Co vedlo k sovětsko-německé dohodě roku 1939? (3)

Francouzi Poláky oklamali tvrzením, že hodlají podniknout ofenzivní operace.

Beckův projev

5. května na mimořádném zasedání Sejmu i polské memorandum odevzdané Německu téhož dne dokazovaly, že Německo vypovědělo dohodu z roku 1934 bezdůvodně, že Polsko bylo a zůstává dobrým sousedem Německa a je ochotno s ním jednat.

Ve snaze přimět Polsko, aby pochopilo vzniklou situaci reálně a uvážlivě, byl do Varšavy vyslán náměstek lidového komisaře zahraničních věcí V. Poťomkin. Jeho jednání s J. Beckem 10. května nemělo pozitivní výsledky.

Nazítří, 11. května, byl k lidovému komisaři zahraničních věcí SSSR V. Molotovovi pozván polský velvyslanec v Moskvě W. Grzybowski. Ačkoli se velvyslancovy osobní názory s Beckovým stanoviskem neshodovaly, podle instrukcí z Varšavy prohlásil, že »Polsko nepovažuje za možné uzavřít s SSSR pakt o vzájemné pomoci“. Odůvodňovalo se to údajně praktickou nemožností Polska poskytnout Sovětskému svazu pomoc, ačkoli v té chvíli bylo přímo ohroženo hitlerovskou agresí právě Polsko, a ne Sovětský svaz. Polská vláda však ještě doufala, že se s Hitlerem dohodne, a věřila v podporu západních mocností; jak vidět, nevyvodila si z jejich mnichovanské politiky žádné závěry.

19. května v Paříži podepsali náčelník francouzského generálního štábu generál M. Gamelin a polský vojenský ministr T. Kasprzycki protokol, podle něhož se Francie pro případ německé agrese proti Polsku zavazovala použít všech svých ozbrojených sil.

Krátce nato náčelník britského generálního štábu generál Ironside navštívil Varšavu a po obeznámení s protokolem si do deníku zapsal:

  • „Francouzi Poláky oklamali tvrzením, že hodlají podniknout ofenzivní operace. Nic takového nemají v úmyslu.“

O několik dní později vedl Göringův poradce pro hospodářské otázky Wohlrat v Londýně tajné jednání o rozdělení světových trhů mezi Velkou Británií a Německem a o možnosti uzavřít britsko-německý pakt o neútočení. Jak konstatoval Chamberlainův hlavní zahraničněpolitický poradce Horace Wilson při jednání s Wohlrathem, to by »Británii umožnilo zprostit se závazků k Polsku«, jež Londýn převzal 31. března a 6. dubna.

25. května odevzdal britský velvyslanec v SSSR konečně sovětské vládě návrh třístranného paktu o vzájemné pomoci vypracovaný Velkou Británii a Francii. Protože tento návrh stanovil velice složitý, mlhavý a zpomalený mechanismus spolupráce, předložil Sovětský svaz 2. června svou variantu, která stanovila operativní a koordinovanou činnost stran, a také návrh na podepsání vojenské konvence. Vinou západních zemí postupovalo jednání nadále velmi pomalu a s chabými výsledky. Jak napsala 29. června 1939 moskevská Pravda, zdá se, že si Velká Británie a Francie přejí nikoli skutečnou smlouvu, »nýbrž pouze rozhovory o smlouvě“, a snaží se »usnadnit si cestu k paktování s agresory«.

24. července byla sovětská vláda informována, že Velká Británie a Francie jsou konečně svolny jednat o vojenské konvenci.

K tomuto jednání vyslaly obě země do SSSR vojenské delegace. Ukázalo se však, že vedoucí britské vojenské delegace nemá vůbec žádné písemné zmocnění, a zmocnění vedoucího francouzské delegace bylo velice mlhavé. Nicméně sovětská delegace, kterou vedl lidový komisař obrany K. Vorošilov, usoudila, že se nesmějí připustit další průtahy, a jednání začalo. Výčty ozbrojených sil a vojenské techniky, jimiž disponovali účastnici jednání, nenechávaly nikoho na pochybách, že převaha nad ozbrojenými silami Německa a jeho spojenců patří jim. Bylo však třeba řešit určité operačně taktické problémy.

Na zasedání 14. srpna se K. Vorošilov zeptal:

  • „Předpokládají generální štáby Velké Británie a Francie, že sovětská pozemní vojska budou vpuštěna na polské území, aby se dostala do přímého dotyku s protivníkem, jestliže přepadne Polsko?«

Účastníci jednání prohlásili, že v případě útoku Německa na Polsko musí Sovětský svaz Německu vyhlásit válku, ale dokud německá vojska nedojdou k sovětským hranicím, nesmí podnikat žádné vojenské akce. Toto stanovisko se plně shodovalo se stanoviskem polských vládnoucích kruhů, které počítaly s úderem jednotek wehrmachtu z Východního Pruska na SSSR.

V zájmu pravdy musíme říci, že se Velká Británie a zejména Francie pokoušely na nejvyšší polské instance zapůsobit doporučením, aby se nějak dohodly o vojenské spolupráci s SSSR. V rozhovoru s francouzským vojenským atašé ve Varšavě se však maršálek E. Rydz-Smygly odvolal na Pilsudského, který něco takového nepřipouštěl. A polský velvyslanec J. Tukaszewicz v rozhovoru s francouzským ministrem zahraničních věcí G. Bonnetem prohlásil, že spolupráce se SSSR není možná, dokud Rusko nenavrátí Polsku území, jež patřívala Rzeczi Pospolité do prvního dělení Polska roku 1772 (byly míněny rozsáhlé oblasti pravobřežní Ukrajiny a část Běloruska), přitom Tukaszewicz zdůraznil, že pouze tlumočí Beckovo stanovisko.

21. srpna 1939 zasedly v Moskvě znovu k jednání vojenské delegace tří zemí. Na kardinální otázku vznesenou 14. srpna nedokázaly západní mocnosti opět odpovědět kladně, Vorošilov tedy navrhl jednání dočasně přerušit.

Kdyby bylo Polsko vyslovilo souhlas s průchodem sovětských vojsk přes svou zemi až k čáře dotyku s agresorovými vojsky, samozřejmě by Sovětský svaz nečekal, až hitlerovská vojska dojdou k sovětským hranicím, nýbrž rozvinul by příslušné operace společné s polskou armádou. Žádná ze stran neprojevila dostatek moudrosti, vytrvalosti a trpělivosti v řešení otázky zajištění kolektivní bezpečnosti tváří v tvář hitlerismu. A to pomohlo fašistickým agresorům rozpoutat jednu z nejstrašnějších tragédií historie — druhou světovou válku.

Závěr

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *