100. let Říjnové revoluce (4)
Kdo „zachránil“ Lenina?
Usnesení VI. sjezdu strany bolševiků (červenec – srpen 1917) vycházela z Leninových prací. Takových, jako článek „K heslům“, teze „Politická situace“ a další. Rezoluce byly přijaty jednomyslně bez ohledu na polemiku před sjezdem a i během sjezdu.
Lenin na sjezdu nebyl. Skrýval se spolu se Zinovjevem (27) v Razlivu (28). Prozatímní vláda žádala, aby byli Lenin a Zinovjev postaveni před soud. Pomlouvačně je obvinila ze „zrady“ a „organizace ozbrojeného povstání“. Jako jedna z prvních se na VI. sjezdu projednávala otázka, má-li se Lenin dostavit k soudu Prozatímní vlády. Po kolektivní diskusi schválil sjezd rezoluci, ve které se vyslovil proti tomu, aby se Lenin dostavil k soudu. Zdálo se, že je všechno jasné, nebyly žádné otázky.
Ve „Stručném životopise J. V. Stalina“ je však napsáno: „Stalin zachránil pro stranu, pro náš lid, pro všechno lidstvo drahocenný život Lenina, když se rozhodně vyslovil proti tomu, aby se Lenin dostavil k soudu kontrarevolucionářů…“ Jaká byla skutečnost?
Především je třeba říci, že Leninovo dostavení se k soudu mělo velký význam a projednávalo se několikrát. Nejen na VI. sjezdu strany. Začátkem července 1917 se tato otázka projednávala v bytě Sergeje Allilujeva (29). Konala se zde porada ÚV a stranických pracovníků. Porady se zúčastnili Nogin (30), Ordžonikidze (31), Stalin, Stasovová (32) a další.
Po několika dnech se tato otázka projednávala na rozšířené poradě ÚV SDDSR(b) spolu s představiteli petrohradské a moskevské bolševické organizace. Na poradě byli přítomni Bokij (33), Bubnov (34), Bucharin (35), Volodarskij (36), Molotov, Nogin, Podvojskij (37), Stalin, Sverdlov (38), Sokolnikov (39), Rykov (40) a další. Porada se vyslovila proti tomu, aby se Lenin dostavil k soudu.
V dopise do redakce listu „Proletarskoje dělo“, uveřejněném 15. července, Lenin psal:
„Změnili jsme svůj úmysl podrobit se nařízení Prozatímní vlády o našem zatčení… O nějaké legální půdě, a dokonce ani o konstitučních zárukách, které existují v buržoazních spořádaných zemích, se dnes nedá v Rusku ani mluvit. Svěřit se dnes do rukou státních orgánů by znamenalo svěřit se do rukou… rozzuřených kontrarevolucionářů, pro něž jsou všechna obvinění proti nám pouhou epizodou v občanské válce.“
A nakonec byla tato otázka pro svou důležitost předložena na VI. sjezdu SDDSR(b).
Pro to, aby se Lenin k soudu nedostavil, byli Ordžonikidze, Dzeržinskij (41), Skrypnik (42) a další. Pro to, aby se Lenin k soudu dostavil (za podmínky zaručení osobní bezpečnosti, veřejného vyšetřování a účasti představitelů Ústředního výkonného výboru sovětů na vyšetřování) byli Volodarskij, Manuilskij (43-44) a Laševič (45).
Nyní o Stalinově postoji k této otázce. V závěrečném slově k referátu o politické činnosti ÚV Stalin řekl: „V daném okamžiku stále ještě není jasné, komu patří moc.“ I když v té době už to jasné bylo: moc patřila kontrarevoluci. Pokračujeme v citátu ze Stalinova projevu: „Nemáme záruku, že jestli se dostaví k soudu (Lenin a Zinovjev – pozn. red.) nebude vůči nim použito hrubého násilí. Jiná věc je, zda soud bude sestaven demokraticky a zda dostaneme záruku, že nedojde k násilí. Na tuto otázku nám v Ústředním výkonném výboru sovětů řekli: „Nevíme, co se může stát. Situace tedy ještě není jasná, zatím probíhá skrytý boj mezi mocí oficiální a faktickou a nemá smysl, aby se soudruzi dostavovali k „soudu“. Jestliže se do čela dostane vláda, která bude moci poskytnout našim soudruhům záruku, že nedojde k násilí, pak se dostaví.“
Stalinovo stanovisko vycházelo z nesprávného zhodnocení stavu politické moci v zemi. Toto stanovisko, jak vidíme, připouštělo „čestný“ buržoazní soud. V zájmu pravdy je zřejmě nutné připomenout, že rezoluce o nedostavení se Lenina k soudu, schválená na sjezdu, vycházela z Bucharinova návrhu. Tak tomu tedy bylo, soudě podle dokumentů, ve skutečnosti.
