. U nás přece nešlo o likvidaci socialismu, ani o vystoupení z Varšavské smlouvy, ani o opuštění socialistického tábora, zatímco v oněch ostatních třech zemích ano. Že i u nás se ozvaly protisocialistické hlasy, že se institucionalizovaly protisocialistické síly, o tom není pochyb. Nikdy však nedosáhly významnějšího vlivu, aby mohly zvrátit cíle onoho vpravdě demokratizačního pohybu, jenž v onom roce u nás probíhal. Píše-li Jiří Bauer, že „možnosti k organizaci vlastního vystoupení počala (část zásadních odpůrců socialismu) využívat“, je třeba hodnotit ony možnosti střízlivě.

   Nelze souhlasit ani se spekulací vyjádřenou slovy: „Poukazy reformních komunistů, že síla strany by se zakládala na velkém podílu zkušených kádrů, vědců a umělců v jejich řadách, byly naivní, jak se ukázalo v dalším vývoji a nakonec v Listopadu …“ Zde Jiří Bauer nepřihlíží k důsledkům pronásledování těch (mám na mysli pronásledování skutečné, nikoliv ono konjunkturní, jímž se dnes ohánějí mnozí Štětinové i jiní výtečníci třeba i drobnějšího formátu), kdo nehodlali ani po srpnu 1968 opustit ideály Pražského jara a mnozí – až na ony „naivní idealisty“ – byli tzv. normalizací zahnání do protikomunistického tábora ze svých původních, namnoze upřímně myšlených stanovisek. Nepřihlíží ani k neopakovatelné autoritě, jíž se KSČ v té době dostávalo.

   Jiří Bauer nepřihlíží ani k vývoji, jímž prošla KSČ a celá společnost od Února 1948 až k létům šedesátým. Jestliže po revoluci byla nutná jistá zásadní a nekompromisní opatření státní moci na ochranu nového systému, neustále ohrožovaného zklamanou a vlivu pozbyvší reakcí, trvale podporovanou zvnějšku a na třetí světovou válku spoléhající (nemám ovšem na mysli nezákonnosti, jimiž byli postiženi někteří občané, ale i komunisté), pak v průběhu let, kdy socialistický systém byl stabilizován a začal přinášet kladné výsledky, i zemědělství se stalo produktivním a stačilo zajistit uspokojování převážné části potravních potřeb, stala se ona opatření směřující k zajištění vnitřní bezpečnosti v původních rozměrech nadbytečnými, ba stala se brzdícím elementem dalšího rozvoje společnosti. Demokratizace systému byla smyslem onoho pohybu. Také inteligence a intelektuálové se aktivně podíleli na snahách směřující k těmto cílům a podporovali ho způsobem své společenské vrstvě vlastním. Dosud byla centralizovaná (a z toho plynoucí byrokratizovaná) moc do jisté míry odůvodnitelná, ba nezbytná. Jak probíhal všestranný rozvoj společnosti, jak postoupilo zatlačování vlivu vůči socialismu nevraživých vrstev a tříd, stal se byrokraticko-centralistický systém přežitkem, takže musel být odstraněn. Bauer praví: „Aby se socialismus uchoval, musel zřejmě vedle ekonomické reformy vytvořit novou formu socialistické demokracie.“ Široké lidové vrstvy tuto potřebu vycítily, ovšem exaktně ji mohla nastartovat a nalézt příslušné postupy jen inteligence, intelektuálové, kteří jsou zde však řazeni do předních řad odpůrců socialismu. Nelze vytknout nikomu, jenž neulpívá dogmaticky na stanoviscích časově podmíněných, ve své době náležitých, a zaujímá později stanoviska odpovídající novému stavu rozvíjející se společnosti, že by chtěl se změnou řízení této pokročilejší společnosti likvidovat i socialismus. Co se pluralitní demokracie týká, ani ta není nikterak v rozporu se socialismem. Akční program KSČ z dubna 1968 o tom praví, že politické subjekty nebudou mezi sebou soupeřit o moc ve státě, ale budou spolupracovat při řízení společnosti. Vedoucí postavení KSČ nemělo být zajištěno právními normami, nýbrž přirozenou autoritou strany. To nebyla fantazie, ale reálná možnost. Reálný program sil usilujících o reformu zde tedy byl a podnes má svůj dokumentační význam. KSČ se v průběhu onoho procesu těšila nejmasovější podpoře občanstva od dob boje proti fašismu a nacismu už před válkou, za války i v létech poválečných, a nikdy později už jí nedosáhla. Příznivé volební výsledky pro KSČ, o nichž Jiří Bauer pochybuje, byly tedy jisté, nadto jich mohlo být dosaženo ve volbách demokratických, jimiž ty dosavadní – přiznejme si to – nebyly. Národní fronta měla být zachována, avšak na demokratických principech, aby už se např. neprobíralo v orgánech KSČ, kdo bude či nebude ve výboru té či oné organizace Národní fronty, politické strany nevyjímaje.

