Vrazi

Premiér Mirek Topolánek v minulých dnech udělil své premiérské vyznamenání. Tím obešel zákon o státních vyznamenáních, jež uděluje prezident, a Josefu Mašínovi osobně v USA předal vyznamenání a tím vlastně schválil vraždění jako princip vyjádření nesouhlasu s politickým zřízením. Důsledky mohou být děsivé.

Před deseti lety Haló noviny zveřejnily rozhovor s poslancem a zastupitelem města Sadská Václavem Frankem.

Tehdy jsme se domnívali, že rozhodnutí radních v Sadské o udělení čestného občanství vrahům Mašínům je jen vybočením z normálnosti, že žádný rozumný člověk nemůže schvalovat hrůzné vraždění, byť pod praporem jakoby svobody. Přitom skupině bratří Mašínů a speciálně oběma bratrům o svobodu a demokracii vůbec nešlo. Jen o neuspokojené tužby a následnou mstu. Mstu na obyčejných lidech a na jejich majetku. Tehdejší vedení radnice v Sadské však vraždy povýšilo na hrdinství, což u většiny naší společnosti vyvolalo negativní reakce. Také proto ani prezident Havel, ani jeho následník prezident Klaus, nevyslyšeli požadavky nejmilitantnějších skupin a neudělili jim žádné státní vyznamenání. Přesto premiér Mirek Topolánek v minulých dnech udělil své premiérské vyznamenání, tím obešel i zákon o vyznamenáních státních, jež uděluje prezident, a Josefu Mašínovi osobně v USA předal takové vyznamenání a tím vlastně schválil vraždění jako princip vyjádření nesouhlasu s politickým zřízením. Důsledky mohou být děsivé. I proto jsme se rozhodli znovu publikovat tehdejší rozhovor v plném znění a bez jakýchkoli úprav. (kz)

Kdo to vlastně jsou bratři Mašínové?

Synové jednoho z Tří králů , jak později byli nazváni v literatuře, Josefa Mašína, plukovníka předválečné Československé republiky, velkého vlastence a bojovníka proti fašismu. Jak známe i ze stejnojmenného televizního seriálu, položil společně se svými druhy svůj život za naši svobodu. Jeho synové v době jeho smrti chápali ještě velmi málo, oč ve válce šlo. Když skončila, dorůstali. Očekávali zřejmě, že jejich otec bude podle svých zásluh více ceněn. Jenže v té době se vzpomínalo nejen na něho a jeho kamarády Morávka a Balabána, ale i na mnoho a mnoho dalších, kteří položili své životy za naši vlast. Jmenuji namátkou Julia Fučíka, bratry Synky, Eduarda Urxe, generála Eliáše, kapitána Jaroše, bojovníky od Sokolova, Tóbruku, Kyjeva, Dukly, na ty, kteří zahynuli v koncentračních táborech, atd. A tak místo, jež si pro svého otce vysnili, bylo obsazeno. Když později přišel únor a s ním po čase ztratila rodina Mašínů polnosti, které vlastnila, vzklíčila v chlapcích nenávist a ta je nakonce dovedla až ke krádežím a vraždám.

Četl jsem, že k oněm vraždám docházelo jen z nutnosti, že oni mrtví byli jen přisluhovači socialismu…

Víte, každý život je cenný a zavraždit člověka jen proto, že nesouhlasím s jeho politickými názory nebo že plní zákony země, v níž žije, se mně zdá zvrácené. Přitom tato myšlenka vůbec není pravdivá. Prvním, koho zavraždili, byl mladší strážmistr Oldřich Kašík. U SNB byl rok, když se setkal s bratry Mašíny. Tehdy po ukradení taxíku a přivázání taxíkáře v lese Kersko u Sadské zastavili před policejní úřadovnou v Chlumci nad Cidlinou. Zazvonili a službu konající tento mladší strážmistr jim odemkl dveře. Řekli mu o bouračce před obcí, o tom, že tam jsou asi ranění a mrtví. Proto je pustil dovnitř, chtěl si zapsat jejich hlášení. V místnosti ho však zezadu neočekávaně uhodil Ctirad Mašín železnou tyčí, kterou schovával za zády. Kašík se zapotácel, ale ještě se stačil otočit a sáhnout k pouzdru pistole. Josef Mašín byl bohužel rychlejší. Dvakrát vystřelil mimo, potřetí se strefil. Dejme tomu, že v tomto případě šlo o to, kdo s koho. Jenže případ štábního strážmistra Jaroslava Honzátka už dokazuje, že oba bratři byli pouzí zabijáci. Tentokrát šlo o služebnu v Čelákovicích, kam dorazili s ukradenou sanitou, jejíž posádku svázali a umrtvili chloroformem. Do služebny se dostali stejným způsobem. Strážmistra však odzbrojili za obcí – šel totiž s nimi – kde na ně čekali i dva další členové jejich skupiny. Svázali ho a odvezli zpět ke služebně a tady chtěli uspat chloroformem. Protože se Honzátko bránil, Ctirad si poradil. Podřízl ho nožem. Tady také šlo o boj?

A do třetice. Pokladník Josef Rošický. Byl obyčejným pracovníkem národního podniku Kovolis z Třemošnice na Čáslavsku. Zastřelili ho v srpnu 1952 ve chvíli, kdy vystupoval z auta a chtěl bránit peníze, z nichž měli být zaplaceni zaměstnanci jeho závodu. I to byl přisluhovač socialismu ?

Proč ale sáhli právě na Rošického?

Sáhli by na kohokoli, kdo by se jim postavil na odpor, a vůbec nešlo o politické souvislosti. Potřebovali totiž zbraně a peníze. Ty zbraně na další destruktivní akce a loupeže, peníze, aby si nejen mohli hrát na odboj, ale i žít na úrovni . Ostatně i motocykl si z nakradených peněz koupili… Ten odboj s oním žít na úrovni těsně souvisí… Přepadení vozu Kovolisu je ovšem charakteristické. Připomenu ve zkratce jeho průběh… Onen srpnový den přijela skupina pracovníků třemošnického Kovolisu pro peníze na výplaty. Že přijedou, skupina kolem bratří Mašínů to se dozvěděla od jednoho ze svých členů, který svého času byl zaměstnancem Kovolisu. Pokladníka Rošického, jenž byl formálně vyzbrojen pistolí, doprovázeli tři spoluzaměstnanci, z toho dva členové Lidové milice. Nedivme se. Šlo o téměř milión korun, a to tehdy nebyla právě malá suma. V obci Horka je zastavil muž v uniformě LM a se stavěcím terčem. Zastavili, dozvěděli se, že jde o namátkovou kontrolu legitimací. Opáčili, že i vyzyvatel by se měl legitimovat. Místo odpovědi bylo oběma milicionářům pod namířenou zbraní nařízeno vystoupit. Před autem zaměstnanci Kovolisu zjistili, že mladý muž není sám a že je tady i druhý člověk – tentokrát civilista – a i on je ozbrojen pistolí. Ten druhý nasedl pak do auta a s pokladníkem a jeho pomocnicí odejel. Těm venku bylo nařízeno jít stejným směrem, a to až k nedalekému lesíku, kde auto zastavilo. Jmenuje se to tam Bažantnice svaté Anny. Tady Rošický a jeho kolegyně dostali pokyn vystoupit. První vyšla žena. Druhý šestapadesátiletý Rošický. Ten při výstupu sáhl do kapsy, kde měl pistoli, s níž ale naneštěstí neuměl zacházet. Jeho pohyb však Mašín zaznamenal. A bez jakéhokoli varování vystřelil. Rošický upadl. Byl okamžitě mrtev. Žena se pokusila utéci. Útočník ji dohnal. Povalil na zem, svázal a pak se s autem vrátil k trojici na cestě. Zbylé dva muže přivázali ke stromům a s ukradenými penězi i autem zmizeli… A tím útočníkem, byl pochopitelně Mašín. Co k tomu dodat? Jen to, že mít tehdy milión bylo terno, jestliže si uvědomíme, že průměrný plat se pohyboval kolem pěti tisíc.

Kde však hledat začátek jejich teroristického jednání?

Je těžké říci, kde hledat začátek. To, že nebyli právě stoupenci socialismu, se o obou bratřích v Poděbradech vědělo, ale kdy přestoupili Rubikon, je možné jen odhadovat. Musilo to být v polovině padesátého roku, kdy se údajně setkali s jedním z agentů americké rozvědky. Kdo jim toto setkání zprostředkoval, nevíme. Jen to, že tehdy zuřila horká válka v Koreji a studená v Evropě, k níž polínka přiložila už v březnu 1948 americká strana. Bylo to období zvýšené aktivity socialismu nepřátelských sil, vražd stoupenců nového zřízení, snaha narušit nové budovatelské plány všemi způsoby, ale pochopitelně i doba velmi tvrdých odpovědí, jež se nám dnešním pohledem nezdají právě adekvátní.

Hlavním cílem skupiny bratří Mašínů byly krádeže a vraždy?

Vraždy, o nichž jsme mluvili, a další, které spáchali v Německé demokratické republice za svého útěku na Západ, byly jen jakýmsi průvodním jevem na cestě za zbraněmi a penězi. Cíle si kladli vyšší. Dokonce tak fantastické, že se zdá, jako by byly z nějakého absurdního dramatu. Chtěli nashromáždit tolik výbušnin, aby vyhodili do povětří budovu ÚV KSČ i se všemi zaměstnanci, budovu Bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze. Uvažovali i o atentátu na prezidenta Klementa Gottwalda, o únosu ministra národní obrany dr. Alexeje Čepičky do zahraničí atd. I proto kromě ručních palných zbraní promyslili i akci k získání donaritu, výbušniny, jež se používala v dolech.

