Materialismus a empiriokriticismus (1)

logo V bohatém filosofickém dědictví V. I. Lenina zaujímá práce „Materialismus a empiriokriticismus“ zvláštní místo. Je velice důležitým a v jistém smyslu nezastupitelným zdrojem hlubokého studia filosofie marxismu-leninismu. V práci jsou vytýčeny, zdůvodněny a rozvinuty základní teze dialektického a historického materialismu, zobecněny nejnovější objevy v přírodovědě k nimž došlo po smrti Marxe a Engelse a provedena důsledná kritika idealistických, metafyzických a agnostických koncepcí. Leninova práce „Materialismus a empiriokriticismus“ je vzorem stranické bojovnosti a nesmiřitelnosti k nepřátelům marxismu, vzorem boje za čistotu marxismu.

1. SOCIÁLNĚ HISTORICKÉ PODMÍNKY VZNIKU DÍLA „MATERIALISMUS A EMPIRIOKRITICTSMUS“

K zevrubnému studiu obsahu Leninovy práce „Materialismus a empiriokriticismus“, k pochopení jejího místa, role a významu ve vývoji marxistické filosofie a revoluční činnosti komunistických stran je nezbytné znát historické podmínky,ve kterých práce vznikla. Tato znalost umožňuje pochopit zámysl práce a její cíl, stav a vývoj vědeckých poznatků této doby, blíže objasnit Leninovo zobecnění nových přírodovědních objevů toho, co nového vnesl Lenin do filosofie marxismu, jakož i vlivu práce na vývoj ostatních vědních oblastí.

Leninova práce „Materialismus a empiriokriticismus“ (Kritické poznámky k jedné reakční filosofii) byla napsána v roce 1908, knižně poprvé vyšla na jaře 1909. Byla to léta stolypinské reakce následující po porážce revoluce 1905-1907 v Rusku. Carismus a buržoasie vedly útok proti dělnické třídě a rolníkům, organizovali teror proti všem revolučním silám, především proti bolševické straně. Kontrarevoluční útok byl veden ve všech oblastech života, v oblasti ekonomické, politické i ideologické. Snahou buržoasie a carismu bylo upevnit svoji sociálně-ekonomickou a politickou pozici v této době. Kapitalismus v Rusku získával stále širší a širší prostor, značně vzrostl vliv monopolů na ekonomiku a politiku země a upevňovalo se spojení ruského a mezinárodního imperialismu.V oblasti ideologické vystupovala kontrarevoluce proti marxistickému světovému názoru, především proti jeho filosofickému základu, tj. proti dialektickému a historickému materialismu.Porážka první Ruské revoluce a útoky reakce vyvolaly rozkol mezi „souběžci“ revoluce pocházejících z řad buržoasní inteligence. Mnozí z nich útok reakce nevydrželi, začali očerňovat revoluci, „ospravedlňovat“ zrádcovství, předpovídat úpadek revolučnosti, hlásat různá náboženská učení, mystiku, opěvovat buržoasní teoretiky tzv. „volné lásky“, pohlavní nevázanost a tím odvádět dělnickou třídu a masy pracujících od politického boje.

