Byl Gagarin v kosmu ?

V roce 1991 se v Budapeští uskutečnila velmi zajímavá, a v čemsi i senzační tisková konference. Byla na ní představena kniha Istvána Nemereho s nápadným titulem: Gagarin – kosmická lež. Autor, pretendující na zvláštní informovanost tvrdí, že první kosmonaut světa Jurij Gagarin nikdy v kosmu nebyl. Jakoby tedy senzace. Ale pokus vyvrátit pravdu se zjevně nevydařil. Přímo na zmíněné tiskové konferenci známý maďarský astronom A. Horvath kategoricky prohlásil, že „Nemereho akce je absurdní a směšná“. A nebyl sám. Ale kachna byla vypuštěna a začala obrůstat pikantními podrobnostmi. Našli se i takoví, kteří na tento podvrh naletěli.

Je to smutný případ. Ovšemže i nechutný. Utrhačství samo o sobe nikomu nedělá čest, a v daném případě i nepříjemně zavání. K čemu mají náhle posloužit odhalení „informovaného“? Jaký cíl autor sleduje? Komu nahrává, na čí mlýn žene vodu? Ponechávám tyto otázky k úvaze čtenářů. Ale jelikož zdaleka ne všem se podaří přečíst si tento výplod v originále, zrekapituluji ve stručnosti podstatu Nemereho verze.

Jak tvrdí autor, prvním kosmonautem se měl stát známý sovětský zkušební pilot Vladimír Iljušin. A také se jím stal, emotivně prohlašuje Nemere, a pro větší přesvědčivost sděluje, že start Vostoku se uskutečnil několik dní před památným 12. dubnem 1961. Při přistávání lodi došlo k havárii a pilot utrpěl zranění. Ve snaze utajit tento nezdar sovětské vedení rozhodlo představit světu nastrčenou osobu. Vybrali Gagarina. A ten sehrál roli hrdiny století, aniž by do kosmu vzlétl. Jelikož byla obava, že tajemství „záměny“ vyjde dříve či později najevo, bylo rozhodnuto oba jeho nositele odklidit. V roce 1961 byla zinscenována Iljušinova automobilová havárie (podotýkám, že v listopadu 1973 byl povýšen do hodnosti generálmajora letectva), a Gagarinova tragická smrt při cvičném letu v březnu 1968, o sedm let později. Tímto tedy Nemere dokládá křiklavý titul svého vyprávění.

UNIKÁTNÍ „TAJEMSTVÍ“

Ve snaze přesvědčit čtenáře o své zasvěcenosti, autor důvěrně sděluje, že dlouhé roky strávil v Moskvě, setkával se s „informovanými lidmi“ dopátral se mnoha unikátních „tajemství“. To všechno mu umožnilo dobrat se „pravdy“.

Mohlo by se zdát, že není zapotřebí vyvracet tak nestoudnou lež, neboť pravda je nesporná. Ale budapešťská fraška znovu probouzí vzpomínky na jaro 1990, kdy byly rovněž činěny pokusy vrhnout temný stín na Gagarinovo jméno a jeho osud. A pokoušeli se o to ne „cizí“, ale „vlastní“ lidé. Začaly se šířit zvěsti o tom, že první kosmonaut světa se stal obětí „uraženosti“ L. Brežněva, o údajné „ostré“ hádce mezi nimi, která měla za následek, že Gagarin byl zavřen do psychiatrické léčebny, kde zemřel na jaře roku 1990. Taktéž „informovaní“ lidé. jako Nemere, mluvili v náznacích o „tajném spiknutí“, „o plastické operaci“, o výskytu „dvojníka“, o jeho návštěvách v různých organizacích. Ozývaly se odvolávky na materiály listu Soveršenno sekretno i jiných publikací. Ale nejpodivnější je, že ti, kteří těmto fámám sedli na lep, byli tak lehkověrní, že se vůbec ani nesnažili oddělit zrno od plev.

Smyšlenky o Gagarinovi nejsou ničím novým. Takových fám o peripetiích jeho osudu kolovalo mnoho a různých. Připomenu jen, jak se v zahraničním tisku „autoritativně tvrdilo“, že je potomkem knížat Gagarinových, že po smrti kosmonauta V. Bondarenka v roce 1960 odmítal účastnit se přípravy k letu na Vostoku, že byl agentem KGB a tak dále.

