Den státnosti – 28. září nebo 28. říjen?

Pražský hrad je nejznámější a nejvzácnější památkou naší země, symbol státnosti, živý svědek minulosti a přítomnosti.

Vznikl na břidličnatém návrší, které, jak píše kronikář Kosmas, „zkrucuje se na způsob delfína“. Jeho začátky patří zřejmě do let 870-890, zakladatelem byl patrně kníže Bořivoj, který na ostrohu nad Vltavou vybudoval hradiště. Po mnoha přestavbách r. 1303 Hrad vyhořel a zůstal v troskách.

Tak ho při návratu do Čech spatřil Karel IV., který pak údajně obýval dům U zvonu. Od r. 1419 byl Hrad znovu opuštěn.

Karel IV. přivedl Hrad k rozmachu. Ve slohu vrcholné gotiky byla budována katedrála sv. Víta v místech, kde dříve stávala románská bazilika, která nahradila románskou rotundu z 10. století. Realizátory císařových plánů byli Matyáš z Arrasu a poté Petr Parléř.

Do hradního paláce se koncem patnáctého století nastěhoval Vladislav Jagellonský. Hrad byl postupně dostavován a rekonstruován. Později prošel mnoha vzestupy a pády.

Za císaře Rudolfa II. se stal střediskem vědy

Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r. 1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28. září – den památky sv. Václava.

Státností míníme vědomí původu a smyslu stát, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti.

Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a 10. století.

Po zániku Velkomoravské říše se přesunulo jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás Slováky, kteří v maďarském područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy.

Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla-Oráče. Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou christianizací, která v té době ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních sousedů (Franků, Bavorů, Sasů) pod heslem šíření křesťanské víry a vymycování pohanství. (V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí.)

Bořivoj přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení její západní části s Byzancí.

České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. (Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12. století. Karel IV. se ji pokusil obnovit ve 14. století v klášteře Emauzy.)

Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou orientaci

stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí církvi. V úsilí o založení pražského biskupství (stalo se r. 973) lze spatřovat úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i náboženským, chování loajální i opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.

Čtvrtý Přemyslovec

Do tohoto období spadá i život knížete Václava (922-929 nebo snad 935), čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci.

O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r. 929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I. Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie.

Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas (+1125) a ten ji zná jen z doslechu.

Doklady o tom chybějí. Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a Boleslav II., tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.

Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení (podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily) byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace, církev jimi získávala v českém prostředí na větší vážnosti. Zvláště v osobě sv. Václava a jeho kultu získala postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení nebesy.

Kult se účelově šířil kolem založení pražského biskupství (973) a v době působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce (+997). Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl-Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou pro danou dobu určujících křesťanských ctností a svátosti. A tak se stal sv. Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci.

Shodou okolností v knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ. V působivém chorálu, patrně za zlých let braniborských ve 13. st., se k němu obrátil s prosbou o božskou přímluvu a pomoc. Chorál byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím…“ A „vévoda české země, kníže náš“, na ní zpodoben jen v nezapomenutelné skladbě hudební, kterou citují ve svých dílech naši klasičtí skladatelé (např. A. Dvořák nebo J. Suk), ale známe jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J. Mánesovi a M. Alšovi vytvořil jeho postavu J. V. Myslbek. Sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci. Není to exaltovaný světec-mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový, spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naši zemi nejhůř… Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti.

V posledním roce 1. světové války, za času úzkosti a bolesti vydal Karel Toman sbírku Měsíce, poselství naděje. Ocitujme alespoň měsíc Září. „Můj bratr dooral a vypřáh‘ koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše a zaposlouchal se, co mluví kraj… Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.“

A týž básník vítá verši T. G. Masaryka po návratu do vlasti 1918 a pak se s ním loučí roku 1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“

A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r. 1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál… kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal…“

Sledujíce tradici knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. 2. republiky.

Zneužití jména

Na základě mnichovské dohody (30. 9.1938) obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1 250 000 obyvatel české a slovenské národnosti, 40 % všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale horší než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému i republiky.

Prezident E. Beneš abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel nové státní ideje E. Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou prezidentů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti.

Zvedla se vlna nenávisti k všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, i odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velkému celku Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal: „Co jste štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z lidu Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa.“ Uštván těmito „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr Karel Čapek.

Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala a přispěla k její legitimaci a adoraci. Tuto osobnost si dramaturgové 2. republiky našli v knížeti Václavovi.

J. Rataj zrození svatováclavské tradice 2. republiky (a poté protektorátu) líčí takto:

„Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení prezidentem Česko-slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv. knížete Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou a tradicionalistickou orientaci nového režimu.

Státnost 2. republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.“ Sv. Václav měl nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše“. Posun této státoprávní ideje za okupace spočíval v hlubší identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své árijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu.“ (J. Rataj)

Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smířlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.

Slavíme 28. říjen!

Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic a ztotožňování mírumilovného postoje s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu, čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze vzývaný ochránce podrobeného národa v době ztracené samostatnosti s naší současnou státností v 21. století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z boží milosti, která je z boží vůle vládnoucí dynastií propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podvrhovat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

Pravým základem našeho současného státu je 28. říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle lidu, který bojoval nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika, odsouzená k zániku, mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikaci se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po 2. světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech.

Prof. PhDr. STANISLAVA KUČEROVÁ

Zdroj: http://www.slovanskyvyborcr.cz/SloVza/SloVza178.pdf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *