Anatol France: Ostrov Tučňáků (2)

Úryvek ze závěrečné části knihy děsí svou jasnozřivostí.

Od tohoto dne se atentáty anarchistů bez přestání opakovaly po celý týden. Bylo mnoho obětí; téměř všechny pocházely z nejchudších vrstev. Tyto zločiny vyvolaly všeobecné rozhořčení. Nejostřeji je odsuzovali hoteliéři, služebnictvo, drobní úředníčci a maloobchodníčci, které trusty dosud nechaly živořit. V lidnatých čtvrtích bylo slyšet ženy, jak se dožadují neslýchaných trestů pro dynamitníky. (Nazývali je tímto starým pojmenováním, třebaže je špatně vystihovalo, protože pro ony neznámé chemiky byl dynamit nevinnou látkou vhodnou jedině ke zničení mraveniště a za dětskou hru považovali výbuch nitroglycerínu pomocí roznětky z třaskavé rtuti.) Obchody se náhle dostaly do mrtvého bodu a první to pocítili ti, kteří toho mnoho neměli. Prohlašovali, že se s anarchisty sami vypořádají. Tovární dělníci se však dále stavěli k násilné akci nepřátelsky anebo lhostejně. Právě dělníci, nejvíce ohrožení v důsledku hospodářské stagnace blížící se nezaměstnaností nebo dokonce výlukou rozšířenou na všechny dílny, měli odpovědět odborové federaci, která navrhovala generální stávku jako nejmocnější prostředek proti zaměstnavatelům a nejúčinnější pomoc revolucionářům; s výjimkou pozlacovačů všechny cechy odmítly zastavit práci.

Policie zatkla mnoho lidí. Vojenské oddíly povolané ze všech končin národní konfederace střežily budovy trustů, vily miliardářů, veřejná zařízení, banky a obchodní domy. Čtrnáct dnů uplynulo bez jediného výbuchu. Z toho se usuzovalo, že všichni dynamitníci, kterých byla podle všeho jen hrstka a snad i dokonce méně, byli již pozabíjeni, pozavíráni, že se ukryli anebo uprchlí. Důvěra se vrátila; nejdříve se vrátila těm nejchudším. Dvě stě tisíc nebo tři sta tisíc vojáků, ubytovaných v lidnatých čtvrtích, rozhoupalo obchod; lidé křičeli: „Ať žije armáda!"

Bohatí, kteří se tak rychle nevyplašili, se uklidňovali pomaleji. Avšak skupina, spekulující s konjunkturou, šířila po burze optimistické zprávy a vynaložila veškeré úsilí, aby zastavila pokles akcií; opět ožilo podnikání. Noviny s velkým nákladem toto hnutí plně podpořily; s vlasteneckou výmluvností poukazovaly na to, jak jsou nedotknutelnému kapitálu k smíchu ty útoky několika zbabělých zločinců a jak národní bohatství, navzdory bezmocným hrozbám, má nesporně vzestupnou tendenci; byly upřímné a bylo to i v jejich zájmu. Na atentáty se zapomnělo, ba popíraly se. V neděli se na dostizích zaplnily tribuny ženami ověšenými a obsypanými perlami i diamanty. A opravdu radostné bylo zjištění, že kapitalisté neutrpěli. U předvádiště byli miliardáři bouřlivě pozdravováni.

Následujícího dne vyletělo do povětří jižní nádraží, po něm pak naftařský trust a zázračný kostel, postavený nákladem Tomáše Padělkáře; shořelo třicet domů; požár vypukl i v docích. Požárníci prokázali obdivuhodnou obětavost a neohroženost. S přesností strojů zacházeli se svými dlouhými železnými žebříky a často se vyšplhali až do třicátého poschodí domů jen proto, aby nešťastníky vyrvali plamenům. Vojáci nadšeně konali pořádkovou službu a dostali dvojitý příděl kávy. Tyto nové pohromy však rozpoutaly paniku. Milióny lidí, kteří chtěli okamžitě odcestovat i se svými penězi, se tísnily ve velkých úvěrových bankách, ale ty po třídenním vyplácení, navzdory bouřím nevole, zavřely okénka. Davy uprchlíků ověšených zavazadly obléhaly nádraží a vlaky braly útokem. Mnozí se vrhli na potravinářské a lahůdkářské obchody, které s nasazenými bodly střežili vojáci, aby se i se zásobami potravin co nejrychleji poskrývali ve sklepech. Veřejná moc prokázala, jak je energická. Nastalo nové zatýkání; na podezřelé bylo vydáno tisíce zatykačů.

Během následujících tří týdnů nedošlo k žádnému neštěstí. Kolovaly pověsti, že se v sále opery, ve sklepních prostorách radnice a u jednoho sloupu na burze našly bomby. Záhy však vyšlo najevo, že to byly plechovky od konzerv, které tam položili zlomyslní šprýmaři nebo blázni. Jeden z obviněných se při výslechu přiznal vyšetřujícímu soudci, že je hlavním strůjcem výbuchů, při kterých, jak říkal, přišli o život všichni jeho pomahači. Toto přiznám, uveřejněné ve všech novinách, přispělo k tomu, že se veřejné mínění uklidnilo. Teprve v samém závěru vyšetřování soudcové poznali, že mají před sebou simulanta, který nemá s atentátem naprosto nic společného.

