Mata Hari na popravišti
Začátkem roku 1916 již kapitán Ladoux, velitel francouzské kontrašpionáže, s určitostí věděl, že v zemi působí německá vyzvědačka skrývající se pod značkou H-21. Že jde o ženu, usoudil z obsahu a kvality několika zachycených zpráv. Ale — kdo je H-21?
Podezření, zatím nepodložené důkazy, padlo na „indickou“ tanečnici Matu Hari. Kapitán Ladoux prostudoval důkladně celý její životopis, ale zatím nenašel nic usvědčujícího, ačkoli byl o svém podezření stoprocentně přesvědčen. Když se probíral desítkami jmen obsažených v seznamu blízkých, důvěrných známostí Maty Hari, přešel jméno leteckého důstojníka markýze de Montessaca bez mrknutí oka… Nakonec, jak to bývá, pomohla kapitánovi náhoda.
V roce 1916 uzavřely válčící mocnosti dohodu, ze si budou vyměňovat některé těžce raněné důstojníky ze zajateckých táborů, a ti se pak mohou na své útraty léčit ve Švýcarsku. Touto cestou se tam dostal i mladý, bohatý francouzský důstojník hrabě de Chilly, do kterého se podle všech zákonů limonádové literatury zamilovala jeho ošetřovatelka Hana Wittigová, dcera německého zvěrolékaře, studující ve Švýcarsku medicínu. Legenda praví, že comte de Chilty byl horlivý vlastenec, který se rozhodl, že se po svém uzdravení stane vyzvědačem pro Francii. Pro tento plán prý dovedl získat i romantickou Hanu, ochotnou pověsit s ošetřovatelským čepcem na hřebíček i německou vlast, pustit k vodě studium lékařství a vrhnout se po boku milovaného muže do víru dobrodružného života.
Neutrální Švýcarsko bylo za první světové války vyhledávaným střediskem mezinárodní špionáže. Sbíhaly se tam zpravodajské nitky ze všech válčících zemí. V luxusních výletních místech se mluvilo anglicky, německy, francouzsky, italsky, ba i rusky, navazovaly se známosti, uzavíraly dohody, občas někdo zmizel, někdo tajemně zemřel a nikdy nezůstaly nikde žádné stopy…
Jedním takovým střediskem bylo město Lausanne, kde se usadili hrabě de Chilly a Hana Wittigová. Na výzkumných výpravách za romantikou bezstarostného života vyslechla Hana v jedné restauraci neopatrný, německy vedený rozhovor dvou mužů, z něhož ji zvláště upoutala věta: „Poslední zprávy, které nám poslala H-21 o zamýšleném přesunu francouzských vojsk, měly ohromnou cenu.“
Když to Hana Wittigová vyprávěla svému hraběti, ten, jak se říká, ztuhl, neboť vytušil, že jde o něco velkého, tajemného. Přerušil švýcarskou rekonvalescenci a společně se svou snoubenkou – ač je to k nevíře, neboť šlo o německou státní příslušnici! — odejel do Paříže ke kapitánu Ladouxovi. Dostal se k němu krátce poté, co kancelář ustaraného šéfa protišpionážní služby opustila Mata Hari s úkolem odejet do Bruselu a „vyždímat“ tamního německého vojenského guvernéra von Bissinga.
Opět H-21! Z Charlevillu, kde byl tehdy německý hlavni stan, potvrdili francouzští agenti, že zamýšlený přesun francouzských vojsk byl skutečně prozrazen. Hrome, kdo je vlastně H-21?
Znát špiónovu značku, to bývá obyčejně začátkem jeho konce. Kde jsou značky, je nutně i jejich písemný seznam, a je-li seznam, lze k němu skoro vždy najít cestičku, ať je jakkoli obtížná. Kapitán Ladoux požádal, aby se francouzští agenti v Berlíně pokusili stůj co stůj zjistit, kdo je H-21. Pro jistotu se navíc rozhodl, že zamýšlenou cestu Maty Hari do Bruselu zatím odloží, a že na ni vedle léčky s šesti dopisy nastraží ještě jednu…
Mata Hari se ve svém luxusním hotelovém apartmá zoufale nudí. Co má dělat? Válka ochromila společenské radovánky i v Paříži, většina jejích přátel, obdivovatelů i milenců vězí v uniformě mimo hlavni město — a ona aby čekala, až ji Ladoux konečně pustí do Bruselu… V takovém rozpoložení jí hotelový sluha přináší navštívenku s nic neříkajícím jménem „Hana Wittigová“. Ach co, ať vejde …
Ano, právě nedávno vyšla z penzionátu, svěřuje se švýcarská dívenka Hana Wittigová; je hrozně nezkušená, světa neznalá, nevyzná se v mužích, neví nic o lásce a brzy se má provdat za vznešeného hraběte de Chilly… tak si myslela, že by jí snad božská Mata Hari, kdyby byla tak laskavá, mohla poradit …
„Madame,“ řiká Hana, klopíc cudně zrak, „jsem jenom malá měšťanská dívka. Ale o vás pan hrabě často mluví, někde vás asi poznal, a prohlašuje, že se vám nikdo na světě nevyrovná krásou a půvabem. Ve společnosti se o vás často hovoří, každý vás chválí . . . Madame, prosím, poraďte mi, jak to mám udělat, abych si udržela lásku pana hraběte …“ Tak nějak to stálo v nejednom obrázkovém časopise. Mata Hari je nejdříve na výsost udivena, ale pak si řekne – aťsi, i to může být zábavné zasvětit mladou dívku do tajemství a umění lásky, a ona se přece nudí… Po čase vznikne mezi učitelkou a žačkou přátelství.