VI. sjezd jasně určil linii ozbrojeného povstání. V rezoluci sjezdu stálo: „V současné době nelze uskutečnit pokojný vývoj a bezbolestný přechod moci k sovětům, protože moc už ve skutečnosti přešla do rukou kontrarevoluční buržoazie. V současné době může být správným heslem pouze úplná likvidace diktatury kontrarevoluční buržoazie. Jen revoluční proletariát za podpory nejchudšího rolnictva je schopen splnit tento úkol, který je úkolem nového růstu.“
12. srpna uveřejnil ÚV na pokyn a jménem sjezdu manifest „Všem pracujícím“, všem dělníkům, vojákům a rolníkům Ruska. Manifest končil touto výzvou:
„Připravte se na nové bitvy, naši spolubojovníci! Nezlomně, statečně a klidně shromažďujte síly, nepodléhejte provokacím a spojujte se do bojových kolon! Pod prapor strany, proletáři a vojáci! Pod náš prapor, utlačené vesnice!“ Na podzim se otázka povstání dostala na pořad jednání. Někteří bolševici vystupovali v podstatě proti této linii, proti povstání. Byli to Kameněv, Zinovjev a někteří další. Lenin, který byl v ilegalitě, byl velmi zneklidněn průtahy a pomalým tempem příprav ozbrojeného povstání. Lenin proti takové politice protestoval a obrátil se nejen na ústřední výbor, ale i na místní stranické organizace, kterým navrhoval, aby činily na ÚV nátlak.
Pokračování
Poznámky
(27) ZINOVJEV (Radomyslskij) GRIGORIJ (1883 – 1936). Člen strany od r. 1901. Účastník revoluce 1905 – 1907. V letech 1908 – 1917 spolupracoval v emigraci v bolševických vydáních. Po vítězství Října od prosince 1917 předseda Petrohradského sovětu, v letech 1919-1926 předseda KOMINTERNY (III. internacionála – mezinárodní revoluční proletářská organizace v letech 1919 – 1943). Člen ÚV strany. Nezákonně odsouzen v době kultu Stalinovy osobnosti. Posmrtně rehabilitován.
(28) RAZLIV – osada u Petrohradu.
(29) ALLILUJEV SERGEJ (1866 – 1945) – člen komunistické strany od r. 1898, účastník Říjnové revoluce v Petrohradě. V občanské válce (1918 – 1920) řídil ilegální stranickou práci na Ukrajině, později v hospodářských funkcích. Otec Stalinovy ženy.
(30) NOGIN VIKTOR (1878 – 1924)- jeden z vůdců boje za sovětskou moc v Moskvě. Člen strany od r. 1898. V říjnových dnech 1917 pracoval v moskevském Vojenském revolučním výboru, byl členem první sovětské vlády, pak pracoval v hospodářských funkcích.
(31) ORDŽONIKIDZE SERGO (Grigorij) (1886 – 1937). Člen komunistické strany od r. 1903, účastník tří ruských revolucí, jeden z politických činitelů Rudé armády, účastník boje za nastolení sovětské moci v Zakavkazsku. V letech 1926 – 1930 předseda Ústřední kontrolní komise VKS(b) a lidový komisař dělnicko – rolnické inspekce. Místopředseda rady lidových komisařů. Od r. 1930 předseda Nejvyšší rady národního hospodářství – orgánu pro řízení průmyslu, od r. 1932 lidový komisař těžkého průmyslu. Člen ÚV strany.
(32. STASOVOVÁ JELENA (1873 – 1966). V komunistické straně od r. 1898, účastnice Říjnové revoluce. Byla tajemnicí a členkou ÚV strany, pracovala v Kominterně, později se věnovala vědecké práci.
(33) BOKU GLEB (1879 – 1937). Člen komunistické strany od r. 1900, účastník revolucí 1905 – 1907 a Říjnové, člen petrohradského Vojenského revolučního výboru, od r. 1918 pracoval v orgánech státní bezpečnosti. Nezákonně odsouzen v době kultu Stalinovy osobnosti. Posmrtně rehabilitován.