Soudem určení znalci neobjevili jediný úlomek, který by jim umožnil rekonstruovat nástroj použitý ke zkázonosnému dílu. Podle všech předpokladů byl základem nové výbušniny plyn, který uvolňuje rádium; domnívali se, že výbuch způsobují elektrické vlny, vyvolávané oscilátorem speciální konstrukce a šířící se prostorem; avšak ani nejvzdělanější chemici nemohli říci nic přesného ani určitého. Konečně jednoho dne našli dva policisté na obchůzce kolem hotelu Meyer na chodníku, těsně u sklepního okénka, vejce z bílého kovu, opatřené na jednom konci rozbuškou; opatrně je zdvihli a na rozkaz svého velitele odnesli do městské laboratoře. Sotva se znalci sešli, aby je prozkoumali, vejce vybuchlo a rozbořilo amfiteátr i s kupolí. Všichni znalci zahynuli a s nimi i generál dělostřelectva Kakáč a slavný profesor Kruťas.

Kapitalistická společnost se nedala ochromit ani touto novou katastrofou. Velké úvěrové banky znovu otevřely pokladní okénka a oznámily, že své platby provedou zčásti ve zlatě a zčásti ve státních papírech. Peněžní i plodinová burza se rozhodly, že trhy nepřeruší, třebaže byly všechny transakce pozastaveny.

Mezi tím skončilo vyšetřování prvních předběžně zadržených. Za jiných okolností by se patrně důkazy proti nim nashromážděné zdály nedostačující; v tomto případě je doplnila nejen horlivost soudců, ale i rozhořčení veřejnosti. V předvečer dne stanoveného pro přelíčení vyletěl do povětří Soudní palác; osm set osob při tom zahynulo, mezi nimi mnoho soudců a obhájců. Rozzuřený dav se vřítil do vězení a lynčoval vězně. Vojenský oddíl vyslaný tam k obnovení pořádku přivítali pobouření lidé kamením a výstřely z revolverů; pár důstojníků strhli z koní a kopali do nich. Vojsko do davu vystřelilo; bylo mnoho obětí. Pořádkové policii se podařilo obnovit klid. Následujícího dne však do povětří vyletěla Hlavní banka.

Od té doby se děly neslýchané věci. Tovární dělníci, kteří odmítli vstoupit do stávky, se houfně vrhli na město a zapalovali domy. Celé pluky v čele se svými důstojníky se připojily k dělnickým žhářům, za zpěvu revolučních písní táhly s nimi městem a v docích se zmocnily mnoha tun nafty, kterou pak přilévaly do ohně. Výbuchy neustávaly. Jednoho rána se v místech, kde stál obrovský telegrafní palác, znenadání zvedl obludný strom připomínající tři kilometry vysokou palmu.

Zatímco jedna polovina města byla v plamenech, druhá polovina žila všedním životem. Ráno bylo slyšet, jak na mlékárenských vozech řinčí plechové, pocínované konve.

V jedné opuštěné ulici seděl na zemi starý dlaždič, zády se opíral o zeď, mezi koleny měl láhev a pomalu přežvykoval sousta chleba s kouskem ovařené kližky. Prezidenti trustů téměř do jednoho zůstali na svých místech. Někteří plnili své povinnosti s heroickou prostoduchostí. Rafael Hrabouš, syn mučednického miliardáře, vyletěl do vzduchu, když předsedal valné hromadě cukrovarnického trustu. Vypravili mu velkolepý pohřeb; průvod musel šestkrát přelézat hromady sutin nebo po prknech přecházet krátery ve vozovce.

Běžní pomocníci boháčů, příručí, úředníci, dohazovači, cesťáci, zachovali svým chlebodárcům neochvějnou věrnost. Doposud živí zřízenci katastrofou postižené banky se v den splatnosti ubírali rozbořenými ulicemi, aby ve stále ještě doutnajících budovách předložili směnky a mnozí se při inkasu propadli do plamenů.

Za tohoto stavu si nikdo nemohl dělat iluze: neviditelný nepřítel se stal pánem města. Tak jako kdysi ticho, tak nyní vládl nepřetržitý rachot výbuchů a lidé je již v nepřekonatelné hrůze ani nevnímali. Protože veřejné osvětlení bylo zničené, město se na celé noci hroužilo do tmy a tehdy se v něm páchaly neslýchané ohavné násilnosti. Jedině hustě zabydlené čtvrti, mnohem méně postižené, se ještě bránily. Hlídkovala zde dobrovolná pořádková služba; její příslušníci stříleli po zlodějích a na každém rohu ulice narazil člověk na lidské tělo ležící v kaluži krve se skrčenými koleny, s rukama spoutanýma za zády, s kapesníkem na obličeji a lístkem na břiše.

Lidé již vůbec nestačili odklízet trosky, ani pohřbívat mrtvé. Zápach, který se šířil z mrtvol, se zanedlouho stal nesnesitelný. Řádily epidemie, bezuzdně rozsévající smrt a za sebou zanechávající naživu jen slabomyslné a otupělé. Hlad potom dorážel všechno, co ještě zbylo. Sto čtyřicátý prvý den po prvním atentátu, právě když přitáhlo šest armádních sborů s polním a pevnostním dělostřelectvem, Karlička a Jasínek stáli v noci na střeše jednoho vysokého domu v nejchudší čtvrti města, jediné doposud stojící, nyní však obehnané pásem plamenů a kouře, drželi se za ruce a dívali se kolem. Veselý zpěv se nesl z ulice, kde křepčil jako všech smyslů zbavený dav.

„Zítra bude všemu konec," řekl muž, „a bude to tak lepší."

Mladá žena s rozpuštěnými vlasy a tváří, na které zářily odlesky plamenů, se zbožnou radostí pozorovala, jak se ohnivý kruh kolem nich zužuje.

„Bude to tak lepší," řekla i ona.

Vrhla se do náruče strůjce této zkázy a vtiskla mu vášnivý polibek.

Anatole France: Ostrov Tučňáků