Leninova poslední léta (2)

Co dnes o Leninovi víme? Málo. O Leninovi vypráví Jelizaveta Drabkinová (1901—1974) která pochází z rodiny profesionálních revolucionářů. Pracovala jako sekretářka J. M. Sverdlova. Je autorkou děl pojednávajících o prvních létech sovětské moci.

PODZIM ROKU 1922

Podzim roku 1922 byl jedním z nejjasnějších a nejšťastnějších období v mém životě. Ne snad proto, že by se mně a mým blízkým žilo nějak lehce a klidně.

Nejrůznějších potíží jsme měli nad hlavu. Domy se jako dřív vytápěly převážně malými plechovými bubínky, základní součástí našeho potravinového přídělu bylo jako, dřív smažené H2O. Stále ještě jsme se za zimních mrazů oblékali jako zelné hlávky — kazajku přes kazajku, halenu přes halenu, tisíc lajblíčků a všechny bez knoflíčků. Jako dřív existovaly „vředy Nepu", v Moskvě i v jiných městech byly „ulice lidského neštěstí", kde na burzách práce tisíce a tisíce nezaměstnaných čekaly celé měsíce na jakoukoliv práci.

Život ubíhal jako vždy ve střetech a vzájemných protikladech. Ale nad tím vším převládala ona hluboká víra v budoucnost, která je jednou z nejdůležitějších složek lidského štěstí. Největší vliv na tuto náladu mělo ovšem to, že se Vladimír Iljič vrátil ke své práci. Neznali a nechápali jsme totiž pravý charakter jeho onemocnění a zdálo se nám, že s námi zůstane nekonečně dlouho.

Nahlédněme do Údajů o životě a díle V. I. Lenina:

„12. říjen. Lenin se zúčastňuje zasedáni politického byra ŮV KSR(b), na němž jsou projednávány otázky o zástupcích lidového komisaře osvěty, o usneseních pléna ÚV o zahraničním obchodě, o demobilizaci námořníků a posílení bojeschopnosti loďstva, o Dálnovýchodní republice, o prokurátorském dozoru, o výstavbě Zemo-Avčalské hydroelektrárny v Gruzii, otázky finanční a jiné.
Lenin hovoří s J. V. Stalinem o usnesení týkajícím se problému monopolu zahraničního obchodu, které přijalo plénum ÚV KSR{b)6. října roku 1922.
Lenin hovoří s L. B. Krasinem o monopolu zahraničního obchodu; potom koncipuje návrh dopisu na ÚV KSRJb) o této otázce a posílá jej Krasinovi, aby se s ním seznámil."

Při přechodu k nové ekonomické politice stanovil Lenin ty klíčové pozice, jejichž ztráta by byla podle jeho mínění pro revoluci zhoubná. Jednou k těchto klíčových pozic byl monopol zahraničního obchodu. Byl vyhlášen dekretem rady lidových komisařů z dubna roku 1918. Po dobu občanské války a blokády nevzbuzoval tento dekret zvláštní pozornost. S přechodem k Nepu se však situace radikálně změnila. Mnozí hospodářští pracovníci včetně komunistů nechápali význam monopolu zahraničního obchodu a usilovali o to, aby jimi určené
podniky a organizace mohly samostatně nakupovat i prodávat a obchodovat se zahraničím, bojovali o právo samostatně pronikat na zahraniční trhy …

Proti zachování monopolu zahraničního obchodu vystoupili G. J. Sokolnikov, N. I. Bucharin a G. L. Pjatakov. Sokolnikov navrhoval zrušit monopol zahraničního obchodu a zaměnit jej soustavou obchodních koncesí. Stalin, Zinovjev a Kameněv byli pro omezení monopolu. Lidový komisař Krasin byl „zuřivým monopolistou".
Lenin v dopisu L. B. Kameněvovi z 3. března roku 1922 psal:

„Uvažoval jsem dosti dlouho o našem rozhovoru (s Vámi, se Stalinem a Zinovjevem) o lidovém komisariátu zahraničního obchodu a Krasinově a Sokolnikovově linii.
Došel jsem k závěru — že pravdu má rozhodně Krasin. Nesmíme nyní dále ustupovat od monopolu zahraničního obchodu … Jinak cizinci skoupí a vyvezou od nás všechno, co má nějakou cenu …"

Hlavním argumentem odpůrců monopolu zahraničního obchodu byl byrokratismus a úřednické průtahy lidového komisariátu zahraničního obchodu. „Jestliže hospodářské organizace dostanou právo přímo vstupovat na zahraniční trhy," ujišťovali, „dodá to našemu obchodu nezbytnou operativnost, pružnost a rychlost." — „Ne," namítal Lenin. „Přijmout takové usnesení by znamenalo jenom ,dublovat‘ mizerný lidový komisariát zahraničního obchodu mizernými zahraničními komisariátky, z nichž 90 procent si koupí kapitalisté."

Z nedostatků lidového komisariátu zahraničního obchodu je třeba vyvodit jiný závěr — „prověřovat jeho praxi a pořádně cepovat úředního šimla." Cepovat ho tvrdě a nemilosrdně. Odpůrci zachování monopolu zahraničního obchodu trvali na svém. 6. října byla tato otázka znovu dána na program jednání pléna ÚV. Lenin se v té době už vrátil z Gorek, ale pro nemoc se zasedání nezúčastnil. Na návrh G. J. Zinovjeva přijalo plénum usnesení, jehož základem byly Sokolnikovovy teze o povolení dovozu a vývozu pro jednotlivé druhy zboží nebo pro určitý úsek hranic.
Plénum ÚV zamítlo Leninovu linii.