   Jiří Bauer bere v ochranu „ty reformní komunisty, kteří usilovali o zdokonalení socialismu, (že) je nelze ovšem morálně odsuzovat ani z hlediska socialismu, neboť se nanejvýš mýlili a jejich snaha se ukázala být utopickou.“ Tím ovšem dává za pravdu oněm silám v tehdejší KSČ a bohužel dodnes přežívajícím v současné KSČM, jejichž stoupenci těmto „pomýleným“ nejen nectně spílali, ale po bezpříkladně hloupém vojenském zásahu pěti armád zemí socialistického tábora si nemilosrdně vyřizovali účty s „pravicovými oportunisty“ a jinými úchylkáři, „nepřáteli dělnické třídy“, SSSR atd., namnoze i za přestálý strach ne o socialismus, ale o pohodlné přežívání v zaběhaném a strnule nehybném stranickém i jiném mocenském prostředí. Jak potom nebýt dnes nostalgikem? Ransdorf o tom píše: „Návrat k byrokratickému a nedemokratickému řízení nebyl dobrovolný a skutečně vedl v nové geopolitické situaci nakonec do katastrofy… A takřka půl milionu československých komunistů zaplatilo daň sobectví Brežněvovy kliky a její neschopnosti stát na výši doby, její domácí přisluhovači tento kádrový masakr připravili a ochotně realizovali… Ale společnost traumatizovala institucemi posvěcená lež v tzv. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti… Ta se časem změnila v krunýř bránící reformám i těm členům vedení, kteří jim byli nakloněni… Československý pokus z let šedesátých byl zmařen dříve, než mohl přinést své plody.“ (Nové čtení Marxe I.)

   Líčení a hodnocení dějů Pražského jara vyznívá u Jiřího Bauera spíše negativně, právě tak jako jeho aktérů, z nichž ovšem četní dezertovali později k pravici. O tom Ransdorf říká: „Nezáleží na tom, jaké postoje ‚osmašedesátníci‘ zaujímali a zaujímají po r. 1989, dávno za svým zenitem. Oni sice již patří minulosti, ale výzva ‚osmašedesátého‘ nikoli…“ (tamtéž).

   Ač v úvodu této stati (Bauer) reformy vítá jako nutné, akcentuje nakonec záporné jevy, jež se vyskytly, zatímco nejstrašnější událost, jež byla počátkem konců celého „socialistického“ tábora (včetně SSSR), vojenskou intervenci, sice zmiňuje, avšak nikterak důrazně neodsuzuje. Je to však jedna z nejvýznamnějších příčin naší dnešní situace jako národa, státu a občanů, ať si své neblahé postavení uvědomují (výrazná většina), či nikoliv.

   Ke zmínkám o Gorbačovovi poznamenávám jediné: osudová chyba spočívá v pozdním příchodu „jeho“ reforem. Ještě snad o deset let dříve mohlo dojít k jejich úspěšnému uplatnění, aby se občané SSSR nemuseli cítit vedle občanů jiných světových velmocí jako chudí příbuzní, což ostatně platí o celém „socialistickém“ táboře.

   Závěrem opět slova Miloslava Ransdorfa, jež považuji za obdivuhodné „vyznání víry“, a kdyby mi bylo jen tolik let, kolik je jemu, jeho vrstevníkům a mladším, přijal bych je za svá: „Patřím k pokolení, které tento experiment (pokus o realizaci přechodu k vyššímu stupni rozvoje socialismu – J. P.) oslovil… Přesvědčení, že se ke své násilím přerušené cestě vrátíme, mne vedlo k tomu, abych se stal komunistou. Mnozí v této volbě vidí naivitu.“

   Já se hlásím i k té „naivitě“.

Autor: JULIUS PETŘÍK

Obrys – Kmen – 32 / 2008 – http://www.obrys-kmen.cz/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *