Jak jsem ztratil průkaz KSČ

Ztratily se vám někdy doklady? Ano, je to nepříjemné, běhání po úřadech, vyřizování, čekání, ale nakonec vše dobře dopadne. Po pár týdnech se vše vrátí do starých kolejí.

V roce 1987 jsem byl okraden o všechny doklady i peníze. Mezi doklady byly občanský průkaz, očkovací průkaz, i celoroční průkazka na tramvaj i vlak. Řeknete si – ano, je to smůla. Ale víte, co bylo nejhorší? Mezi ztracenými doklady byl i průkaz člena KSČ.

Dnes si asi řeknete, že průkaz jako průkaz. Ale omyl. Kdo to nezažil, ztratit průkaz KSČ, nepochopí. Průkaz, tato sytě rudá knížečka se zlatě vyvedenou hvězdou, totiž bylo něco posvátného. Do slova a do písmene.

Co se tedy odehrávalo? Běhání kolem ostatních dokladů si vůbec nepamatuji, to, co se dělo kolem průkazu KSČ, překrylo všechno ostatní. Nahlášení ztráty stranickému výboru, pohovor na výboru, první jednání členské schůze, zavedení disciplinárního řízení – tedy stanovení komise, která měla posoudit míru zavinění a také uložit stranický trest. Komisi připadl nelehký úkol – zpracovat posudky, další pohovory, jednání. Výsledek byl předložen další členské schůzi, která mne opět probírala ze všech stran. Na jednání byl i zástupce vyššího orgánu. I když mé pracovní a další charakteristiky byly výborné, byla to příležitost pro mé, třeba i dosud skryté, „příznivce“, jak mé výsledky pošpinit. A stačilo k tomu tak málo… Ztratit malou rudou knížečku. Pro vaši představu, jak debata probíhala – připomínali se vojáci Rudé armády, kteří v posledních chvílích si zakrvácenýma rukama sahali po stranické legitimaci… A co já? Hanebně jsem průkaz ztratil. 

Říkáte si, proč takový cirkus? To nepochopíte. Ale onen nový průkaz musel potvrdit až samotný Ústřední výbor KSČ a ten také musel potvrdit, že dosavadní příspěvky byly uhrazeny. A to opět trvalo další měsíc.

Za ztrátu průkazu jsem dostal první stupeň stranického trestu – napomenutí. Na další schůzi jsem tedy za znění dalších varovných keců dostal stranický průkaz s razítkem ÚV (které jsem pak musel ukazovat několika závistivcům).

Když jsem měl tuto tak těžce vydobytou knížečku zpět ve šrajtofli, vystoupil jsem s proslovem. Samozřejmě jsem poděkoval všem za podporu a komisi za čas a práci, kterou díky mě měli na starosti. Což byla pravda, vyrobili pěkně tlustou složku lejster, která v několika kopiích šla na vyšší orgány až na ÚV. Neodpustil jsem si ale to, co ve mně zrálo po celou tu dobu této tříměsíční anabáze – že průkaz, i když průkaz KSČ, je pořád jenom papír. Nic nevypovídá o svém nositeli, o jeho smýšlení ani o ničem jiném. A že ztráta nebyla obyčejnou ztrátou, ale krádeží (což samozřejmě bylo známé od počátku), které jsem nemohl zabránit. Nebylo by spíše záhodno se zamýšlet nad tím, že se v naší, tak uvědomělé, vyspělé socialistické společnosti, bezostyšně krade? Také jsem připomněl, že ony ruce Rudoarmejců, sahajících si po stranických průkazech se konaly jedině tak ve filmech, protože je známo, že před bojem se osobní věci odevzdávaly, tedy včetně stranických legitimací. 

Problém byl, že do té doby byla stále má verze, že šlo o krádež, policií nepotvrzena. Teprve až když se za nějaký čas naprosto stejná krádež na stejném místě udála znovu a byli přímo při činu chyceni dva cikáni, kteří se ke všemu i předchozím krádežím přiznali, jsem byl trochu očištěn od řečí, že jsem se prostě někde ožral a drahocenný průkaz KSČ docela obyčejně někde pohodil. 

Z dopisu Gustava  T.