Vzpomínka na opravdového člověka
Autor knih „Tam za frontou,“ „My sovětští lidé“ a mnoha dalších – sovětský spisovatel a publicista Boris Nikolajevič Polevoj, je u nás známý především knihou o legendárním letci Meresjevovi – „Příběh opravdového člověka.“
…Byl už podzim. S nočními mrazíky, s ledovým škraloupem na loužích. Po ránu chlad polevil, za kopečkem se ukázalo slunce, stromy začínaly žloutnout a svítit jako polité tekutým kovem. Jednoho takového dne jsme se vypravili na Sajanskošušenskou hydroelektrárnu. Mezi námi byl i spisovatel Boris Polevoj se svou ženou Julií Osipovnou.
Polevoj byl veselý – vždycky ho lákaly nové věci, měl už takovou povahu. A mohutná elektrárna ho zvlášť zajímala. Přátelil se totiž mnoho let, už před válkou, se známým stavitelem vodních děl Andrejem Bočkinem., tvůrcem deseti umělých moří. Nejednou ho navštívil na jeho sibiřských stavbách a dobře zná i ty, kdo budovali Angarskou a Krasnojarskou hydroelektrárnu. Proto i jeho rozhovor se stavbaři měl přesně ten „odstín a tón", jaký může použít jen člověk, který ví, co je to stavba, který chápe, kde jsou její nervy a mozek, kudy vedou její tepny a žíly. A teď se zrovna naskytl tak zajímavý materiál: na stavbě byl totiž nedávno vyhlášen „stav ohrožení", neboť lijáky přeplnily říčky stékající z pahorků tajgy a voda z nich začala, naplňovat stavební jímku. Vznikla situace jako na frontě. A jako na frontě byla vydána výzva: Najdou se dobrovolníci? Našli se. A dokonce víc, než bylo zapotřebí. Nebezpečí bylo zlikvidováno.
Lidé už odešli z plošiny, odkud bylo vidět podkovu přehrady a krychli hydroelektrárny jako na dlani, stroje nedočkavě signalizovaly a Julie Osipovna tahala svého muže za rukáv, aby šel dolů, ale Boris Nikolajevič si pořád něco poznamenával do bloku, vyptával se, snažil se postihnout zvláštní detaily, drobnosti, barvy události, které vždy odlišují pravdu od nepravdy a dodávají každé reportáži, každému líčení tu pravou šťávu a věrohodnost. Bez těchto podrobností bývá, upřímně řečeno, i literatura jakoby vycucaná z prstu, námět a styl vyumělkované a mdlé.
Borise Nikolajeviče Polevého znám dávno, velice dávno, seznámil jsem se s ním mnohem dříve, než jsem se s ním setkal osobně.
Moje generace zná a miluje toto jméno už od dob hladového poválečného dětství, kdy si paměť dosud uchovala živé obrazy drsného týlu, rachot tanků odjíždějících na frontu, černé zatemněné noci, okna přelepená proužky papíru. Otcové, kteří přišli z fronty, starší bratři, kteří už také bojovali, vyprávěli o bitvách u Kurska i v Berlíně, o dobytí Královce a osvobození Kyjeva, o všem tom hrdinství vojáků Velké vlastenecké války. Hrdinství, hrdinství… Který kluk mé generace nečetl Příběh opravdového člověka, líčící jeden z nejpodivuhodnějších hrdinských činů z války, a nezatoužil pohlédnout aspoň jedním okem na hrdinu této knihy, nezatoužil uvidět jejího autora? A právě tehdy se jméno Borise Polevého stalo pro mou generaci legendou.
Když upoutá naši pozornost takový legendární člověk, začneme se zajímat, jak žije, co mu dala minulá léta, jak pracuje a píše, co má rád. A přesto se musím přiznat, že jsem sice Borise Nikolajeviče poznal zprvu z literatury a později osobně, ale donedávna, totiž než vyšla jedna z jeho posledních knih Samyje pamjatnyje (Nejpamětihodnější), jsem si nedokázal dost dobře představit, co ho utvářelo, jaký život prožil.
Jen od něho samého jsem několikrát slyšel, že všechno začalo v Tveru, nynějším Kalininu (přestože se narodil v Moskvě), že právě tam, v Tveru je skryto rozluštění jeho životní cesty.
Spisovatel začínal jako reportér v místních novinách, kde prošel všemi těmi komickými „trapasy", které mladého novináře potkávají, kde hledal sám sebe a kde věnoval zanícenou pozornost i jednoduché novinové poznámce, byť měla třeba jenom „sedm a půl řádku".
„Život novináře, je-li opravdovým novinářem, jak se říká novinářem tělem i duší, se neměří léty ani desetiletími, ale reportážemi. Od reportáže k reportáži. A některé z nich, ty nejvýznamnější, nejsložitější nebo nejzdařilejší se stávají životními mezníky." V těchto slovech Borise Polevého je klíč k rozluštění tajemství cesty tverského novináře ke spisovateli.
Život Polevého byl bohatý, naplněný mnoha událostmi a mnoha setkáními. Na frontě se mnohokrát setkal se slavnými generály a maršály, někdy jim byl nablízku i celé týdny, léta se přátelil s proslulým Bočkinem, poznal spoustu zajímavých lidi, kteří svými životy dávali směr naší době.
Knihu Samyje pamjatnyje jsem četl už v její časopisecké podobě a dokonce jsem o ní napsal recenzi, ale pak jsem se přesvědčil, co to znamená náročnost, propracování toho, co už bylo publikováno: knižní podoba je podle mého názoru daleko ucelenější a obsažnější než časopisecká. Podtitulek knihy zní Historie mých reportáži. Je to jakási autorova výpověď o tom, jak se stal spisovatelem, jak spojoval žurnalistiku s literaturou, jak bojoval na frontě, jak se účastnil jako střelec-radista náletů na bombardovacím letounu IL-2, jak se nejednou setkal s maršálem Koněvem, s generály Petrovem a Rotmistrovem, jak se objímal s americkými vojáky na Labi, jak se probíjel letadlem do bojující Prahy, jak v následujících letech pracoval pro mír…
Boris Polevoj mnohokrát riskoval život a pak při světle čadící petrolejky kvapně psal další článek pro noviny. A nebylo pro něho lehké, jak přiznává, v poválečných letech psychicky překonat sám sebe. Pro frontového zpravodaje Pravdy Borise Polevého bylo těžké přeorientovat se na poválečnou mírovou dobu; po reportážích z bojiště a z bitevní vřavy psát o těch, kdo slojí u martinské pece, kdo obdělávají půdu a stavějí přehrady. Přiznává se, že si nějak nemohl zvyknout na civilní oblek, který ho pořád škrtil v podpaží, byl takový nepohodlný a neohrabaný po vojenském kabátu a blůze, když na ramenou scházely obvyklé nárameníky a ruka se při setkání s vojáky mimovolně vymršťovala ke spánku. Návyky z armády byly silné.
V životě Borise Polevého je zajímavé snad všechno, dokonce i historie jeho pseudonymu. Jeho skutečné příjmení není totiž Polevoj, ale Kampov. Jednou si mladého reportéra zavolal redaktor listu Tverskaja pravda A. J. Kapustin. Před sebou na stole měl vlhký kartáčový obtah materiálu, v němž mladý novinář psal o odhaleném tajemství „svatých ostatků". Materiál byl podepsán pseudonymem B. Ovod (Střeček). Redaktor článek pochválil, jen si vyhradil, že se musí změnit pseudonym, že je příliš literární. Jak zní skutečné příjmení? Kampov.
Kampov, Kampov… Na takovémhle jménu si obyčejný čtenář zláme jazyk, zamračil se redaktor. Pak ho napadlo, že „campus" je latinsky „pole", a přeložil „latinské" příjmení Kampov do ruštiny. A tak vzniklo jméno Polevoj, které dnes zná celý svět.
Každý spisovatel má svého učitele. Někdy učitel učí svého svěřence přímo – radí mu, kritizuje ho, opravuje, když něco nesedí. Častěji nás však učí knihy. Dobré knihy, z nichž je jasné, jak psát a jak žít. Jsou měřítkem a jakousi laťkou, kterou musí mladý adept v budoucnu zdolat.
Mohu říci mnoho krásných slov o svých učitelích, o těch, kteří mi otevřeli cestu do života. Zvláštní místo mezi nimi patří přece jen Borisu Nikolajeviči Polevému.
Mezi dnešními spisovateli je rozšířen nesprávný názor, že reportáž patří k druhořadé literatuře, kterou bude prozaik, vážící si aspoň trochu sám sebe, prostě ignorovat. A tento názor zcela vyvrací kniha Borise Polevého Samyje pamjatnyje.
Tolstoj soudil, že je literatura o životě a literatura o literatuře. Literatura o životě znamená, že spisovatel viděl událost vlastníma očima, vnitřně ji zažil, napsal o ní pravdivě a věrně.
Reportáž nemůže být literaturou o literatuře, je to literatura o životě, nepřipouštějící výmysl, a tím méně lež. Konstatujeme sice, že reportážní próza nepochybně košatí, ale mnoho lidí stále zaujímá k reportáži přezíravý postoj.
Boris Polevoj však reportáže psal a pokládal je za hodnotnou a skutečnou literaturu.
Kdybych já měl napsat román o Borisu Nikolajeviči, dal bych mu název Příběh opravdového člověka. Neboť Boris Polevoj byl jako Alexej Maresjev opravdový člověk.
Boris Nikolajevič Polevoj (1908 -1981)