Tak vzniklo náboženské učení „bohohledačství“, jehož hlasateli byli S. N. Bulgakov, D. S. Merežkovskij, F. K. Sologub, S. L. Frank, Z. D. Filosof aj.Ideový rozklad však pronikl i mezi sociální demokraty, z nichž část inteligence přešla na pozice filosofického revizionismu. Tak skupina menševických filosofů (Valentinov, Juškevič) i nepevných bolševiků (Bogdanov, Bazarov, Lunačarský) pod rouškou obrany, „rozvinutí“ a „opravy“ marxismu vystupovala proti samotným základům marxismu.Filosoficko náboženským názorům šířeným menševickými filosofy a literáty z řad nepevných bolševiků se dostalo názvu „bohostrůjství“. Jde již o zcela zjevnou zradu dialektického materialismu. Šlo o to, že „bohostrůjcové“ vytýčili myšlenku vytvoření nového, socialistického náboženství. Pokoušeli se sloučit marxismus s náboženstvím, marxismus označovali za zvláštní, nejvyšší náboženský systém, „náboženství bez boha“. Lunačarský v knize „Náboženství a socialismus“ se snažil zdůvodnit nutnost náboženství proto, že pro široké masy pracujících prý jsou „nepřijatelné“ „staré a studené formule marxismu“. Navíc Lunačarský tvrdil, že marxistická filosofie je filosofií náboženskou, neboť propaguje víru (vědecký socialismus) a že sociální demokracie je nová „veliká náboženská síla“, která realizuje socialismus. „Bohostrůjci“ ve snaze „ulehčit“ propagandu vědeckého socialismu tak ve skutečnosti vystupovali z pozic machismu proti revolučnímu marxismu a jeho filosofickým základům. Bohostrůjství představovalo vážné nebezpečí pro sociální demokracii a dělnické hnutí vůbec. Lenin zdůrazňoval, že vědecký socialismus není náboženstvím, ale vědou a sociální demokrat není náboženským kazatelem, ale ateistou.Nebezpečí filosofické revize marxismu se zvyšovalo tím, že machisté zakrývali svoji reakční idealistickou podstatu novými objevy přírodovědy, které jako by vyvracely dialektický materialismus. Navíc na stranu machismu se přidala řada známých a vlivných přírodovědců různých evropských zemí, jejichž jména a vědecké úspěchy byly všeobecně známy. Byli mezi nimi takoví vědci jako H. Poincaré, P. Duhem, K. Pearson, W. Ostwald aj. (Henri POINCARÉ (1857-1912) – význačný francouzský matematik a fyzik. Zasloužil se o rozpracování teorie diferenciálních rovnic, matematické fyziky a mechaniky. Jeden ze zakladatelů konvencionalismu ve vědě.

Pierre DUHEM (1861-1916) význačný francouzský teoretický fyzik, historik přírodních věd a filosof. Zaobíral se především termodynamikou a teorií elektřiny. Ve filosofii byl subjektivním idealistou.Karl PEARSON (1857-1936) známý anglický fyzik a biolog. Ve filosofii byl stoupencem pozitivismu.

Wilhem OSTIVALD (1855-1932) nositel Nobelovy ceny za chemii. Spolu s D.I.Mendělejevem vedl vědecký časopis fyzikální chemie. Zakladatel „energetismu“, tj. odrůdy fyzikálního idealismu.)

To samozřejmě posilovalo pozice machismu, dodávalo mu lesku vědeckosti a napomáhalo jeho šíření mezi přírodovědci. Navíc byl vydáván machismus za „novou filosofii“ stojící nad matematické fyziky a mechaniky. Jeden ze zakladatelů konvencionalismu ve vědě, materialismem a idealismem. Bylo používáno mnoho pojmů, které byly pro širší okruh čtenářů nesrozumitelné. Ty měly rovněž vzbudit zdání vědeckosti této „nové filosofie“.

Kromě toho revize marxistické filosofie byla prováděna spolu s politickým revizionismem a oportunismem II. Internacionály, jejíž někteří vůdci se domnívali, že je možné sloučit marxismus s idealistickou filosofii. Tak Adler označoval machistickou filosofii za velký vědecký objev, Kautský tvrdil, že marxismus není spjat s žádnou filosofií a proto je slučitelný s teorií poznání Macha.Vůdcové II. Internacionály (Kautský, Adler, Bauer) podporovali machismus zcela otevřeně. V časopisech Německé sociálně demokratické strany po řadu let publikovali statě machistů a jiných revizionistů.Filosofičtí revizionisté označovali machismus za poslední slovo vědy a navrhovali jeho přijetí za ideologii dělnické třídy. Machismus se stal vážným nebezpečím pro většinu strany i mezinárodní dělnické hnutí. Bylo tedy třeba ochránit a dále rozvinout filozofii marxismu, vyzbrojit stranu teoreticky.