V politickém životě V. I. Lenina se už nejednou stalo, že byl v ÚV v menšině.
Když se spor netýkal principiálních problémů, Lenin se bezvýhradně podřizoval stranické disciplíně. Když se však jednalo o zásadní otázky, na jejichž správném nebo nesprávném řešení závisel osud revoluce, považoval za svou povinnost bojovat do samého konce a znovu a znovu apeloval na ústřední výbor, na stranický sjezd a na celou stranu. Tentokrát dosáhl toho, že přijeti konečného usnesení bylo odloženo na 15. prosince.

Před tímto plénem vynaložil Lenin velké úsilí. Nechal shromáždit materiály o stavu zahraničního obchodu, vytvořil komis pro jejich prostudování a navrhl prověřit činnost obchodních zastupitelství v zahraničí. Mnohokrát debatoval s členy ÚV, se stranickými a hospodářskými pracovníky a pracovníky sovětů, domlouval se se zastánci svého názoru o jejich vystoupení na plénu. Všechnu tuto činnost prolínala myšlenka, kterou vyslovil v jednom ze svých dopisů z té doby: „Budu na zasedání ÚV bojovat za monopol…"

Jeho choroba se však začala znovu připomínat. Skrýval to dokonce i před svými nejbližšími, na pohled byl klidný, čilý, veselý.

Po celý říjen usilovně pracoval a 31. října prvně vystoupil na velkém shromáždění.

Na toto první veřejné vystoupení Vladimíra Iljiče po nemoci všichni netrpělivě čekali, i on sám si s ním zřejmě dělal starosti a obával se, zda se zdaří a jak všechno dopadne. A byl velmi šťasten, když všechno skončilo dobře.

Nicméně za několik dní opět onemocněl a nemohl přijít na Rudé náměstí a účastnit se oslav pátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Ale už druhého dne, 8. listopadu, Lenin začal znovu pracovat, připravoval si referát na IV. kongres Komunistické internacionály. Tato příprava byla spojena s obzvláštními obtížemi. Lenin se chystal vystoupit německy. Proto požádal o německé vydání stenogramu z III. kongresu Kominterny a o svou brožuru o potravinové dani, setkal se s německými komunisty a navštívil Kláru Zetkinovou v ubytovně pracovníků Kominterny, kde tehdy bydlela.

Klára zavalila Vladimíra Iljiče dotazy na jeho zdraví. Odpověděl jí stručně, že se cítí naprosto dobře, nehodlá už více stonat a také na to nemá čas, a přešel k rozhovoru o německých záležitostech. Potom se svým obvyklým veselým smíchem, v němž znělo tolik dobroty, vyprávěl Kláře o dopise, který mu zaslaly děti z jakéhosi vzdáleného dětského domova. Psaly, že se dobře učí, že se myjí každé ráno.

„Tak vidíte, milá Kláro, dosahujeme úspěchů ve všech oblastech. Velikých úspěchů. Učíme se kulturně žít, myjeme se — a to každý den. U nás už i vesnické děti pomáhají k obrodě sovětského Ruska. Cožpak se můžeme obávat, že nezvítězíme?"

Ráno 13. listopadu, když měl vystoupit, byla v zasedacím sále hlava na hlavě. Kremelský sloupový Andrejevský sál zaplnili představitelé osmapadesáti komunistických stran a mezinárodních odborových, ženských a mládežnických organizací.
Lenin vstoupil postranním vchodem a prodral se na tribunu. „Vystoupil hbitě na tribunu," píše německý spisovatel Arthur Holitscher, „vyndal své poznámky, vytáhl kapesník, otřel si čelo, netrpělivě se podíval do sálu a čekal, až skončí ovace."

Konečně mohl začít hovořit. Mluvil lehce, uvolněně. Jen tu a tam hledal vhodné německé slovo a v takovém případě se spěšně zeptal jednoho ze soudruhů, který stál pod tribunou. Chvílemi mu napovídali z prvních řad v sále, ale on téměř nevyužíval cizí pomoc a sám hledal a nacházel pádná slova, která jasně a přesně vyjadřovala jeho myšlenky.

„Nemá zvyk některých význačných řečníků hovořit doslova do vzduchu, aniž se k někomu obracejí," psal dále Holitscher. „Mluví ke každému jednotlivému člověku, jako by od každého zvlášť očekával přátelský souhlas … Po jeho tváři co chvíli přebíhá odlesk radosti a uspokojení nad krásnými stránkami života. Tento veselý výraz tváře zná každý, kdo někdy Lenina poslouchal."

Týden nato vystoupil Vladimír Iljič na zasedání moskevského sovětu. Byl to jeho poslední projev. Posluchači ho přivítali bouřlivým potleskem. Vladimír Iljič, který tak nesnášel ovace, byl tentokrát šťastný. Nelistoval jako obvykle ve svých zápiscích, nedíval se na hodinky, neprojevoval ani nejmenší známku netrpělivosti. Radostně hleděl do sálu jiskřivýma očima hluboce šťastného člověka. A potom začal mluvit, vášnivě, působivě, přesvědčivě. To byl onen projev, který Lenin zakončil prorockými slovy: „Z Ruska nepovského se stane Rusko socialistické!"

Pokračování