Všichni zbyteční Tasmánci zemřeli

Britové se velmi horlivě snažili o rozvoj nejen Austrálie, ale také nejbližšího největšího jižního ostrova – Tasmánie. S místním obyvatelstvem se samozřejmě vůbec nepárali – byli nemilosrdně vyhlazeni.

Zábavný lov na Tasmánce

Domorodci byli obecně považováni za „zbytečné„. Proto se je snažili Britové všemi možnými způsobem zabít, a dělali to velmi cynicky a krutě, a při každé příležitosti.

Britové často lovili nejen místní zvířata, ale i Tasmánce, prostě pro zábavu. Proto byly také pořádány masové lovy na lidi.

Nebylo velkým úspěchem „dostat“ jednu místní ženu, a tak bylo možné na jeden lov „ulovit“ najednou pár mužů.

Tasmánie a anglická „civilizace“

V době, kdy se na ostrově objevili první Evropané, byla Tasmánie pro tento region poměrně hustě osídleným místem.

Podle hrubých odhadů tam žilo asi 5-6 tisíc lidí. Nechybělo jim jídlo a voda, a nebyly zde ani žádné spory. Život zde byl vcelku pohodlný a laskavý.

Tasmánci byli podle vzpomínek očitých svědků docela přátelští, nevykazovali žádnou agresi vůči Evropanům.

• „Obyvatelé ostrova,“ vzpomínal kapitán James Cook (1728-1779), „byli dobrosrdeční a důvěřiví, bez divokého vzhledu.“

Britové samozřejmě nemohli takového daru nevyužít.

Tasmánci byli zabiti a prodáni do otroctví

První osídlení Britů v Tasmánii se objevilo až na samém počátku 19. století. Ale pro domorodce to znamenalo začátek hrozného konce.

Angličané se nikdy nepřátelili s domorodci, ať už byli kdekoliv.

Tasmánci byli zabíjeni po stovkách. Muži a ženy byli vzati do otroctví a posláni k nejtěžší práci.
Za jakýkoliv sebemenší přestupek byli extrémně přísně potrestáni a někdy prostě zabiti.

„Černá válka“

Tasmánci zpočátku tolerovali „bílou civilizaci“, ale ve 20. letech se snažili bránit. Bylo však příliš pozdě. – Okupanti se už usadili a zabydleli se na ostrově.

Není divu, že Britové byli nazýváni „pánové se zakrvácenou pusou“.

V reakci na nešikovné pokusy o odboj vyhlásili tzv. „černou válku“. I když tento masakr to nezastavilo.

Začalo to jen systematickým masovým vyhlazováním domorodců. Tasmánci, vyzbrojení pouze jednoduchými kopími, se Britům nemohli nijak účinně postavit.

• „Jeden pastýř zastřelil devatenáct Tasmánců falkonetem, nabitým hřebíky,“ vzpomíná biogeograf Jared Diamond. „Čtyři další přepadli domorodé obyvatele, zabili třicet lidí a hodili jejich těla z hory, která se od té doby nazývá Victory Hill (Vítězný kopec)…“

Britské úřady plně podpořily vyhlazení Tasmánců. V roce 1828 byl také schválen zákon, který jim zakazoval objevovat se na místech, kde Britové žili. Trest za porušení byl pouze jediný – smrt. A o něco později vyšel ještě další dekret – za každého zabitého domorodce byl vyplacen hotovostní bonus.

„Propíchl dítě bajonetem poblíž zavražděné matky a hodil ho do ohně“

Tasmánci byli vtaženi do války, aby se pokusili přežít.

Britové vnímali tuto konfrontaci jako zábavu nebo jako sportovní soutěž.

• „Spousta černochů se ženami a dětmi se shromáždila v rokli nedaleko města,“ vzpomínal jeden z těchto „sportovců“ – ve skutečnosti jen odporný vrah.
• „Domorodci byli zaskočeni oddílem vojáků, kteří na ně bez varování začali střílet a pak spěchali, aby dobyli zraněné. Jeden voják propíchl bajonetem dítě, které se plazilo poblíž zavražděné matky, a hodil ho do ohně.“

Vytváření pastí

Kromě střílení domorodců civilizovaní Britové praktikovali „chytání černochů“ pro jejich další prodej do otroctví.

„Začal hon na lidi, který postupem času byl stále krutější,“ vzpomínal francouzský lékař Felix Maynard. Tasmánie byla v roce 1830 postavena pod stanné právo. Po celém ostrově byl postaven řetěz ozbrojených mužů. Zahnali domorodce do pasti. Některým domorodcům se podařilo dostat se přes kordon. , ale vůle žít zanechala divochy, strach byl silnější než zoufalství. V polovině 30. let 19. století – po deseti letech – byli domorodci konečně hotovi.

V roce 1833 zůstalo na celém ostrově pouze asi 300 domorodých obyvatel. Téměř všichni byli brzy chyceni a převezeni na malý ostrov Flinders.

Ti, kterým se podařilo uprchnout na konci roku 1834, byli odvezeni k tyčící se mysu.

Nejaktivnější lovec lidí Robinson dostal od místní vlády velmi slušné množství peněz a několik set hektarů půdy.

Poslední tasmánská obyvatelka 

V roce 1876 byl poslední zástupkyně původního obyvatelstva ostrova Tasmánie – Truganini – zabita.

Žena požádala, aby byl její popel rozptýlen nad D’Entrecastským průlivem. Britové se nepřestali poslední Tasmánce posmívat ani po smrti.

Truganini byla pohřbena v bývalé továrně. O dva roky později zástupci Královské společnosti Tasmánie hrob vykopali, a převezli ji do muzea.

V roce 1976 – o 100 let později – byly pozůstatky Turganini zpopelněny a rozptýleny nad touto úžinou.

A když Turganini zemřela, britské úřady v dokumentech uvedly, že ostrov byl zcela „vyčištěn“.

• Anglický historik Hammond Le Breton to cynicky shrnul: „Tasmánci byli k ničemu a všichni zemřeli.“

„Přirozený výběr“ v akci

Mimochodem, Charles Darwin (1809-1882) také navštívil Tasmánii.

Viděl, jak civilizovaní pánové – jeho krajané – vyhlazují domorodce a chlubí se počtem zabitých divochů.

• „Obávám se, že není pochyb o tom, že zlo, které se zde děje, a jeho důsledky,“ napsal ve svém deníku, „je výsledkem nestydatého chování některých našich krajanů…“

Bohužel nestydatost Anglosasů, i když v jiné podobě, pokračuje dodnes.