Válka mohla skončit v roce 1943

hanoAgentura RIA Novosti uveřejnila rozhovor doktora historických věd Valentina Falina s vojenským pozorovatelem agentury Viktorem Litovkinem.

Otevírají se v něm dříve málo známé stránky 2. světové války, hovoří se o skrytých – před očima široké veřejnosti – mechanismech a tlačítkách, které způsobily přijetí těch či jiných řešení na vysoké úrovni, a která občas byla rozhodující pro průběh a výsledek bojových akcí…

V.L.: V současné historiografii 2. světové války existují různá hodnocení její závěrečné fáze. Jsou specialisté, kteří tvrdí, že válka mohla skončit mnohem dříve. Jiní však jsou toho názoru, že by se mohla protáhnout ještě minimálně o rok. Kdo je blíž pravdě? V čem je pravda? Jaké je Vaše stanovisko?

V.F.: O této otázce diskutuje nejen dnešní historiografie. Spory o délce trvání války v Evropě a o termínech jejího ukončení se vedly ještě v průběhu války. Vedly se průběžně, počínaje rokem 1942. Mám-li být přesný, pak tato otázka zajímala politiky a vojáky od roku 1941, tedy v době, kdy převážná většina státníků, včetně Roosevelta a Churchilla, předpokládala, že Sovětský svaz bude vzdorovat maximálně čtyři až šest týdnů. Pouze Beneš věřil a tvrdil, že SSSR nacistický útok vydrží a nakonec Německo rozdrtí.

Později, když tyto prognózy a, když dovolíte, cenovky naší životní vytrvalosti se nenaplnily, když před 65 lety, v prosinci 1941 utrpělo Německo pod Moskvou první, zdůrazňuji první strategickou porážku ve 2. světové válce, názory se prudce změnily. Na Západě zazněly obavy, že by Sovětský svaz vyšel z této války příliš posílen. A pokud k tomu skutečně dojde, pak bude určovat tvář budoucí Evropy. Takto usuzoval Berley, náměstek státního tajemníka USA, pověřený koordinací amerických výzvědných služeb. Stejný názor sdílelo i Churchillovo okolí, včetně velmi důležitých osob, které před válkou, a v jejím průběhu, vypracovávaly doktrínu chování britských ozbrojených sil a celé politiky Velké Británie.

To vysvětluje, v mnoha ohledech, proč se Churchill vzpíral otevření druhé fronty v roce 1942…

I když Beavenbrook a Cripps ve vedení Velké Británie, a zvláště Eisenhower a jiní strůjci amerických vojenských plánů předpokládali, že existují také technické a jiné předpoklady k tomu, aby Německo bylo poraženo právě v roce 1942. Využít tu skutečnost, že převážná část německých ozbrojených sil působila na východě a v podstatě 2000 km dlouhé pobřeží Francie, Holandska, Belgie, Norska, dokonce i samotného Německa bylo otevřeno pro spojenecké armády. Podél Atlantického pobřeží neměli tehdy Němci žádná dlouhodobá obranná opevnění.

A nejen to. Američtí vojenští činitelé tlačili na Roosevelta a přesvědčovali ho o tom, (v tomto ohledu existuje několik memorand od Eisenhowera), že druhá fronta je potřebná, že druhá fronta je možná, že otevření druhé fronty v Evropě v zásadě způsobí, že válka bude trvat krátce a Německo bude nuceno kapitulovat. Jestliže se tak nestane v roce 1942, pak nejpozději v roce 1943. Avšak podobné propočty se vůbec nehodily Velké Británii a konzervativcům, kterých na americkém Olympu bylo přespříliš.

Koho máte na mysli?

Kupříkladu krajně nepřátelsky vůči Sovětskému svazu byl naladěn celý úřad státního tajemníka, v čele s Hullem. To vysvětluje, proč Roosevelt s sebou nevzal Hulla na Teheránskou konferenci a protokoly ze setkání Velké trojky státní tajemník obdržel k informaci až šest měsíců poté, co se schůzka konala. Kuriózní je to, že politická rozvědka Třetí říše předložila tyto protokoly Hitlerovi po uplynutí třech až čtyřech týdnů. Život je plný paradoxů.