JE ŽIV NĚKDE V AMERICE

V září 1989 mne můj kolega z bulharského listu Narodna armija Nikolaj Krasin zavedl k vyhlášené jasnovidkyni Vangeliji Gušterové (Vanga), žijící v Petriči. Nikolaj jí řekl, že jsem přítel Jurije Gagarina. Slepá postarší žena dlouho mlčela, jako by naslouchala nějakému vnitřnímu hlasu, a potom řekla:

„Všichni se domnívají, že Gagarin zahynul při letecké katastrofě. Není to pravda. Je živ a je někde v Americe…“

Nechtěl jsem se s ní přít. Necítila se dobře a naše setkání bylo velmi krátké. Ale chronologii posledního dne prvního kosmonauta znám na minutu. Vím přesně, kdy vzlétl cvičný MiG 15 s palubním číslem 18, kolik měl paliva v nádržích a na jakou dobu letu mohlo vystačit, co zjistila komise na místě neštěstí, jaké expertizy – vědecké i technické – byly provedeny a k jakému závěru specialisté dospěli. Fakt katastrofy byl zaznamenán jednoznačně.

S Jurijem Gagarinem jsem se dobře znal. Byli jsme dokonce přáteli, a přátelily se i naše rodiny. Seznámili jsme se, když dvacet mladých vojenských pilotů bylo vybráno do prvního kosmického oddílu. Později mi osud umožnil absolvovat společně s nimi výcvik ve Hvězdném (to bylo v letech, kdy se S.P.Koroljov zabýval myšlenkou vyslat do kosmu novináře). Valentin Bondarenko skutečně odešel ze světa. Zemřel na popáleniny, které utrpěl v tlakové komoře. Smrt zaviněná hloupou náhodou. Ale na zemi, nikoli v kosmu.

Ráno 12. dubna 1961 jsem nebyl na Bajkonuru. Ale byl jsem přítomen na velitelském stanovišti vojenského letectva, kam se vysílaly všechny povely a předávaly informace ze startovacího komplexu. Předstartovní rozhovory Koroljova s Gagarinem komunikačním systémem Zarja byly zachytitelné ve volném éteru. Volně zachytitelné bylo i spojení Vostoku se Zemí po celou dobu letu. Ostatně Nemereho kolegové Antal Gídás a Béla Hles v dubnu 1961 nadšeně psali o Gagarinově bezpříkladném hrdinství.

A nyní utrhačné pomluvy.

POVYK KOLEM KUSU ŽELEZA

…Kosmická éra lidstva nezačala naráz a nenadále. K ní jsme spěli dlouho, překonávali množství překážek a řešili nanejvýš složité vědecké a technické úkoly. A nejen my, zanícení vírou Ciolkovského, že „lidstvo nezůstane věčně na Zemi“. Američané měli svůj program, své záměry, své naděje. „První umělý Měsíc bude náš,“ ubezpečoval americký tisk v upřímně víře, Že tomu tak bude. Pak pojednou přišla zpráva z Moskvy o vypuštění první, sovětské družice.

Pamatuji si ten den. Nadšení, úžas i hrdost naplňovala srdce lidí až po okraj. V onen říjnový den roku 1957 je všechny bez rozdílu, ať žili kdekoli, jakýmkoli mluvili jazykem, jakékoli barvy byla jejich pleť, spojovalo něco společného: cítili se být pozemšťany, kteří učinili do té doby nevídaný krok k podmanění kosmu.

Ale byly tu i rozpaky. A také podrážděnost. Nikoli neznámý John Foster Dulles, v té době státní tajemník USA, zamyšleně přecházející po své pracovně, položil tiskovému magnátu Hearstovi otázku:

„Bille, proč tvoje noviny spustily takový povyk kolem toho kusu železa na nebi?“ „Tenhle kus železa,“ následovala odpověď, „změnil život lidí na mnohá budoucí staletí.“

Pak přišel triumfální start Jurije Gagarina, prvních dějinných 108 minut letu člověka v kosmické lodi kolem Země. A jestliže politikové se pokoušeli postihnout smysl této události, aniž by zacházeli do technických podrobností, pak na vědce naopak mocně zapůsobila technická velkolepost našeho díla v zájmu současnosti i budoucnosti všeho lidstva.

Novinářský osud mne svedl dohromady s mnohými muži, kteří létali na kosmických oběžných drahách, odvážnými představiteli různých zemí a světadílů. Vzpomínám na vzrušená a upřímná slova amerického astronauta Neila Armstronga: „On nás všechny přivolal do kosmu.“ On – to byl Gagarin. Kdo v kosmu nebyl, nemohl nikoho přivolat.

PLK. MICHAIL REBROV

TA 3/1991