Bitva u Ypres

Když se napíše chemický vzorec (CICH2CH2)S, tak se jedná o takzvaný hořčičný plyn,což je chemická bojová látka způsobující puchýře. Její název – yperit – je odvozen od belgického města Ypres v západních Flandrech, kde byla před 95 lety poprvé nasazena. Právě tam, na yperském úseku fronty, probíhaly od července do listopadu 1917 jedny z nejtěžších bojů první světové války. »Mlýnek na lidské maso«

To, co se mělo stát mocnou demonstrací nové taktiky a techniky britských pozemních sil, se tam tehdy přeměnilo v noční můru bahna s nesmírnými ztrátami. Postup byl zastaven intenzivními dešti a území Flander se změnilo v moře bláta. Po pěti měsících bojů, které vrcholily útokem na Passchendaele, utrpěli Britové ztráty kolem 300 000 mužů a přitom se jejich strategická situace vylepšila jen nepatrně. Pojem Passchendaele zazněl ve válečných kronikách jako nesmírně velká tragédie 20. století. Jistě výstižně tehdy zazněl názor účastníků jatek první světové války, když tyto boje označovali jako »mlýnek na lidské maso«.

Bláto a zase jen bláto

V dubnu 1917 zahájili Francouzi hlavní útok severně od Remeše. Avšak tato akce, označená jako ofenzíva Nivelle, své poslání nesplnila a v prvních dnech jejího průběhu Francie ztratila na 130 000 svých mužů. Tato katastrofa ještě více rozjitřila beztak již žalostně nízkou morálku francouzské armády a vypukly vzpoury.

Francie byla na pokraji porážky a Britové potřebovali zahájit novou ofenzívu k odlákání pozornosti Němců. Generál Douglas Haig, posílen úspěchy u Arrasu a Messineského hřebenu, si vybral město Ypres ve Flandrech. Bitské postavení zde tvořilo výběžek, který byl vklíněn do německých linií s Ypres v týlu. Cílem Haigova útoku byl hřeben v délce jedenácti kilometrů východně od Ypres s vesnicí Passchendaele.

Dobrý začátek, špatný průběh

Dne 31. července 1917 byl úspěšně zahájen útok. Hromadná dělostřelecká příprava ze tří tisíc hlavní dopravila téměř pět tun ničivé trhaviny na každý metr nepřátelské linie. Průzkum prováděl britský královský letecký sbor, který ovládl nebe nad bojištěm. Díky této koordinaci všech druhů zbraní byla pěchota spojenců schopna rychle postupovat kupředu a zmocnit se řady nepřátelských objektů již v první den bitvy. Bylo tak dobyto území v hloubce asi dvou kilometrů německé sestavy, přičemž vlastní ztráty byly relativně nízké.

Avšak do opojné nálady z úspěchu byla brzy zasazena semena nešváru. Generál Gough, velitel 5. armády, která působila na hlavním bojišti, měl menší smysl pro operační detail než ostatní velitelé. Kromě toho samotný útok byl opožděn o šest týdnů a promeškal dobré počasí. Když se spojenecká vojska začala v hloubce německé sestavy setkávat s větším odporem, spustily se podzimní deště a další postup se zabrzdil.

Taktické dopady špatného počasí u Ypres jsou nejlépe vysvětleny geologem, který studoval terén západní fronty. »Flanderská planina se skládá většinou z takzvaných modrých jílů,« říká Peter Doyle. »Tento jíl vytváří velice lepkavou, těžkou půdu, kterou velmi dobře znají lidé v Londýně, když se s ní potýkají na svých zahradách. Tento jíl je nepropustný a odpuzuje vodu, což znamená, že všechno, co naprší, zůstává na povrchu.«

Odvodnění v oblasti Ypres záviselo na kanálech, které byly vybudovány místními farmáři. Ale celý tento systém byl zničen dělostřeleckými granáty, které zemský povrch přeoraly v nesčíslně velké množství kráterů. Nevyhnutelným důsledkem trvalých deští byla skutečnost, že se bojiště u Ypres změnilo v blátivou krajinu s přelámanými torzy stromů a vodou zaplněnými trychtýři po explozích dělostřelecké munice. Bláto nejen zastavilo postup lidí a vozidel, ale také mnohé z nich doslova pohltilo. Podle hlášení se ve Flandrech v té době ztratilo na 40 000 vojáků s podezřením, že se v bahně utopili.

Znovu do útoku

První z velkých deštivých přívalů trval dva týdny. Němci této přestávky využili kposílení svých pozic. Spojenci pak 16. srpna obnovili útok a dobyli Langemarck. Ale pak zase začalo pršet. Haig pochopil, že je nutno ofenzívu zastavit a zkonsolidovat síly. Ženisté s využitím noční tmy stavěli přes moře bláta vojenské cesty fošen a klád, ale ve dne jim jejich dílo zase Němci rozbombardovali a silnice musely být znovu a znovu opravovány. Navzdory zdánlivě vytrvalým deštům byla voda zamořena plyny z dělostřeleckých granátů a ostatků těl zabitých vojáků, takže pitnou vodu bylo nutno denně přivážet z týlu.