Po bitvě u Kurska, v roce 1943, která skončila porážkou wermachtu, zasedli 20. srpna v Quebeku náčelníci štábu USA a Velké Británie a s nimi rovněž Churchill a Roosevelt. Na programu jednání byla otázka o možném vystoupení USA a Británie z protihitlerovské koalice a o uzavření spojení s německou generalitou za účelem vedení společné války proti Sovětskému Svazu.

Proč? Jednoduše proto, že podle ideologie Churchilla a těch, kdo s ním tuto ideologii sdílel ve Washingtonu, bylo třeba zadržet tyto ruské barbary tak daleko na východě, jak jen to lze. Jestliže nezničit Sovětský svaz, pak ho alespoň maximálně oslabit. Především rukama Němců. Tak zněl úkol.

Je to starý, prastarý Churchillův úmysl. Rozvíjel tuto myšlenku při jednáních s generálem Kutěpovem ještě v roce 1919. Američané, Angličané a Francouzi trpí porážku za porážkou a nedokáží zardousit sovětské Rusko, říkal Churchill. Je třeba přeložit to na bedra Japonců a Němců. Obdobně v roce 1930 instruoval Churchill Bismarcka, prvního tajemníka německého velvyslanectví v Londýně. Němci se v 1. světové válce chovali jako slabomyslní, tvrdil Churchill. Místo toho, aby se soustředili na rozdrcení Ruska, začali válku na dvou frontách. Pokud by se zabývali jen Ruskem, pak by Anglie neutralizovala Francii.

Proč?

Pro Churchilla to byl ani ne tolik boj s bolševiky, jako pokračování Krymské války z let 1853-56, kdy se Rusko buď dobře, nebo špatně snažilo omezit britskou expanzi.

V Zakavkazsku, Střední Asii, na Blízkém Východě, jenž oplýval zásobami ropy…

Samozřejmě. Tedy pokud hovoříme o různých variantách vedení války s nacistickým Německem, nesmíme zapomínat na odlišný vztah k filozofii spojenectví, k závazkům, které na sebe vůči Moskvě brala Anglie a USA.

Na okamžik odbočím. V Gentu, v roce 1954 nebo 1955, se konalo sympózium duchovních, jehož téma bylo, zda se líbají andělé? Výsledkem mnohadenních sporů byl závěr: líbají se, avšak bez vášně. Spojenecké vztahy v protihitlerovské koalici v něčem připomínaly toto andělské chování, pokud to nebyly rovnou polibky Jidáše. Sliby se dávaly bez závazků, nebo, což je ještě horší, dávaly se se záměrem uvést sovětského partnera v omyl. Chtěl bych připomenout, že taková taktika zhatila jednání SSSR, Velké Británie a Francie v srpnu 1939, když ještě bylo možno něco udělat pro zadržení nacistické agrese.

Demonstrativně nebyla tehdy sovětskému vedení umožněna jiná volba, než uzavřít s Německem smlouvu o neútočení. Hrozil nám úder k agresi připravené nacistické mašinérie. Odvolám se na tezi, jak byla zformulována v Chamberlainově pracovně: Pokud se Londýn nevyhne dohodě se Sovětským svazem, nesmí jeho podpis pod dohodou znamenat to, že v případě útoku Němců na SSSR přijdou Angličané na pomoc oběti agrese a vyhlásí Německu válku. Musíme si rezervovat možnost prohlásit, že Velká Británie a Sovětský Svaz rozdílně tlumočí fakta.

Je znám historický příklad, kdy Německo přepadlo v září 1939 Polsko, spojence Velké Británie, Londýn vyhlásil Berlínu válku, avšak nepodnikl žádný podstatný krok, aby nějak reálně pomohl Varšavě.

Ovšem v našem případě se nemluvilo ani o formálním vyhlášení války. Toriové vycházeli z toho, že až se německý válec dokutálí k Uralu, po cestě převálcuje všechno. Nezůstane nikdo, kdo by si stěžoval na záludnost Albionu.

