JSME KOMUNISTÉ
My všichni jsme Che. Před 45 lety byl na bolivijské půdě zavražděn člověk. Ležel, raněn do nohy, na zemi a díval se do tváře smrti.
Věděl, co jej čeká; smrt není jednoduchá, je to konec, definitivní konec. Věděl, že už nikdy neuvidí vycházející slunce, nespatří svou ženu, své děti, své nejbližší přátele, soudruhy. Myslil i na ně, když vyřkl tato svá poslední slova: Vím, že mě zastřelíte. Řekněte Fidelovi, že tento neúspěch neznamená konec revoluce, že bude triumfovat jinde. Řekněte Aleidě, ať na to zapomene, znovu se vdá a nechá děti vystudovat. Požádejte vojáky, ať míří dobře. Až neskutečná kuráž, odvaha člověka, který se poznáním, nikoliv rodem, propracoval ke komunistickému přesvědčení a věnoval mu svůj život. Tváří v tvář ústí pušek vyznal se ze svého revolučního přesvědčení, které mu i v posledních chvílích života dodávalo jistotu, že neumírá marně. Bylo mu pouhých 39 let. Jmenoval se Ernesto Che Guevara.
Měl své předchůdce, jeden byl z našich řad: Julius Fučík. I on byl popraven pro své komunistické přesvědčení; v berlínské věznici skončil svůj život pod katovou sekyrou. I on umíral mlád, bylo mu pouhých 40 let. I dnes, po 64 či 40 letech, se na nás nadále dívají dvě pohledné, mladistvé tváře lidí, kteří milovali život. Milovali svět a pro jeho spravedlivý obraz šli se bít. Pro jeho lepší podobu obětovali to nejcennější, to jedinečné – život. Portrét dvou krásných lidí odlišné národnosti vytvořili dva umělci z odlišných zemí. Zanechali nám obrazy, které tak důvěrně známe. Jsou to obrazy, které obletěly celý svět. Jsou to obrazy lidí, kteří celý svět inspirují dodnes, kteří s námi dodnes žijí.
Žijeme v nelehké době. Svět se trvale potácí na okraji války a světu vládne krvavé násilí těch, kteří by jej chtěli ovládnout a spolknout jako svou odpolední přesnídávku. U nás v Čechách nově bují plevel zhoubného nenávistného antikomunismu. Jsme však pro lidi modré, černé či hnědé víry až příliš tvrdý ořech. Oni si stále a stále nemohou neklást jednu a tutéž otázku: Co z toho ti starci a stařeny nad 70 let a více mají, že si drží své členství v komunistické straně, že jsou ochotni přes vysoký věk, neduhy, nemoci a bolesti kloubů vykonávat pro stranu drobné i důležitější funkce? Vždyť dnes není možné vinit je z prospěchářství, ze zištného záměru dláždit si stranickou legitimací cestu k společenskému postavení? Co z toho mají ti mladí, kteří nastupují na jejich místa? Vždyť jim nechystáme nic jiného než komunistům chystali a připravili jejich nenávistní odpůrci v minulosti?
Nechápou a nemohou či nechtějí pochopit. Je možné pobít jednotlivé lidi, vyhladit statisíce lidských bytostí, pokoušet se likvidovat komunismus likvidací nositelů komunistické ideologie. Je možné rozpůlit, rozčtvrtit lidské tělo, zbavit je údů, oddělit hlavu sekyrou, vyrvat jazyk z úst; to všechno je možné. Je možné pálit knihy, měnit názvy ulic a náměstí, přijímat zákony zakazující přesvědčení o rovnosti lidí, o sociální spravedlnosti. Je možné zakázat používání kladiva jako nástroje lidské práce, srpu jako symbolu práce člověka na půdě, není vyloučen zákaz požívání třešní, to všechno lidská nenávist dokáže.
Je však nemožné rozpůlit, rozčtvrtit Marxovu filozofii, vyrvat jazyk z Marxova Kapitálu, zabít vůli lidského jedince i celé lidské společnosti po životě v míru a bezpečí, vyzmizíkovat stále se obnovující přesvědčení o rovnosti lidí, o možnosti soužití člověka s člověkem bez vykořisťování. Tak jako je nemožné louhem či kyselinou, ohněm či zbraní zahubit touhu lidské společnosti po poznání, po překonávání zemské přitažlivosti a cestách ke hvězdám, právě tak je nemožné oddělit, useknout hlavu socialistické naději. Z každého úderu do lidského srdce, z každé prolité lidské krve se stále a stále na hrudi rodí hvězdy rudé barvy o pěti cípech.
Che měl i v posledních okamžicích svého života pravdu. Jeho neúspěch neznamenal konec; revoluce na jihoamerickém kontinentu triumfovala jinde. Proti vykořisťování, proti hladu a bídě, proti lidské zvůli a násilí, proti severoamerickým uzurpátorům jejich národních práv se postavil lid Chile (i tam byl člověk, který chtěl podle svého měnit život své vlasti, zavražděn), Nikaraguy, Venezuely, Bolívie; nebyla poražena revoluce na Kubě, e luta kontinua. Boj pokračuje. Guevarův obraz a odkaz inspiruje národy zemí napříč světem. Můžeme být hrdí, a jsme hrdí, že stojíme na straně práva na život v míru a v podmínkách sociální spravedlnosti. Nezmizeli jsme a nehodláme zmizet. Jsme si jisti svou věcí. Jsme komunisté. My všichni jsme Che.
Haló noviny, 9. října 2007, Václav JUMR