Lenin byl původně advokát
Právní praxe mladého Vladimíra Iljiče Uljanova
Málokdo ví, že mladý Uljanov působil po vystudování, jako právník.
Přesněji – byl asistent advokáta. Asistent se zabývá případy, obvykle trestními, které mu přidělí přísežný advokát. Může se jich také účastnit na žádost obviněného. Sám si nic nevybírá – obhajuje toho, koho mu přidělí.
Iljič Uljanov začal pracovat jako asistent advokáta v březnu 1892, poté co získal diplom. Neměl žádnou praxi, bylo mu teprve 22 let, stejně jako současným absolventům právních fakult. Pracoval sám, nikdo mu nepomáhal. A tak měl Iljič za celou svou praxi v Samaře pouze JEDINÝ případ odmítnutí ochrany obviněného – byl jmenován obhájcem Guseva, měšťana ze Samary, obviněného z týrání manželky (bil ji bičem). Iljič, přesvědčený o Gusevově vině, odmítl vést jeho obhajobu a žádat snížení trestu…
Jeho případy jsou následující:
1. Dne 5. března 1892 vystupuje Iljič jako obhájce rolníka V. F. Mulenkova. Obvinění je závažné – rouhání. Mulenkov veřejně před svědky (přitěžující okolnost) přísahal na carskou rodinu a Nejsvětější Trojici. Udavači byli majitel obchodu a policista ve vesnici Šilanskij Ključ v Samarské župě. Svědky byli dva rolníci ze stejné vesnice. Trest podle trestního zákoníku z roku 1845 je až 15 let těžkých prací.
U soudu Iljič přiměje svědky, aby vypověděli, že Mulenkov byl velmi opilý. Poté poukáže na Mulenkovovu „tupost“ a „zaostalost“ (polehčující okolnosti). Prodavač požaduje ukázat knihu s portrétem cara, který se podle něj snažil opilého Mulenkova přesvědčit, aby přísahal – na obálce žádný portrét cara není: Mulenkov nevěděl a nechápal, co je to za knihu. V důsledku toho Mulenkov dostal minimální trest – rok vězení.
2. Iljič 11. března vystupuje jako obhájce v případu Oparina a Sacharova. Dva chudí rolníci z vesnice Berezovaja gaja byli obviněni z krádeže 300 rublů kulakovi z téže vesnice Murzinovi. Oba se ke všemu přiznali. Peníze použili na nákup potravin pro své rodiny, sena a pálenky.
Iljič poukázal na to, že krádež byla spáchána pod vlivem hladu (v roce 1892 byl strašný hladomor) a zoufalství (oba byli úplně bez peněz a neměli žádné osivo). Soud shledal tyto okolnosti jako polehčující, oba rolníci dostali šest měsíců vězení s povinností nahradit Murzinovi ztráty.
3. Dne 16. dubna obhajuje Iljič případ rolníků ze vsi Tomašev Kolok – Uždina, Zajceva a Krasilnikova, kteří jsou obviněni z pokusu o krádež chleba ze stodoly bohatého rolníka Kopjakova.
Iljič poukazuje na zjevnou chudobu obžalovaných a jejich spoluobžalovaných vesničanů. Poukazuje na to, že obvinění se zakládá pouze na Kopjakovově podezření, zatímco vrata stodoly mohl vylomit kdokoli ze zkrachovalých vesničanů.
Soud případ odročí, aby shromáždil důkazy (čímž ho fakticky uzavře – nastává noční můra v podobě návalu případů krádeží – všechno za příčinou stejného hladu).
Krasilnikov, jehož přítomnost na místě činu se nepodařilo prokázat, je osvobozen.
4. Téhož dne, 16. dubna, byl souzen další případ. Mulenkovovi samarská policie přišila sedm nevyřešených krádeží. Po Iljičově řeči porota shledala Mulenkova nevinným ve všech bodech obžaloby, až na jeden: policistům se podařilo k soudu přivést maloměšťačku Athymii Prokajevovou, které „ze zamčeného dvorku ukradli košili“. Prokajevová u soudu křičela, že Mulenkov je „zloděj“, a že ho poznala. Argumenty, že Mulenkov žije daleko od Samary a byl tam jen dvakrát, nezabraly.
Mulenkov nebyl zproštěn viny za krádež u Prokajevové, ale k trestu mu nic nepřidali. Odseděl si tedy rok za rouhání v opilosti.
5. Dne 18. dubna obhajoval Iljič vysloužilého vojáka E. J. Tiškina a rolníka I. F. Zorina, kteří byli obviněni z krádeže. Oba byli přistiženi při činu. Iljič poukazuje na jejich krajní chudobu a hlad. Oba dostávají ve vazební věznici půlroční trest.
6. Dne 5. června se Iljič zastal rolníka z vesnice Vjazovka v Nikolajevském okrese M. S. Bamburova, který byl obviněn z krádeže oblečení. S poukazem na to, že Bamburov jednal „z nedostatku prostředků k obživě“, dosáhl Iljič pro obviněného minimálního trestu.
7. Dne 9. června obhajoval Iljič chudé rolníky z vesnice Rakovka Kukleva, Činova a Lavrova, kteří byli obviněni z krádeže obilí kulakovi z téže vesnice, Čibisovovi. Případ předal Iljičovi přísežný advokát Hirschfeld. Iljič dosáhl zproštění viny pro Kukleva, který byl pouze podezřelý, a pro ostatní požádal o zmírnění trestu. Případ byl odročen (byl hlad, příliv krádeží), a poté byli Chinov a Lavrov amnestováni.
8. Dne 15. září byl jediný případ, kdy Iljič odmítl obhajovat obviněné. Byl jmenován obhájcem Guseva, měšťana ze Samary, obviněného z mučení své ženy (bití bičem). Iljič, přesvědčený o Gusevově vině, odmítl mluvit na jeho obhajobu, a požádat o zmírnění trestu.
9. 17. září Iljič promlouvá v případu V. H. Sadlocha, pruského státního příslušníka, a S. S. Repina, syna vojáka, kteří jsou obviněni z krádeže věcí v hodnotě devíti rublů z Koršunovovy pokladny. Iljič dokazuje, že třináctiletý Repin byl policií donucen k přiznání, aniž by se podařilo najít Sadlochovy komplice. Sadloch se krádeže dopustil sám, a to z čiré nutnosti. Repin je zproštěn viny, Sadloch jde na rok do vazební věznice.
10. 26. října Iljič vystupuje na obhajobu měšťanů V. I. Alašejeva, A. A. Kartaševa a D. A. Peruškina, obviněných z krádeže ocelových kolejnic obchodníka Duchanova a litinového kola obchodníka Bachareva v Samaře. Iljič shledává ve výpovědích svědků rozpory a poukazuje na to, že důkazy jsou nepřímé a nedostatečné. Případ je vrácen k dalšímu vyšetřování a je znovu prošetřen, když už Iljič odjel.
11. Dne 18. listopadu na dopoledním zasedání soudu promlouvá Iljič v případu vysloužilého vojína V. P. Krasnoselova, obviněného z krádeže tří kupních karet obchodníka s kysaným zelím Surošnikova.
Iljič poukazuje na neopodstatněnost obvinění (Surošnikov zloděje neviděl, u Krasnoselova se žádné lístky nenašly, policie měla pouze podezření). Porota vynese osvobozující rozsudek.
12. Dne 19. listopadu obhajoval Iljič rolníka z vesnice Světlovka Petropavlovské farnosti F. E. Laptěva, který byl obviněn z veřejné urážky svého otce. Iljič požádal o odložení případu za účelem usmíření stran. Za Iljičovy přítomnosti se strany usmířily, žaloba byla stažena a případ byl uzavřen.
13. Dne 8. prosince byl případ přímo z učebnice procesního práva. Iljič vystupoval jako obhájce žalovaného I. S. Čekmareva v žalobě insolvenčního dlužníka I. I. Kuzněcova. U soudu Kuzněcov prohlásil, že má nové dokumenty, které dokazují jeho věc. Tyto dokumenty nebyly v žalobě zmíněny, a proto Iljič požádal o odročení případu, aby se s nimi mohl seznámit. Případ byl odložen, projednával se následující rok, kdy už Iljič odjel do Petrohradu.