Tato časová spojitost, spojitost událostí existovala během války. Dávala důvod k přemýšlení. A tyto myšlenky, jak já vidím, nebyly pro nás příliš optimistické.

Vraťme se však na rozhraní let 1944-45. Mohli jsme ukončit válku dříve než v květnu, nebo ne?

Položme si otázku takto: Proč vylodění spojenců bylo naplánováno právě na rok 1944? Tento moment, nevím proč, nikdo nezdůraznil. Přitom toto datum nebylo vybráno náhodně. Na Západě brali v potaz, že jsme pod Stalingradem ztratili obrovské množství vojáků a důstojníků, bojové techniky. Nesmírné oběti byly i u Kurska… Tanků jsme ztratili více než Němci.

V roce 1944 mobilizovala země již 17leté výrostky. Vesnice prakticky byly bez mužů. Jenom na vojenských závodech zůstaly ročníky 1926-27 – ředitelé je nepouštěli.

Americká a britská rozvědka ve svém hodnocení perspektiv došly ke stejnému závěru, že na jaře 1944 bude útočný potenciál Sovětského svazu vyčerpán. Že lidské zdroje budou zcela na nule a Sovětský svaz nedokáže uštědřit wermachtu úder srovnatelný s moskevskou, stalingradskou a kurskou bitvou. Z toho plynulo, že k momentu vylodění spojenců převezmou USA a Anglie strategickou iniciativu, jelikož my uvízneme v klinči s Němci.

K momentu vylodění spojenců na kontinent bylo připraveno i spiknutí proti Hitlerovi. Generálové, kteří by se chopili moci v říši, měli rozpustit západní frontu a otevřít Američanům a Angličanům prostor k okupaci Německa a k osvobození Polska, Československa, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Jugoslávie a Rakouska… Rudá armáda měla být zastavena na hranicích z roku 1939.

Vzpomínám si, že Američané a Angličané dokonce provedli výsadek v Maďarsku v oblasti jezera Balaton s cílen obsadit Budapešť, avšak Němci je všechny postříleli…

To nebyl výsadek, nýbrž kontaktní skupina, která měla za úkol obnovit spojení s maďarskými antifašisty. Nevyšlo však nejen to. Hitler po atentátu zůstal naživu, Rommel byl těžce zraněn a vypadl ze hry, i když Západ sázel právě na něj. Zbývající generálové podlehli strachu. Stalo se to, co se stalo. Snadný pochod po Německu v doprovodu triumfální hudby Američanům nevyšel. Museli se zapojit do bojů, které byly občas těžké. Vzpomeňme na operaci v Ardenách. Ale stejně řešili své úkoly. Řešili je občas dost cynicky.

Uvedu konkrétní příklad. Vojska USA postoupila k Paříži. Tam začalo povstání. Američané zůstali stát 30 km od francouzské metropole a čekali, až Němci pobijí povstalce. Vzhledem k tomu, že to byli hlavně komunisté. Tehdy tam zahynulo – údaje se různí – od 3000 do 5000 lidí. Přesto povstalci zvládli situaci a až potom Američané obsadili Paříž. Totéž se stávalo i na jihu Francie.

Vraťme se k tomu předělu, ze kterého jsme začali rozhovor: Zima roku 1943-45…

Ano, na podzim roku 1944 se v Německu konalo několik porad za řízení Hitlera a potom z jeho pověření Jodl a Keiitl. Jejich smyslem byla následující úvaha – jestliže pořádně nabančíme Američanům, ve Spojených státech a Británii se probudí velká chuť k jednání, která se vedla tajně před Moskvou v letech 1942-43.

Ardenská operace byla Berlínem plánována nikoliv jako operace s cílem vítězství ve válce, ale jako operace, která měla podrýt spojenecké vztahy mezi Západem a Sovětským svazem. USA měly pochopit, nakolik je Německo ještě silné, nakolik je zajímavé pro západní státy v jejich souboji se Sovětským Svazem. A měla jim dát na vědomí, že sami spojenci nebudou mít dostatek síly a vůle, aby dokázali zastavit rudé na přístupech k území Německa. Hitler zdůrazňoval, že nikdo nebude mluvit se zemí, která je v těžké situaci, s námi budou mluvit pouze tehdy, když wermacht ukáže, že na jeho straně je síla.