V důvěrné chvilce, na kterou Wittigová dlouho čekala, zeptá se dívka nesměle, je-li to pravda, že si Mata Hari dává za lásku platit. „Nezlob se, má drahá, že se tě na to ptám. já tomu samozřejmě nevěřím, ale lidé říkají…“
Co na to říci? Má slavná kurtizána v očích své mladé přítelkyně ztratit tajuplný nimbus? Nebo se jí má svěřit? Nakonec zvítězila ješitnost, tak vlastní její povaze. Šeptá Haně: ,,Ach ne, miláčku, to všechno povídáni je hloupost. Vydělávám si peníze službou tvé staré vlasti, Německu. Jsem výzvědačkou. Číslo H-21 …“
Těžko zjistit, potvrdit nebo vyvrátit, zda tomu skutečně bylo tak, že se Mata Hari ve slabé chvilce tak naivním způsobem, jak se nejednou psalo, prozradila. Snad ano, snad ne …
Kapitán Ladoux měl ze zprávy radost. Potvrdila jeho staré podezření, ovšem nezbavila ho starostí. Mata Hari mohla přece kdykoli prohlásit, že si to všechno vymyslela, aby ukojila romantickou duši nezkušené dívenky – a kdo mohl dokázat opak? Ne, on musí mít důkazy, a tak nezbývalo než poslat tanečnici do Bruselu. V té době totiž proskočily zprávy, že onou ženou, jež ve Francii tak úspěšně pracuje pro Německo, je „mademoiselle Docteur“, nejslavnější německá špiónka té doby, nepolapitelná, tajuplná osoba mnoha tváři a jmen. Francouzští agenti v Berlíně ovšem zase spolehlivě zjistili, že „mademoiselle Docteur“ je už delší dobu v německém hlavním městě – a zprávy od agenta H-21 docházejí dál… Jak to tedy je?
Cestu do Bruselu nastoupila Mata Hari nejdříve vlakem — do Madridu. Tam se jí pověsili na paty francouzští agenti a hlásili Ladouxovi každý její krok. Kdy a na jak dlouho navštívila německého vojenského přidělence, s kým rokovala …
Šest francouzských agentů v obsazené Belgii, jimž měla Mata Hari odevzdat písemně instrukce, bylo už delší čas v podezření, že pracuji pro obě strany, tedy i pro Němce. Proto čekal Ladoux s napětím, co se stane, jestliže je Mata Hari prozradí. A nemusel čekat dlouho. Brzy poté, co tanečnice dojela do Madridu, byl jeden z šestice špiónů zatčen a popraven… pěti se nestalo nic. Byli to tedy zrádci. Toho šestého bylo škoda, ale co se dá dělat, pokrčil Ladoux rameny. (Až později se ukázalo, že pracoval taky na dvě strany, jenže tou „druhou stranou“ byla – Anglie. Zato teď ví, že je Mata Hari německou vyzvědačkou. Ale – patří jí číslo H-21?
O tom, co se stalo s agenty v Belgii, Mata Hari nevěděla. Nastoupila mezitím na loď „Hollandia“, která ji měla dopravit do Rotterdamu. Za noci se k parníku přiblížil anglický torpédoborec a na palubu vystoupil britský důstojník s ozbrojeným doprovodem.
„Haló, kapitáne, na vaší lodičce jede tanečnice Mata Hari, že ano? Bude lip, když bude pokračovat pod naší ochranou…“
Nebylo to příjemné probuzení, které na Matu Hari čekalo, ale na torpédoborci se k ní chovali velmi zdvořile a mile. V anglickém přístavu již na ní čekalo auto a zanedlouho ji přivedli k šéfovi výzvědného oddělení Scotland Yardu v Londýně, siru Basilu Thomsonovi, který o tomto setkání ve svých pamětech napsal:
„Byla to radost ji vyslýchat, jak rychle věci chápala. Ale nic jiného jsme z ní nedostali, než přiznání, že pracuje jako špiónka… (Nutno poznamenat, že Mata Hari tvrdila — pro Francii.) Řekl jsem jí: „Madame, dovolíme vám odjet, ovšem ne do Holandska, nýbrž zpět do Španělska. A chcete-li se zachovat podle rady někoho, kdo je jen tak stár jako vy, tedy vám tu radu dám: zanechte své dosavadní činnosti a nikdy víc už ji neprovozujte.“ – „Pane,“ odpověděla Mata Hari, „srdečně vám děkuji. Zachovám se podle vaší rady a nebudete mít již nikdy příležitost ji opakovat.“ Vrátila se do Španělska – ale ve své činnosti pokračovala …“
Na lodi, která ji vezla do španělského přístavu Gijonu, byla Mata Hari středem pozornosti francouzských agentů. Netušila, že třeba zatímco obědvá, prohlížejí celou její kabinu a všechna zavazadla, a netušila, jak se stalo, že ji v kuřáckém salónu přepadla nevolnost tak prudká, až omdlela. S přispěním anglické ošetřovatelky ji odnesli do kabiny, tam ji sestra úplně svlékla, kus po kuse podávala prádlo i šaty za dveře a tam je kdosi pečlivě, důkladně prohledával… Nic! I sestra z Rabíny hlásí, že tanečnice nemá ani na těle ukryto nic podezřelého … Za několik hodin dostává kapitán Ladoux z paluby lodi šifrovaný radiotelegram, že těch šest dopisů pro belgické agenty již Mata Hari u sebe nemá. Je tedy jasné, že zůstaly u německého vojenského přidělence v Madridě. Její zrada je dokázána…
Ve Španělsku nezůstává Mata Hari dlouho. Neví nic o osudu šesti mužů, které zradila, a tak se rozhoduje vrátit zpět do Paříže. Někteří autoři chtějí vědět, že spěchala za „nejvétší, skutečné opravdovou láskou svého života“, za slepým ruským důstojníkem Maroffem, kterého poznala v lazaretu ve Vitelle, a na tomto motivu „lásky a vášně“ spočíval i celý film s Gretou Garbo v úloze tanečnice. Ať je tomu jakkoli, vydává se Mata Hari zpět do Paříže ve chvíli, kdy kapitán Ladoux již má v ruce dostatek důkazů o její špionáži pro Německo. Poslední trumf do hry mu poskytuje šifrovaný radiogram z Madridu do Berlína, zachycený odposlouchávací stanicí na Eiffelově věži, v němž madridský německý námořní atašé von Kroone žádá, aby berlínská špionážní ústředna poukázala přes Amsterodam do pařížské banky „Comptoir d’Escompte“ 5.000 franků na účet agentky H-21. Tím se okruh kolem krásné tanečnice uzavřel.
Ráno 14. února 1917 obklopila pařížská kriminální policie hotel Palace, kde se Mata Hari ubytovala, a komisař Priollet ji zatýká. Pod silnou policejní eskortou je Mata Hari dopravena do věznice St. Lazare.
Třetí válečný soud, složený z 12 důstojníků, zasedal s vyloučením veřejnosti 24. a 25. července 1917. Žalobci byli o špionážní činnosti Margarety McLeodové alias Maty Hari víc než podrobně informováni, znali i částky, jež dostávala od německých šéfů.
„Ne, to nebylo za špionáž,“ bránila se Mata Hari, „to bylo za mou lásku…“
Když se předseda soudu pozastavil nad tím, že jí jeden německý generál měl za jedinou noc vyplatit 30.000 marek, že je to snad příliš mnoho, řekla prý Mata Hari sebevědomé: „Pro mě ne!“
Nezvratných důkazů bylo proti obžalované příliš mnoho, než aby je mohla popřít, a na konci druhého dne vynesl soud rozsudek:
„Jménem republiky! Vojenský soud uznal obžalovanou Margaretu McLeodovou, rozenou Zelleovou, známou pod uměleckým jménem Mata Hari, vinnou zločinem vyzvědačství a odsuzuje ji k trestu smrti!“
Marqaretin obhájce jde s žádosti o milost až k presidentu Poincaré, ale marně.
O tom, jak Mata Hari zemřela, kolovalo po celá léta množství fantastických historek. Podle některých se prý jeden z milenců krásné tanečnice postaral o to, že všechny pušky popravčí čety byly nabity slepými náboji, takže svůdná Mata Hari vůbec popravena nebyla… Jiní autoři se dušovali, že odsouzená přišla na popraviště v kožichu, krátce před exekucí jej rozevřela – a ukázala se nahá, v celé své kráse, až se vojákům roztřásly ruce a žádný ji netrefil …
Pravda je daleko prostší. Je k dispozici autentická lékařská zpráva dr. Bizarda, který Margaretu doprovázel až na popraviště. Otiskl ji pařížský deník Paris Soir: „15. října 1917,“ píše šéflékař věznice St. Lazare, „opouštěla Mata Hari svou celu č. 12 klidná, dokonale připravená na smrt. Oblékla se zvlášť vybraně a chovala se celou cestu na popraviště ve Vincennes jako herečka, které velmi záleží na efektním závěru dramatu. Popravčí četa o 12 mužích zaujala postavení ve vzdálenosti 10 metrů od odsouzené. Mata Hari odmítla dát si zavázat oči. Provaz, který měl zadržet pád jejího těla, připevnila si sama kolem boků. Zazněly výstřely a tělo tanečnice kleslo okamžitě jako v půli pokosené dopředu a zůstalo viset na provaze upevněném k popravčímu kůlu…“
Tak skončila svůj život žena, která měla velkou šanci vejít do dějin jako slavná tanečnice „Jitřní oko“. Že se do nich dostala jako vyzvědačka, byl její velký tragický omyl.
Čtete