14. 17. prosince vystupuje Iljič jako obhájce v případu praporčíka ve výslužbě Jazykova, přednosty stanice Bezenčuk orenburské železnice, a výhybkáře téže stanice, vojína ve výslužbě Kuzněcova. Oba byli obviněni z porušení dopravních předpisů, které mělo za následek nehodu a smrt mladíka Andreje Korotina.
Podstata případu: Korotin tlačil se svým strýcem staničním dozorcem vozík s ručním vozíkem po slepé odbočce. Někdo na ně křičel, že se na ně zezadu řítí pět vagonů, ale oni to neslyšeli. Strážný na poslední chvíli odskočil, mladík to nestihl. Celé se to odehrálo před zraky Jazykova a Kuzněcova.
Jazykov si vše vyčítal a kál se, Kuzněcov řekl, že vozy posunul na rozkaz, a když viděl, kam se valí, bylo už pozdě.
Iljič zjistil, že Kuzněcov se s přesunem výhybek zdržel – kdyby je přesunul dříve, jak bylo nařízeno, nic by se nestalo. Nakonec bylo díky energickému vystoupení Iljiče obvinění překvalifikováno: Jazykov byl obviněn z nedostatečné kontroly svých podřízených a Kuzněcov z nedbalosti.
Jazykov vyvázl s pokutou, Kuzněcov byl degradován na asistenta správce.
15. 12.-13. ledna 1893 obhajoval Iljič nižněnovgorodského obchodníka L. I. Briskera, kterého samarský obchodník Konstantinov obvinil ze zpronevěry 12317 rublů 58 kopějek. Podle Konstantinovovy žaloby mu Brisker nedodal pražce za uvedenou částku.
Iljič odhalil dvojí účetnictví u Konstantinova, prokázal Briskerovu nevinu a požadoval, aby Konstantinovovi byly naúčtovány náklady řízení. Soud se postavil na stranu samarského obchodníka a jeho žalobě plně vyhověl. Iljič se poté odvolal k občanskoprávní komoře saratovského soudu, která rozhodnutí samarského soudu v plném rozsahu zrušila a rozhodla ve prospěch Briskera.
16. Dne 24. dubna Iljič usiluje o osvobozující rozsudek pro V. G. Judina, samarského měšťana obviněného z pokusu o krádež.
17. Dne 12. května obhajuje Iljič samarského dělníka Krylova, obviněného z krádeže „zmrzlého prádla ze dvora“. Obvinění se opíralo o svědectví nočního hlídače Astafjeva, který viděl siluety mužů pobíhajících po ulicích s prádlem. Krylov byl té noci zatčen za opilství a výtržnictví a jednoduše odpovídal popisu.
Porota vynesla osvobozující rozsudek.
18. Dne 18. května Iljič vyhrál případ Moročenkov-Palajev tím, že obhajoval posledně jmenovaného. Morochenkov se pokoušel žalovat Palajeva o pozemky v Melekeském újezdu. To se mu nepodařilo.
A nejvýraznější soudní vítězství Iljiče v kauze, kterou sám inicioval:
19. Syzranský kupec Arefjev se považoval za pána přechodu přes Volhu. Jeho parník doháněl a tahal ke břehu všechny soukromníky, kteří se pokoušeli převézt lidi na druhý břeh. Sám Iljič se s tímto jevem setkal, když jel navštívit svého staršího bratra Jelizarova.
Iljič podal žalobu pro svévoli (trestní článek). Případ se dostal k zemskému gubernátorovi, který ho nejprve protahoval, a poté, co obdržel několik stížností na případy, začal ho plánovat na nejbližší hodiny v Syzrani.
Iljič se vydal na cestu, dlouhou 200 verst. Od třetího jednání případ vyhrál a Arefjev byl na měsíc vsazen do vězení. Bylo to poprvé ve Volžském regionu, kdy soukromá osoba dostala místního oligarchu za mříže. O případu psal dokonce i list Samarskaja gazeta (fejeton „Finále Arefjevova případu“, vydání z 3. října 1892).
Pokud vám někdo najednou začne vykládat, že byl Lenin špatný právník, máte před sebou nevzdělaného hlupáka.