Překvapení bylo rozhodujícím trumfem. Spojenci se usadili na zimních pozicích a považovali Alsaský region, Ardenské hory za nádherné místo k odpočinku a velice špatné území pro bojovou činnost. Němci se mezitím chtěli dostat k Rotterdamu a odříznout Američanům spojení s holandskými přístavy. A tato okolnost rozhodne celou západní kampaň.

Zahájení Ardenské operace se několikrát odkládalo – Německu chyběly síly. Začala pak v tom okamžiku, kdy v zimě 1944 sváděla Ruda armáda těžké boje v Maďarsku, v oblasti Balatonu a pod Budapeští. Ve hře byly poslední zdroje ropy – v Rakousku a místy i v samotném Maďarsku, které Němci měli pod kontrolou.

To byl jeden z důvodů, proč se Hitler rozhodl bránit Maďarsko stůj co stůj. A proč poté – když Ardenská operace kulminovala – zahájil v podstatě stahování vojsk ze západního směru a přesouval je na sovětsko-maďarskou frontu. Hlavní síla Ardenské operace – 6. tanková armáda SS byla stažena z Arden a poslána do Maďarska…

Předdislokace začala v podstatě ještě před známým panickým voláním Roosevelta a Churchilla o pomoc Stalinovi, když – přeloženo z diplomatického do obyčejného jazyka – začali prosit: Pomozte, zachraňte nás, máme potíže.

A Hitler počítal s tím, jsou k tomu důkazy, že jestliže naši spojenci tak často nechávali Sovětský svaz napospas a nepokrytě očekávali, zda Moskva vydrží, zda se nezbortí Rudá armáda, pak my se můžeme zachovat stejně. Jako oni ve 41. vyčkávali, kdy padne hlavní město SSSR, když ve 42. nejen Turecko a Japonsko, ale také USA čekaly, neodevzdáme-li Stalingrad, a pak zrevidují svoji politiku. Vždyť se spojenci s námi ani nerozdělili o údaje rozvědek, například o plánech útoku Němců přes Don na Volhu a dále – na Kavkaz, a tak dále a tak dále…

Nemýlím-li se, tak tuto informaci nám sdělila legendární Červená kapela…

Američané nám neposkytovali žádné informace, ačkoliv s nimi disponovali v rozpisu na dny a hodiny. Včetně příprav operace Citadela na Kurském oblouku…

My jsme samozřejmě měli veškeré důvody přesvědčit se, jak naši spojenci umějí válčit, nakolik chtějí bojovat a nakolik jsou připraveni uskutečňovat svůj hlavní plán kontinentálních operací – plán, který měl název Rancan. Nikoliv Overlord byl základem, ale Rancan, jenž předpokládal stanovení anglo-americké kontroly nad celým Německem, nad všemi státy východní Evropy, aby jsme tudy nebyli vpuštěni.

Eisenhower po svém jmenování velitelem vojsk druhé fronty obdržel direktivu: připravovat Overlord, vždy však pamatovat na Rancan. Budou-li podmínky vhodné k uskutečnění plánu Rancan, odhodit Overlord a všechny síly napnout k plnění plánu Rancan. Varšavské povstání bylo podřízeno cílům tohoto plánu. A mnohé jiné se dělalo pro tento plán.

V tomto smyslu se rok 1944, jeho konec – začátek roku 1945, stal okamžikem pravdy. Válka se vedla nikoliv na dvou frontách – východní a západní, nýbrž vedla se na dvě fronty: proti Němcům i proti nám. Formálně spojenci prováděli bojové akce, které byly pro nás důležité – jistou část německých vojsk na sebe bezpochyby poutaly. Ale jejich hlavní záměr spočíval v tom, aby byl Sovětský svaz zastaven, jak to říkal Churchill, a jak to ostřeji formulovali někteří američtí generálové, aby byli zastaveni Čingischánovi potomci .

Mimochodem, tuto myšlenku v hrubě protisovětském duchu Churchill zformuloval v říjnu 1942, ještě před začátkem naší protiofenzívy 19. listopadu pod Stalingradem: Je třeba zastavit tyto barbary co nejdále na východě.

