Ochutnejte koláčky CIA
Před několika týdny zemřel americký fejetonista Art Buchwald. Od malička jsem si schovával jeho články. Vtipně komentovaly americkou realitu. Pokud by vám jeho fejetony, staré až 30 let, něco připomínaly, není to podobnost čistě náhodná. To, co kritizoval, se pomalu přesunulo i k nám.
Většina Američanů je ochotna smířit se téměř se všemi vylomeninami CIA ve jménu národní bezpečnosti. Jediná věc ve zprávě Rockefellerovy komise, jež rozrušila veškeré obyvatelstvo, bylo odhalení, že CIA dělala pokusy s drogami LSD a dávala je různým obětem bez jejich vědomí.
Výsledek je, že když máte jít na návštěvu k někomu, kdo pracuje pro CIA, jste zatraceně nervózní.
Den poté, co vyšla zpráva, jsem se zastavil u Blackwhistleů, zda bych mohl získat další informace navíc. Blackwhistle je pracovníkem CIA.
Když jsem vstoupil, hned se mě otázal, zda bych si dal šálek kávy.
„Ano," svolil jsem, „děkuji."
Nalil kávu do šálku a zeptal se: „Jednu nebo dvě kostky?"
„Já ji budu pít horkou," odvětil jsem nervózně.
„Je strašně silná," naléhal. „Aspoň jednu ti tam hodím."
„Ne! Ne! Nechci žádný cukr!" křičel jsem zděšeně.
„Ale vždyť si vždycky kávu sladíš?" podivoval se.
„Držím teď dietu," ujišťoval jsem ho.
„Tak co tedy tabletku sacharinu?"
„Prosím tě, Blackwhistle, nechci do kafe nic!"
„Tak dobrá, dám ti tam tedy jenom tabletku vitaminu C."
„Nač?"
„Protoze sedíš blízko klimatizačního zařízení; mohl by ses nachladit!"
„To je v pořádku, já se strašně rád nachlazuju."
„Vem si koláček," nabízel Blackwhistle, „právě jsem je upekl." „Ty pečeš koláčky?"
„Samozřejmě, v CIA se všichni učíme péct. Je to součást našeho výcviku." Ukazoval mi knihu nazvanou „Pečeme radostně s CIA".
Chystal jsem se ji otevřít, ale on mi ji vytrhl z ruky a zamumlal: „Lituji, to je tajné."
Koláčků jsem se ani nedotkl. Seděl jsem, pil kávu a zíral na něj. Konečné řekl: „Už jsi někdy pomyslel na to, jet na Velikou cestu?" „Já cestuju pořád," odvětil jsem. „Ne, myslím Opravdovou cestu, s hvězdami a raketami, duhami a stříbrnými mráčky, sny a rozkoší." „O čem to krucinál mluvíš?" „Ale nic. Jen tak jsem nahlas přemýšlel o tom, jak by to bylo krásné, podniknout cestu někam, kde ještě nikdo nebyl."
„Tak to tedy bych radši jel do Disneyova zábavního parku," zamručel jsem.
„A co takové dobré slané loupáky? Zrovna je prodávají v cukrárně CIA."
„Blackwhistle, já nemám hlad, já vlastně přijel jen promluvit si s tebou o Rockefellerově zprávě. Uvádí se v ní, že CIA byla zapletena ve vraždách, loupežích, v ilegálním čtení pošty, špiclování a politické špionáži."
„Nikdo není dokonalý," povzdychl si.
„A co takhle misku broskvového kompotu, posypaného kakaem?"
„V žádném případě," zatvrdil jsem se. „Upřímně řečeno, i to tvoje kafe má hrozně hořkou chuť."
„Protože sis tam nedal žádný cukříček. Hned ti ho tam hodím."
Držel jsem šálek s kávou těsně u své hrudi a chránil jsem jej dlaní. „Mám rád hořké kafe!" křičel jsem.
Připadal mi velice nervózní. Po chvilce zvolal: „Už to mám! Pečená kukuřička! Jistě si vezmeš pečenou kukuřičku, pomazanou máslíčkem, budu ji mít hotovou za momentíček. Jakmile ji ochutnáš, odebereš se do říše snů."
„Už musím jít. Dekuji ti za pohoštění."
„Nechoď," prosil. „Dej si s námi omeletku!"
„Snad až někdy jindy." Rozloučil jsem se a utíkal domů. Když jsem vešel do kuchyně, manželka mi povídá:
„To jsem ráda, že jsi doma. Zajdi prosím té k Blackwhistlovým, jestli by nám půjčili misku cukru?“
„Zbláznila ses, krucinál?" zařval jsem na ni.
ART BUCHWALD