(34) BUBNOV ANDREJ (1884 – 1940). Člen komunistické strany od r. 1903. Účastník revolucí 1905 – 1907 a 1917. Byl členem petrohradského Vojenského revolučního výboru a stranického centra pro řízení ozbrojeného povstání. Po Říjnu pracoval v důležitých stranických a státních funkcích. Nezákonně odsouzen v době kultu Stalinovy osobnosti. Posmrtně rehabilitován.
(35) BUCHARIN NIKOLAJ (1888 – 1938). Ve straně od r. 1906. V r. 1910 byl zatčen carskými úřady a poslán do vyhnanství, odkud uprchl. Žil v emigraci. Po Říjnu zastával vysoké funkce ve stranickém aparátu: redaktor Pravdy, potom Izvěstijí. Byl členem exekutivy Kominterny, členem ÚV strany. Nezákonně odsouzen v době kultu Stalinovy osobnosti. Posmrtně rehabilitován.
(36) VOLODARSKIJ V. (Goldstein Moisej) (1891 – 1918). Člen komunistické strany od r. 1917, účastník Říjnové revoluce, člen prezídia Všeruského ústředního výkonného výboru. Zavražděn eserem.
(37) PODVOJSKIJ NIKOLAJ (1880 – 1948). V revolučním hnutí od r. 1898, člen komunistické strany od r. 1901. Jeden z velitelů Říjnového ozbrojeného povstání, předseda petrohradského Vojenského revolučního výboru. Podílel se na formování Rudé armády, zastával významné funkce ve státních a stranických orgánech.
(38) SVERDLOV JAKOV (1885 – 1919). Člen komunistické strany od r. 1901, účastník revoluce 1905 – 1907. Jeden z vůdců Říjnové revoluce. Byl tajemníkem a členem ÚV strany, od r. 1917 předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru.
(39) SOKOLNIKOV GRIGORIJ (1888 – 1939). Člen komunistické strany od r. 1905. Po Únorové revoluci člen moskevského oblastního byra SDDSR(b), pak člen redakce Pravdy. Po Říjnu zastával různé funkce ve státních orgánech. Nezákonně odsouzen v době kultu Stalinovy osobnosti. Posmrtně rehabilitován.
(40) RYKOV ALEXEJ (1881 – 1938). Člen komunistické strany od r. 1899. Účastník revoluce v letech 1905 – 1907 a Říjnové revoluce. Po Říjnu člen první sovětské vlády, předseda Nejvyšší rady národního hospodářství. Od r. 1924 předseda rady lidových komisařů, od r. 1931 lidový komisař spojů. Člen ÚV strany. Nezákonně odsouzen v době kultu Stalinovy osobnosti. Posmrtně rehabilitován.
(41) DZERŽINSKIJ FELIX (1877 – 1926). Účastník polského a ruského revolučního hnutí, ve straně od r. 1895. Mnoho let strávil v carských vězeních a ve vyhnanství. V říjnu 1917 člen petrohradského Vojenského revolučního výboru, jeden z velitelů a organizátorů ozbrojeného povstání v Petrohradě: Od r. 1917 předseda Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (Črezvyčajnaja komisija – ČK – „čeka“), v letech 1919 – 1923 současně lidový komisař vnitra a od r. 1921 lidový komisař dopravy. Člen ÚV strany.
(42) SKRYPNIK NIKOLAJ (1872 – 1926). Člen strany od r. 1897. Účastník revoluce v letech 1905 – 1907 a Říjnové revoluce v r. 1917. Od r. 1917 řídil na Ukrajině řadu ministerstev, byl předsedou rady lidových komisařů Ukrajiny, členem ÚV strany a exekutivy Kominterny.
(43), (44) MANUILSKIJ DMITRIJ (1883-1959). Člen komunistické strany od r. 1903. Účastník Říjnové revoluce, člen petrohradského Vojenského revolučního výboru. Byl členem ÚV strany, tajemníkem exekutivy Kominterny, místopředsedou rady lidových komisařů a ministrem zahraničí Ukrajiny. Od r. 1945 akademik Ukrajinské akademie véd, autor prací o mezinárodním dělnickém hnutí.
(45) LAŠEVIČ MICHAIL (1884 – 1928). Člen komunistické strany od r. 1901. Byl členem ÚV strany. Od r. 1918 ve velitelských funkcích v Rudé armádě, od r. 1925 zástupcem lidového komisaře pro vojenské a námořní záležitosti.