Stalin a válka (2)
Mluvíme-li o kultu Stalinovy osobnosti, nejde tu jen o nadměrné vychvalování generálního tajemníka a o jeho absolutní autoritu. Jde především o deformaci sociálních a ekonomických vztahů v socialistické zemi, o nastolení režimu absolutní moci jednoho člověka opírající se o zvůli a nezákonnosti.
Chtěl bych čtenářům připomenout právě osud velitelů a politických pracovníků Rudé armády. Jsem totiž pevně přesvědčen, že nebýt represí v letech 1937—1938, nebylo by ani ono osudné léto 1941. Hitlerovská vojska vtrhla 22. června 1941 bez vyhlášení války na sovětské území, zlomila zoufalý odpor Rudé armády a následně pronikla až k Moskvě, Leningradu, Volze a na Kavkaz. Jak se to vlastně mohlo stát?
Podle údajů dnes už zesnulého generálporučíka A. I. Todorského (1) ze 733 nejvyšších důstojníků a politických pracovníků Rudé armády padlo 579 před válkou za obět represáliím. Od května 1937 do září 1938 byla zatčena, uvězněna v táborech nebo popravena bezmála polovina celkového počtu velitelů pluků a téměř všichni velitelé divizí i brigád, dále všichni velitelé sborů a velitelé vojenských okruhů. V červnu 1941 tedy mělo vysokoškolské vojenské vzdělání pouze 7 procent velitelů našich ozbrojených sil a 37 procent nemělo ani úplné středoškolské vojenské vzdělání. Většina důstojníků, kteří padli za oběť represáliím, dobře znala německou vojenskou organizaci a vojenské umění, kdežto kádrům, které je nahradily, takové znalosti chyběly. Politické a vojenské vedení fašistického Německa to všechno dobře vědělo.
Obrovské škody napáchaly represálie proti největším vojenským teoretikům. Jejich díla se stáhla, což samozřejmě brzdilo rozvoj vojenské teorie a postihlo tak velitele všech stupňů. Později, už za války, se udělalo hodně pro studium a zobecnění konkrétních bojových zkušeností, jenže v důsledku toho, že teoretická úroveň lidi, kteří se tomu věnovali, nebyla příliš vysoká, měla tehdejší díla převážně popisný a aplikační charakter.
Mnozí naši krajané, kteří prošli válkou od začátku až do konce, uvádějí tyto příčiny tragických porážek roku 1941: nebyla dokončena reorganizace a přezbrojení většiny útvarů a jednotek; opozdili jsme se se strategickým rozvinutím západních pohraničních okruhů; opožděně vstoupil v činnost plán obrany; ve směrnici lidového komisaře obrany vydané večer 21. června 1941 byly úkoly stanoveny pozdě a nepřesně.
Někteří dodávají, že jsme zpočátku neměli moderní tanky, rychlé letouny s velkorážní výzbrojí a rádiovým vybavením — to všechno se teprve vyvíjelo. „Dějiny nám daly málo času,“ píše Moskvan I. S. Tiščenko, „A to byla hlavní příčina neúspěchu v počátečním období války, represe roku 1937 s tím neměly co dělat.“
Na historii se dá ovšem svádět všechno, historie to unese. Ale nezbavuje nás to nutnosti ujasnit si aspoň teď, zač může ta trpělivá historie a zač mohou lidé, kteří historii vytvářeli.
Ano, dnes je známo, že směrnice o uvedení vojsk západních okruhů do bojové pohotovosti a bojového postavení byla vydána s neodpustitelným zpožděním. K vojskům se dostala, když už byla válka v plném proudu. Všechno se muselo organizovat v nesmírně těžké situaci, pod údery protivníkovy přesily. Skrývá se však za tím jiná, mnohem závažnější příčina, ve srovnání se kterou je vše, co jsme zde řekli, pouhý následek.
Pokračování