Sedm cest k socialismu
V následující eseji se zabývám otázku, jak uskutečnit socialistickou společnost na počátku 21. století. V historii posledních stopadesáti let vykrystalizovalo podle mého názoru sedm základních cest jak dosáhnout potřebných změn. Snažím se dokázat, že tyto cesty platí i dnes a budou pravděpodobně platit i pro budoucnosti.
Pokud chce být socializmus úspěšný, nesmí se spoléhat pouze na jednu z nich, ale musí se pokoušet o jejich kombinaci. To, které z nich hnutí zdůrazní méně, které více a které nepoužije vůbec záleží na analýze podmínek v dané zemi či regionu, kde hnutí s tímto cílem operuje.
Prostřednictvím parlamentu?
První cestou je ono dávné sociálně-demokratické odhlasování socializmu parlamentem. V případě, že se KSČM pokouší v České republice o uskutečnění socializmu, pak postupuje v posledních patnácti letech právě touto cestou. Existují mnohé kritiky parlamentního „kreténzimu“, jak označil tento způsob V. I. Lenin. Je to především skutečnost, že moc v kapitalistickém státě není soustředěna v rukou parlamentu nebo vlády, ale především v rukou bank a velkých korporací. A která banka či korporace by se vzdala moci jen na základě hlasování parlamentu?
Druhou slabinou je, že v prvních letech socialistické výstavby musí zákonitě docházet k různým problémům, pravděpodobně poklesu ekonomiky apod. Pokud by byla socialistická vláda prověřována každé čtyři roky volbami, mohlo by se stát, že by příště již nebyla zvolena a její úsilí by přišlo vniveč. V to samé období by mohli zástupci ekonomiky, médií, státní správa pracovat proti takové vládě bez rizika, že by je příště už nikdo nezvolil. Přítomnost v parlamentu dělá z funkcionářů strany automaticky jakousi profesionální elitu, která se odlišuje od většiny aktivistů hnutí prestiží, příjmy, a informacemi, kterými vládne. Tito funkcionáři se začínají opevňovat ve svých pozicích, začínají mimoděk nasávat mnohé z vládnoucí kapitalistické ideologie a postupně přestávají být skutečně zainteresovaní na změně. Z tohoto důvodu je především třeba zavádět striktní naplňování zastoupení všech menšin, omezení funkčního období a srážek z platu poslanců. Přesto má parlamentní praxe řadu výhod a nebylo by rozumné se jí vzdávat:
1. Je to především zdání alternativy pro široké vrstvy. Pokud existuje v parlamentu antisystémová strana, je to pro mnoho lidí podporou v jejich těžkém osudu a umožňuje jim to doufat v budoucí změny.
2. Přítomnost v parlamentu znamená větší přístup do médií a tím i větší možnost ovlivňovat veřejné mínění.
3. Přítomnost v parlamentu znamená i finanční prostředky, které lze využít k podpoře dalších cest uskutečňování socializmu.
4. Přítomnost v buržoazním parlamentu umožňuje podílet se na odmítnutí těch nejhorších opatření připravovaných vládnoucími pro široké vrstvy a někdy také na přijetí opatření, který poněkud ulehčí životy širokých vrstev (zákon, méně asociální státní rozpočet).
Sociální hnutí?
Druhou cestou je sociální hnutí. To může mít různé podoby: Je to hnutí odborářů, rasových menšin, feministek, sexuálních menšin, ekologů, spotřebitelů nebo alternativní mládeže. Toho hnutí především přichází ke slovu na demonstracích, blokádách, petičních akcích, happeninzích. Hnutí působí na všech stupních od lokálních iniciativ, přes regionální, celostátní až po celoevropské a celosvětové.
Hnutí je tvořeno organizacemi s různými formami členství (převažují spíše volní aktivisté), každá organizace má svůj profilový obor a stupeň na němž působí. Tyto organizace se sdružují do střechových struktur, např. Iniciativy za sociální fóra. Tato strategie má značnou výhodu v tom, že je snadno medializovatelná. Na rozdíl od politiky, kterou zná většina pasivních občanů jen skrz televizní obrazovky má také výhodu, že s těmito iniciativami přijde řada občanů do těsného kontaktu. Další výhodou sociálního hnutí je značná společenská prestiž, zvláště pokud je nenásilné a nijak nenarušuje komfort běžných občanů. Sociální hnutí je vnímáno jako podnik nadšenců, kteří jej vytvářejí ve volném čase a bez nátoku na odměnu.
Hlavní slabinou sociálního hnutí je jeho negativní účinnost. Sociální hnutí může poměrně úspěšně zabránit nějakému záměru mocných (například stavba dálnice přes CHKO), ale těžko bude úspěšné v prosazování vlastního pozitivního projektu. Druhou slabinou je jeho relativní neúčinnost i v negativních kampaních: Bylo to vidět na demonstracích proti válce v Iráku. Na ulicích Londýna bylo sice milión lidí, vládnoucí to ovšem vůbec nerozházelo. Mohli klidně říci, „občané projevili své demokratické právo a my bereme jejich iniciativu na vědomí.“ V zápětí si ovšem udělali všechno stejně podle sebe. Sociální hnutí tak někdy pouze legitimizuje lumpárny vládnoucích. Tím, že mohlo říct svobodně své NE především ukazuje, že je vše s naší společností v pořádku. Existují ovšem i příklady, kdy silné sociální hnutí může v kombinaci s dalšími složkami výrazně přispět ke změně režimu. Takovým příkladem je rok 1989 či tzv. oranžová revoluce na Ukrajině.
Vyrůstání socialismu v lůně kapitalismu?
Třetí strategií je vyrůstání socializmu resp. samosprávného socialistického sektoru v lůně kapitalizmu. Touto strategií míním zakládání samostatných družstev, záložen, systému LETS, různých solidárních konzumů a dalších ekonomických iniciativ. Tato strategie má výhodu, že jde skutečně blízko ke kořenu kapitalistického systému – k soukromému vlastnictví výrobních prostředků. Její další výhodou je, že vytváří zdroje, které lze poté použít i v dalších strategiích. Třetí výhodou je, že na rozdíl od jiných strategií svým nositelům podobně jako parlamentní strategie vytváří hmotné zázemí.
Jsou zde ovšem i značné nevýhody. Asi nevýznamnější nevýhodou je prostý fakt, že tyto struktury působí v rámci velice silného kapitalistického systému, v rámci jeho logiky, v rámci jeho hodnot, takže je vysoce nepravděpodobné, že by mohly s soutěži s čistým kapitalizmem (navíc podporovaným státem a médii s náskokem v podobě nashromážděného kapitálu) uspět natolik, aby se staly majoritními. Tím neříkám, že nemohou za jistých podmínek a v určitém odvětví fungovat. Tato strategie bývá také obvykle velmi málo medializovatelná. Novináři sice projevili zájem o systém LETS, ale záhy jejich zájem zase opadl.
Přes odborové hnutí?
Čtvrtou strategií je činnost odborů. Odbory a obecně pracující v továrnách mají do značné míry skutečně prst na spoušti moci. Z historie je známo dost příkladů, kdy dokázalo stávkové hnutí skutečně destabilizovat společnost. Pracující také mnohokrát dokázali, že jsou schopni zajistit fungování svých závodů i bez manažerů. Ovšem odbory jsou pochopitelně především organizací určenou k hájení práv a zájmů pracujících a nemají ve svém programu svržení stávajícího sytému. Jejich činnost je tedy primárně spíše apolitická.
Svou činností však mohou objektivně napomáhat destabilizaci systému. Hnutí se musí především pokoušet o politizaci a sjednocování odborů. Je také třeba aby odborové hnutí mělo vždy automatickou podporu od politických stran a sociálního hnutí. Zde je především třeba stále pracovat na rozbíjení tradiční nedůvěry mezi odbory a ekologickým hnutím.
Zatímco odbory usilují především o tvorbu pracovních míst, ekologové svým vystupováním pro uzavírání ekologicky znečišťujících provozů často právě pracovní místa ohrožují. Rozdíly jsou často i kulturního rázu. Jedna americká aktivistka vzpomíná, že na společném setkání ekologů s odboráři bylo velice těžké najít společnost řeč, neboť jedni seděli na jednom konci místnosti, kouřili a popíjeli pivo s plechovek, zatímco druzí na opačném konci jedli jogurt.
Kulturní hegemonií?
Pátou strategií je boj o kulturní hegemonii. Tuto strategii navrhl A. Gramsci především pod vlivem zločinů stalinizmu. Při pohledu na realitu sovětského Ruska si kladl otázku, zda takto nutně neskončí každá revoluce, které jde především o získání politické moci. Zda není z dlouhodobého hlediska daleko úspěšnější pokoušet se o zisk kulturní hegemonie. Tou má namysli, aby v první fázi převládly v kultuře země knihy, filmy a další umělecká díla, ve kterých se vyskytuje levicová tématika. Přitom takováto díla nemusí být primárně politická respektive politično v nich nemusí být stavěno na první místo. Tato díla mohou být například o lásce, mezilidských problémech, vnitřních problémech člověka, ale jakýsi základní konsensus musí být levicové myšlení.
Když takto získáme duše většiny občanů, snadno lze získat i jejich důvěru pro odpovídající zprávu země. Navíc tato důvěra nebude daná jen momentálním výkyvem voličských nálad ale dlouhodobým hlubokým příklonem lidí s určitém způsobu myšlení. Tato strategie má zřejmou výhodu ve své nenápadnosti a čisté demokratičnosti. V tomto bodě ji lze přirovnávat ke strategii zakládání samosprávných podniků. Její nevýhodou je značná časová náročnost, což je patrné především v dnešní turbulentní době, kdy čas je to poslední, čeho má levice dost. Dalším problémem je, že také intelektuální módy jsou proměnlivé a jak těžko byla kulturní hegemonie získána, tak je možné ji relativně lehko ztratit (viz. např. Italská kultura 1950 – 2000). Poslední slabinou je skutečnost, že kulturní hegemonie se týká především vzdělanějších lidí. Velká část společnosti je spontánně nespokojena a mohla by podporovat levici, její intelektuální ambice jsou ovšem natolik nízké, že populární masová a kapitalistická kultura bude v zápase o tyto jedince vždy úspěšnější nežli levicová kvalitní kultura.
Ozbrojený boj?
Šestou strategií je ozbrojený boj. Tuto strategii lze doporučovat ve společnostech, kde nevládnou kapitalisté pomocí formální demokracie a sahají k represím proti levicovému hnutí. Dobrým příkladem jsou země latinské Ameriky. Součástí takovéto strategie je ozbrojený partizánský boj, městská guerilla, atentáty na význačné představitele režimu, atentáty na objekty reprezentující režim. Tato strategie má výhodu určité jasné konfliktní linie, zatímco předchozí strategie často tuto linii postrádají. V případě vojenského vítězství je sníženo nebezpečí násilné kontrarevoluce, která vždy hrozí, pokud je socializmus prosazen nenásilnými demonstracemi či odhlasován v parlamentech.
Jsou tu ovšem i četné nevýhody. Použitím této strategie hnutí především riskuje, že nebude schopno rozpoznat, kdy přestat zabíjet. Aby mohlo být hnutí schopné praktikovat tuto strategii, musí být vytvářeno jako armáda, což bude mít s největší pravděpodobností riziko pro budoucí vnitřní demokracii. Třetím rizikem je, že tato strategie přitahuje do hnutí řadu kriminálních elementů, které mohou ohrožovat morální kredit revoluce.
Je otázkou, zda má tato strategie smysl, pokud je zřejmé, že diktatura je dost silná, aby ozbrojený odboj potlačila. V zásadě bych tvrdil že ano, neboť skutečná síla diktatury je velmi těžko odhadnutelná. Navíc ozbrojené hnutí může mít svůj význam v podobě morálního kreditu i v případě, že je poraženo. Ani levicové hnutí v tzv. demokratických zemí by se nemělo do budoucna apriori zříkat této strategie. Je třeba mít stále na paměti, že se tzv. demokratický pořádek může zde dne na den proměnit ve fašistickou diktaturu a pro takové okamžiky je třeba být připraven. Je třeba ovšem odmítnout používání této strategie za jiných okolností. To by pouze hrozilo zničit práci ostatních složek hnutí na dalších frontách.
Konspirace, infiltrace?
Sedmou strategií je konspirace. Podle této strategie má levicové hnutí obsazovat klíčové pozice ve státě a ekonomice svými členy, kteří ovšem navenek zakrývají svou příslušnost. Nevýhodou této strategii je, že podle dostupných zkušeností se člověk stává po delší době natolik součástí systému, že jej tento pohltí. Navíc není nikdy jisté, kdy přijde okamžik uchopení moci ve státě a takovýto konspirátor by mohl čekat na svou příležitost bezvýsledně celý život, ve kterém by objektivně pomáhal udržovat systém, místo aby byl např. agilním politickým aktivistou. Taktéž tuto strategii lze doporučit v diktaturách především v období krátce před jejich svržením.
Co s tím?
Silné levicové hnutí by se nemělo apriori zříkat žádné z těchto strategií. Mělo by však brát důsledně v potaz podmínky vlastní společnosti při volbě, které z těchto strategií akcentovat méně, které více a které v daných okolnostech nemá smysl nepoužívat. Na příkladu České republiky ukážu stručně úvahu o jejich aplikaci. Česká republika je dosud formální demokracií. Proto nelze doporučit strategii konspirace či ozbrojeného boje.
V České republice působí relativně silná komunistická strana, která by mohla být při vhodné reformě základem více progresivního parlamentního subjektu. Sice se zde v devadesátých letech zformovala různá sociální hnutí, jsou však stále rozštěpené, ovládané vzájemnou nevraživostí a častou antilevicovostí a antikomunizmem. Naopak v České republice prakticky absentuje propojení odborů s politikou, chybí jakékoli hnutí samosprávných podniků a není možné hovořit o levicové kulturní hegemonii. Právě na výstavbu těchto tří složek by se mělo hnutí v bližší budoucnosti zaměřit. Podpůrná iniciativa pro ně by měla vycházet z těch sloupů výstavby nové společnosti, které v ČR už existují, tedy ze sociálního hnutí a z parlamentní praxe.
Tyto sloupy si musí uvědomit:
1. vlastní nedůležitost v případě, že by zůstaly osamoceny; 2. vzájemnou důležitost, pro kterou je nutné především překonávat rozpory mezi nimi a 3. zásadní důležitost výstavby dalších třech sloupů cesty k socializmu. Pokud tyto tři sloupy nebudou lépe v české společnosti zformované, nemá valného smyslu, že v České republice jako v jediné zemi EU sedí v parlamentů pětina zástupců strany, která má název komunistická. Stejně tak nebude mít smysl, že existuje v ČR několik stovek či tisíc aktivistů ochotných demonstrovat, blokovat, nebo organizovat petiční akce. Aby byla transmise k perspektivnější společnosti úspěšná, musí být hnutí silné ve všech svých složkách.
Autor je studentem práv
zdroj: mladalevice.cz (zanikla)