A když už mluvíme o našich spojencích, v žádném případě nechci ani nemohu bagatelizovat zásluhy vojáků a důstojníků spojeneckých vojsk, kteří bojovali stejně jako my, nemaje potuchy o politických intrikách a pletichách svých představitelů – oni bojovali čestně a odvážně. Nebagatelizuji ani pomoc, která se nám dostala ve formě lendleasu, i když jsme nikdy nebyli hlavními příjemci této pomoci. Chci jen vyjádřit, jak složitá, protikladná a nebezpečná byla naše situace v celém průběhu války, až do jejich vítězných salv. A nakolik těžké bylo občas přijetí toho či onoho rozhodnutí. Když nás nejen vodili za nos, ale neustále vytvářeli situace, které byly pro nás hrozbou.

Čili válka skutečně mohla skončit mnohem dříve než v květnu 1945?

Mám-li zcela otevřeně odpovědět na tuto otázku, odpovím ano, mohla. Není to vina naší země, že neskončila již v roce 1943. My nejsme viníky. Kdyby naši spojenci čestně splnili svou spojeneckou povinnost, kdyby se drželi těch závazků, které na sebe vzali vůči Sovětskému svazu ve 41., 42. a v první polovině 43. roku. A jelikož to neudělali, válka se protáhla minimálně o půldruhého až dva roky.

A to hlavní nakonec: pokud by nebylo průtahů se zahájením druhé fronty, počet obětí jak z řad sovětských lidí, tak z řad spojenců, zvláště na okupovaných územích Evropy, by byl o 10-12 milionů menší. Ani Osvětim by nefungovala, vždyť byla naplno spuštěna v roce 1944…

————-

Mám-li být přesný, pak tato otázka zajímala politiky a vojáky od roku 1941, tedy v době, kdy převážná většina státníků, včetně Roosevelta a Churchilla, předpokládala, že Sovětský svaz bude vzdorovat maximálně čtyři až šest týdnů. Pouze Beneš věřil a tvrdil, že SSSR nacistický útok vydrží a nakonec Německo rozdrtí.

————-

Ardenská operace byla Berlínem plánována nikoliv jako operace s cílem vítězství ve válce, ale jako operace, která měla podrýt spojenecké vztahy mezi Západem a Sovětským svazem. USA měly pochopit, nakolik je Německo ještě silné, nakolik je zajímavé pro západní státy v jejich souboji se Sovětským Svazem.

————-

A Hitler počítal s tím, jsou k tomu důkazy, že jestliže naši spojenci tak často nechávali Sovětský svaz napospas a nepokrytě očekávali, zda Moskva vydrží, zda se nezbortí Rudá armáda, pak my se můžeme zachovat stejně.

————-

Válka se vedla nikoliv na dvou frontách – východní a západní, nýbrž vedla se na dvě fronty: proti Němcům i proti nám. Formálně spojenci prováděli bojové akce, které byly pro nás důležité – jistou část německých vojsk na sebe bezpochyby poutaly. Ale jejich hlavní záměr spočíval v tom, aby byl Sovětský svaz zastaven, jak to říkal Churchill, a jak to ostřeji formulovali někteří američtí generálové, aby byli zastaveni Čingischánovi potomci .

————-

Není to vina naší země, že válka neskončila již v roce 1943. My nejsme viníky. Kdyby naši spojenci čestně splnili svou spojeneckou povinnost, kdyby se drželi těch závazků, které na sebe vzali vůči Sovětskému svazu ve 41., 42. a v první polovině 43. roku. A jelikož to neudělali, válka se protáhla minimálně o půldruhého až dva roky.

A to hlavní nakonec: pokud by nebylo průtahů se zahájením druhé fronty, počet obětí jak z řad sovětských lidí, tak z řad spojenců, zvláště na okupovaných územích Evropy, by byl o 10 až 12 milionů menší. Ani Osvětim by nefungovala, vždyť byla naplno spuštěna v roce 1944…

————-

Zdroj : http://www.halonoviny.cz/index.php?id=85183

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *