Sedm mýtů o Stalingradu

Pokud bude existovat ruská armáda, bude i Rusko. Toto přísloví skutečně platí.

Ale ani v současnosti nelze zapomínat na velké bitvy minulosti, ve kterých hrdinové bojovali za svobodu svou i jiných. Je třeba připomenout i obrovský stalingradský „kotel“ v letech 1942-1943.

19.listopadu 1942 Rudá armáda zahájila protiofenzívu, která vedla k obklíčení německých sil u Stalingradu. 2.února 1943 skončila bitva o Stalingrad – katastrofou pro německá vojska.

Bitva, která skončila zničením obklíčené 6. armády generála Pauluse, trvala více než dva měsíce. V důsledku toho německá armáda utrpěla porážku, ze které se už nikdy nevzpamatovala. Je třeba si ale na pozadí této dějinné události rozptýlit i některé mýty.

Tedy mýty o německé armádě.

Pomůže nám v tom kniha německého autora. Garanci přesnosti popisovaných skutečností nám dává jméno jejího objednavatele. Ten zcela určitě neměl v úmyslu stavět německou armádu do špatného světla.

Vojenský novinář Heinz Schröter napsal knihu o Stalingradu na pokyn … Adolfa Hitlera. Ale když ji autor dopsal, kniha se vydání nedočkala. Byla přece jen napsána příliš tvrdě a pravdivě. Kniha byla vydána po válce.

Takže – 7 mýtů o Stalingradu a německé armádě.

První mýtus. Německá armáda vždy byla přesně pracujícím mechanismem

Není žádným tajemstvím, že nedostatek teplého oblečení už na zimu v prvním válečném roce  1941-1942, se obvykle vysvětluje hloupostí Hitlera, který, jak se tvrdí, byl pevně přesvědčen, že ke splnění lhůty plánu „Barbarossa“, tedy k porážce SSSR, dojde ještě před nástupem chladného počasí.

Nu což. Ale teď přichází podzim roku 1942. Je jasné, že němečtí vojáci prožijí další zimu v zákopech. Jak jsou vybaveni němečtí vojáci? Stále nemají teplé oblečení. Jak je to možné?

Namísto toho německé velení posílá do předních linií haldy velmi podivného oblečení. Podle H. Schroetera: „které by mohlo přinést hodně legrace kterémukoliv cikánskému táboru.“

O co šlo?

Modře, červeně a zeleně pruhované šály. Světle žluté svetry s dlouhým rukávem z angorské vlny, ponožky se vzorem kruhů všech velikostí, kožešinové vesty s pleteným vzorem ve tvaru koruny. Pletené svetry. Dámské kabáty (!). Klapky na uši a pletené rukavice. Klobouky se stuhami a bez nich (!). Přezůvky, pantofle z velbloudí srsti. Nástavce na kávové šálky. Boty na brusle (!).

Téměř všechny tyto šaty byly zničeny Němci při ústupu, nebo se dostaly do rukou sovětským vojákům. Přinesly rozveselení i vojákům Wehrmachtu, „Šťastlivci 101 pěší divize Wehrmachtu, kteří přišli do skladu, z něj vyšli jako by měli vystupovat v cirkuse, a ne jít do přední linie.“

A nyní o tom, jak to bylo s obklíčenými vojáky v kotli.

Obklíčená německá vojska u Stalingradu měla být zásobována letecky. Každý den přicházelo stále méně nákladu, než bylo nutné. Především to měla být munice, střelivo, potraviny a pohonné hmoty.

Vojáci již začínali pociťovat hlad, začal se projevovat nedostatek paliva a zbraní.

Na letiště přistávala německá letadla, probíjející se mrazem, přes protiletadlovou palbu sovětských kanónů a stíhaček.

A jaký druh zásob přinášeli do kotle?

Pět tun cukroví (!). Několik desítek krabic kondomů (!). Další dvě letadla jsou naplněna majoránkou a pepřem. Čtyři tuny koření.

Přistává další letadlo. Jaký je náklad?

Propagandistická literatura a plakáty. Tuna ochranných celofánových sáčků pro ruční granáty. Granáty ovšem nikoli. (!) Místo nich – tkaničky do bot. A zase pepř.

Tolik k vychvalované německé přesnosti …

Druhý mýtus. Německá propaganda byla účinnější než sovětská

Moskevské rádio monotónním hlasem s pravidelností mechanismu opakuje jednu frázi: „Každých sedm sekund je v Rusku zabit jeden německý voják. Stalingrad se stal masovým hrobem.“ Mechanismus odměřil sedm sekund a text se opakuje.

Nad německými pozicemi padaly letáky. Je na nich Hitler. V jedné ruce měl německé vyznamenání – Železný kříž, a druhou ukazuje na hrob. V dolní části je nápis, citát z projevu führera, „Slibuji vám slávu a zemi. Nyní máte obojí.“

Sovětská propaganda byla velmi účinná. Podívejte se na plakáty z doby války … (třeba tento „Táto, zabij Němce. „).

Třetí mýtus. Přesnost je charakteristickým znakem německé armády.

Obklíčení Němci ve Stalingradu dostali ultimátum. Byli požádáni, aby dali odpověď a vzdali se. Lhůta ultimáta vypršela v 10 hodin 10.1.1943. Němci odmítli.

V 10 hodin 2 minuty 10. ledna 1943 pět tisíc děl a raketometů začalo dělostřeleckou přípravu…

Čtvrtý mýtus. Německá armáda bojovala dobrovolně a vojáci oddílů Rudé armády z přinucení.

V kotli, ve čtyřech divizích na západě a jihu Stalingradu, bylo za osm dní zastřeleno vojenskými tribunály 364 německých vojáků.

Bylo to za zbabělost, za ústup bez rozkazu, za dezerci, za krádež potravin. A to jen za 8 dní u 4 divizí! Údaje o dalších dnech a jiných divizích se nedochovaly.

Mýtus pátý. Německá armáda bojovala dobrovolně a vojáci Rudé armády byli vysláni k trestním jednotkám

Zde je popis osudu německého trestního praporu. Trestní jednotky se mimochodem objevily v německé armádě přibližně o šest měsíců dříve než v sovětské.

Německý trestní prapor vezli na frontu v nákladních vagónech. Naložili do nich 60 vojáků, vyložili 51… a devět mrtvol.

Úkoly trestního praporu – zvláštní pracovní jednotky měly zneškodnit miny a boj s partyzány. Zbraň měl ale pouze jeden ze čtyř. Brzy bylo u Stalingradu 2800 německých trestanců.

Teprve v lednu 1943, když začala likvidace Stalingradského kotle, bylo rozhodnuto, že trestanci by si zasloužili „bojovat se zbraní v ruce.“ To znamená, že zbraně VŠEM trestancům vydali, až když se vše chýlilo ke konci. Byli pak zařazeni do jednotek a sdíleli osud svých kamarádů …

Mýtus šestý. Německá armáda v každé situaci vypadala slušně.

Poslední letiště, který bylo v provozu v kotli, bylo v Pitomnike. Je to trochu víc než osm kilometrů od Stalingradu. Ti, kteří se chtěli dostat do letadla, šli tam.

Ranění i zdraví, nemocní i šílení hladem. Sníh, hluboký sníh. Zima, ostrý bodavý vítr. Nejprve šly desítky lidí, pak stovky, pak tisíce.

Kdo ztratil síly, padl a zmrzl. Pomoci nebylo. Desítky vyčerpaných vojáků leželo podél silnice, natahovali ruce, volali o pomoc, naříkali.

Auta je jen objížděly. Za několik dní později vozy jely přímo přes zmrzlá těla. Zmrzlé kosti praskaly jako sklo.

Byla to cesta smrti. Někteří táhli na plachtách své kamarády.

Kolem se válely opuštěné zbraně a střelivo. Všechno stejné jako u Napoleonovy armády v roce 1812.

Několik tisíc vojáků došlo až na letiště. Ale celých 14.000 německých vojáků zůstalo ležet na silnici do Pitomnik …

Mýtus sedmý. Německá armáda nerespektovala své ruské soupeře

Ale respektovali. Když v kotli Němcům došly potraviny a munice, jedna jednotka se obrátila na svou divizi a zeptala se, co má dělat.

Odpověď zněla: „Vzpomeňte na Rusy v silu.“

Historie o Rusech v silu byla následující.

Německá 71. pěší divize obklíčila obilné silo, které bylo bráněno rudoarmejci. Po třech dnech bojů vojáci zaslali rádiovou zprávu, že nemají co jíst. Dostali odpověď: „Bojujte a zapomenete na hlad.“

O další tři dny později vojáci zaslali opět dotaz – „Nemáme vodu, co budeme dělat?“ A opět dostali odpověď: „Je čas, soudruzi, abyste jídlo a pití nahradili municí.“

Obránci se drželi ještě dva dny a pak zaslali poslední rádiovou zprávu: „Nemáme už co střílet.“

O pět minut později přišla odpověď: „Sovětský svaz vám děkuje, váš život nebyl marný…“

Vojensky zvítězit nad Rusy se nepodařilo nikomu. Ale zničit zemi lží a pomluvami se nepřátelé pokusili už dvakrát za století.

(Všechna fakta z knihy. – H. Schroeter: Stalingrad. Velká bitva očima válečného dopisovatele. M. Centrpoligraf, 2007)