Otřesný zážitek na celý život

William Sharpe, vojín z 8. pluku Lancashireských střelců, popisoval, jak probíhal postup přes prkenné »kachní chodníčky«, které se pokládaly na flanderské bláto. »Za hustého deště jsme se vydali na pochod, abychom podpořili kamarády,“ vzpomíná Sharpe, »a šli jsme po prkenné cestě – jelikož před Ypres nikde nebyl ušetřen ani jediný metr země od nějaké díry nebo trychtýře po šrapnelech… Nikdy na tento pochod nezapomenu, všude jen pruty padající vody a my se prodírali kupředu. Ještě než dorazila noc, tak jsme ušli vcelku slušný kus cesty. Pak ale naši hoši začali padat do těch děr a museli být vytahováni nahoru. Náhle se kachní chodníčky rozlomily a celá rota zůstala po pás v bahně a snažila se znovu se dostat na tyto prkenné můstky.«

Generál Haig vyměnil generála Gougha pečlivějším generálem Plumerem, jenž byl nyní pověřen vedením útoku na výšinu kolem Passchendaele. Změna ve vedení a následná reorganizace jednotek a dělostřelectva zabraly další tři týdny, což spadalo do období sucha, kdy bláto ztvrdlo a tak to všem dodalo patřičnou lávku optimismu. Dne 20. září britské a australské jednotky obnovily postup směrem k lesu zvanému Střelnice a k vesnicím Gheluvelt na jihu a Zonnebeke ve střední části.

Utopili se v bahně

Když Australané přecházeli rovinu u Gheluveltu, setkali se s novou potíží. Šlo o prašnou bouři způsobenou explozemi německých dělostřeleckých šrapnelů, které vyhazovaly široko daleko suché bláto. Byl to krutý trik, a navíc když spojenečtí vojáci museli pochodovat více než čtyři kilometry po úzké prkenné cestičce k Passchendaele, spustil se znovu silný déšť. Přední vojenský historik Paddy Griffith popisuje účinky bláta na novou taktiku: »Vysoce tříštivé náboje dopadaly bez výbuchu do bahna, kde se utlumily. Letecký průzkum, pokud vůbec mohl v tomto počasí vystartovat, nedokázal rozeznat vlastní vojáky od nepřátelských, protože jejich uniformy byly stejně zablácené. Ložiště minometů se potápělo do bahna pokaždé, když byla odpálena mina a tanky zapadaly, jakmile sjely z pevné cesty. Malé zbraně byly během hodiny střelby beznadějně ucpány – a ranění se v tomto bahně často utopili.«

Yperit

Němci odpovídali tvrdými protiútoky a přitom poprvé použili bojový plyn yperit. Jedovatý plyn se udržoval v blátivých kráterech, takže ve spojení s tímto bahenním živlem vlastně vytvářel smrtelný koktejl, který trvale ohrožoval životy vojáků. »Plynové granáty vybuchovaly nade mnou,“ vzpomínal jeden z kanadských vojáků, »nemohl jsem vidět, kam jdu. Náhle jsem uklouzl na slizkém prkně a spadl přímo do díry plné bláta. Byl jsem v ní až po krk a nemohl jsem se dostat ven… Konečně přišli dva kamarádi s lanem a vytáhli mě nahoru. Položili mě na zablácenou zem, vzali tři kbelíky vody, vychrstli je na mě a odešli. Dusil jsem se tím plynem a nic jsem nemohl vidět.«

To byl pohled postiženého vojáka. Ale jak tyto děsivé účinky yperitu viděli zdravotníci? Lyn Macdonaldova ve své knize „They Called It Passchendaele“ (Říkali tomu Passchendaele) líčí otřesné zážitky štábní ošetřovatelky Macfieové, která vzpomíná na to, co viděla, když ošetřovala vojáky postižené yperitem: »Ti ubozí chlapci byli bezmocní a ošetřovatelky jim musely svlékat uniformy, které byly zcela nasáklé plynem. Pomáhaly těmto hochům ze všech sil, ale již následujícího dne byly následkem plynu všechny postiženy bolestí na hrudi a slzením. Byly celé žluté a omámené. Dokonce jim zežloutly i vlasy, l když je přímo bojová látka nezasáhla, přesto výpary z uniforem mužů stačily k tomu, že se cítily takřka stejně špatně jako vojáci. A mezitím samozřejmě dopadaly granáty, dnem i nocí.«

Vítězství jedněch? Nebo spíše porážka všech?

Byli to nakonec kanadští vojáci, kteří se 6. listopadu zmocnili klíčové důležitého Passchendaele, vytlačili Němce z hřebenu a celý jeho prostor ovládli. Bitva u Ypres byla nepochybně vítězstvím, ale na děsivých povětrnostních podmínkách ztroskotaly všechny dobře promyšlené plány generála Haiga a jeho štábu. Tak obyčejná věc, jako bláto, jim upřelo svižnost předchozích vítězství.

Po návratu do Velké Británie se taktická vylepšení britské armády u domácích politiků nesetkala s žádným velkým pochopením. Ti je totiž konfrontovali pouze s obrovskými ztrátami ve výši asi tři sta tisíc mužů. Německé ztráty činily 240 000 mužů, ale přitom stále okupovali Belgii a válka pokračovala ještě další rok. Mohlo to být vítězství, ale mnohým to připadalo spíše jako jen další porážka. Ano, byla to porážka humanismu.

Přemýšlení o nepřemýšlitelném

Musela pak přijít ještě jedna, mnohem strašlivější válka. A v samotném jejím závěru zbrojaři přišli s ještě mnohem horší zbraní hromadného ničení, než je yperit. Říkalo se jí nejdříve atomová bomba. Její nasazení nad japonskými městy Hirošimou a Nagasaki, stejně jako použití bojového plynu yperitu, se staly symbolem nesmyslného šílenství kruhů, které vydělávají na zbraních obrovské peníze, bez ohledu, zda jejich bližní pokryjí děsivé puchýře nebo je spálí termojaderný žár či rozdrtí tlaková vlna.

Žel, takové přemýšlení o nepřemýšlitelném je i nyní, na počátku 21. století, plně na místě. Není třeba se navzájem strašit, ale také nelze zapomínat na to, co se stalo v roce 1917 u Ypres a v roce 1945 s japonskými městy.

Michal RYBÍN

Archiv NoS