Zbraně. Četl jsem, že o jejich množství nemohla být řeč. Že ve srovnání s příslušníky SNB byli úplní břídilové…

Možná že ve srovnání s nějakou větší jednotkou ano, ale pokud jde o obyčejnou služebnu SNB či strážní službu jakéhokoli závodu, nikoli. Jen pro představu: skupina čítala na dvacet členů a spolupracovníků, pochopitelně hlavními postavami byli bratři Mašínové. Ti také organizovali jednotlivé akce a vraždili. Měli k dispozici sedm samopalů, dva kulomety, čtrnáct pušek, čtrnáct či více pistolí, nejméně šest tisíc nábojů, pět ručních granátů, metrák trhaviny a dokonce dvě radiostanice. Ostatně právě ty svědčily o jejich spojení se zahraničím.

Podařilo se jim získat zmíněnou výbušninu?

Něco ano, ale zdaleka ne tolik, kolik potřebovali k zavraždění několika stovek lidí, ať již v budovách ÚV KSČ, či SNB v Bartolomějské či jinde. Ale buďme opět konkrétní… Bylo to v srpnu 1953. Tehdy se bratři Mašínové vypravili společně se třemi dalšími přáteli k šachtě Magda na Kutnohorsku. Byla sobota. V deset večer skončila směna. V půl jedenácté už všichni horníci opustili pracoviště. Do pondělí tady nikdo neměl být. Ani skladiště, které bylo na 1. patře, kam musili slézt po žebřících, nebylo chráněné. Dostat se do něj nebylo pro dobře připravenou skupinu žádným problémem. Jednoduše zámek urazili. Uvnitř našli však méně donaritu, než čekali. Čtyři bedny, tedy metrák. K zabezpečení svého plánu potřebovali alespoň tři tuny. Domnívali se, že příště pochodí lépe. Bedny uskladnili v Lažanech na Kutnohorsku, kde žil jeden z jejich příznivců… Další výbušninu se jim však již nepodařilo zajistit. Bezpečnost jim totiž byla na stopě. Naštěstí pro stovky lidí plán Mašínů tak nevyšel.

V plánu skupina měla i narušovat národní hospodářství. Podařilo se jim ho uskutečnit?

Vpodstatě nikoli. To, co však provedli, stačilo k tomu, aby Bezpečnost zachytila jejich stopu a vlastně postavila proti nim i ty, kteří nebyli právě stoupenci socialismu. V září 1953 totiž se rozhodli přenést svou činnost na Moravu. V Olomouci měli sestru, mohli tudíž očekávat, že jim, pokud to bude možné, pomůže anebo jim alespoň dá jídlo a vyspí se u ní. A právě tady – díky jednomu z členů skupiny, jenž se chtěl pomstít svým sousedům a vůbec družstevnímu systému – je napadlo, že by mohli zapalovat stohy a hospodářská stavení JZD. A skutečně. Několik stohů zapálili. Když pak družstevníci vzali ochranu do svých rukou, začala skupina mít problémy a navíc se přišlo na její stopu. Tehdy se Mašínové rozhodli řešit situaci útěkem ze země. Většině členů skupiny to však ani neřekli. I to ukazuje na jejich charakter.

Podle některých právě pro svůj odpor k socialistickému zřízení – jak říkal pan Rambousek: vždyť to byli naši nejlepší lidé – však byli hrdiny, a proto je třeba si jich vážit. I proto zřejmě vaši spoluzastupitelé je navrhli za čestné občany města. Nemyslíte?

Pro mne, i když souhlasím s tím, že právě pro ony činy jsou pravicovými zastupiteli našeho města – a nejen jeho – novodobými idoly, vrah a zloděj zůstane navždycky vrahem a zlodějem, ať se kolem něj postaví třeba stěna ze zlata. Mašínové a jejich spolupracovníci v době, kdy statisíce lidí se pokoušely budovat novou společnost, kdy další pracovali a třeba se jim to či ono nelíbilo, plnili zákony, protože Československo byla jejich vlast, se rozhodli jít cestou zločinu. A to nemůže mít žádné ospravedlnění. Kdyby totiž nebylo právě období maccarthyovského honění čarodějnic, kdyby pan Truman nevytvořil situaci na pokraji války, pak by je Spojené státy nikdy nemohly přijmout a udělit jim politický azyl. Jestliže by se totiž stejným způsobem chovali třeba v USA, dávno by seděli na elektrickém křesle nebo v plynové komoře. Že jsou pro někoho hrdiny, ukazuje jen na jeho morální a lidský profil.

Naše pravda, příloha Haló novin, 3. března 2008, Jaroslav Kojzar