Ochrana a rozvinutí teoretických základů strany, jejího filosofického světového názoru se dostaly na prvé místo.Tohoto úkolu se ujímá V. I. Lenin. Prvním vystoupením Lenina proti machismu a mezinárodnímu revizionismu a oportunismu byla jeho stať „Marxismus a revizionismus“ (duben 1906). V této práci Lenin ukazuje, že revizionismus je mezinárodní jev, že pronikl i do mezinárodního dělnického hnutí, že má svoje třídní kořeny v kapitalistické společnosti a že má také zdroje ideové.Pokud jde o zevrubnou kritiku machismu, Lenin v poznámce k práci „Marxismus a revizionismus“ píše, že „v nejbližší budoucnosti v několika článcích nebo ve zvláštní brožuře vystoupí proti „novým novohumovským a novoberkeleyovským revizionistům“. (Lenin, V.I.: Vybrané spisy, sv. 1, Svoboda, Praha 1972, s. 31)

Tento slib plní právě prací „Materialismus a empiriokriticismus“.

Podnětem k napsání práce „Materialismus a empiriokriticismus“ bylo vydání machistického sborníku „Náčrtky o filozofii marxismu“. Lenin se rozhodl svést s machisty boj. Napsání Leninovy práce předcházelo velice hluboké studium množství svazků jak ruských, tak i zahraničních machistů, Macha, Avenaria a ostatních idealisti. Bylo také nutné prostudovat velké množství literatury přírodovědní. Za mnohými speciálními pracemi jezdil dokonce až do Londýna do knihovny Britského muzea. Při vlastním psaní práce „Materialismus a empiriokriticismus“ použil více než 200 knih a statí.Lenin nazval svoji práci „Materialismus a empiriokriticismus“ ne náhodou. Filosofie machismu se nazývá „empiriokritickou“. Mach i Avenarius se snažili vytěsnat z vědy a filosofie takové vědecké pojmy jako „hmota“, „příčinnost“, „nutnost“, „zákonitost“ apod. Tvrdili, že jsou to lidmi „vymyšlené“ pojmy, kterým nic ve skutečnosti neodpovídá, že objektivně neexistují. Vycházejíc z tohoto chybného stanoviska si vytýčili za cíl, očistit vědomí a zkušenost od takovýchto pojmů. Odtud také pojem „empiriokriticismus“, tj. kritika zkušenosti (empirie – zkušenost), očištění zkušenosti.Jaká je struktura práce „Materialismus a empiriokriticismus“. Za základ práce bylo vzato „Deset otázek referentovi“, ve kterých jsou zformulovány základní principiální teze marxistické filosofie. „Deset otázek referentovi“ napsal Lenin v květnu 1908 v Londýně a zaslal členu Bolševického centra s členu redakce „Proletář“ I. F. Dubrovnickému jako teze k jeho vystoupení k referátu A. Bogdanova na konferenci, která se konala v Ženevě 15. května 1908.Práce pozůstává z úvodu, šesti kapitol a závěru.

V úvodu jsou analyzovány ideová zdroje machismu. Lennin zde zcela přesvědčivě a argumentovaně dokazuje, že machismus je odrůdou subjektivního idealismu G. Berkeleye, že právě jeho názory tvoří teoretický základ názorů machistů.První tři kapitoly se nazývají „Teorie poznání empiriokriticismu a dialektického materialismu“. V nich Lenin podrobil zevrubné kritice teorii poznání machismu, dále rozvinul poučky dialektického materialismu o prvotnosti hmoty a druhotnosti vědomí, zde formuluje filosofickou kategorii hmoty, rozpracovává teorii odrazu, analyzuje základní formy existence hmoty, tj. pohyb, prostor a čas, analyzuje nejdůležitější filosofické kategorie spjaté s marxistickou teorií poznání jako absolutní a relativní pravda, praxe, objektivnost pravdy, konkrétnost pravdy atp.

Ve čtvrté kapitole nazvané „Filosofičtí idealisté jako spojenci a následovníci empiriokriticismu“ objasňuje spjatost machismu s ostatními filosofickými proudy, tj. empiriosymbolismem, empiriomonismem a jinými druhy machismu.V páté kapitole „Nejnovější revoluce v přírodovědě a filosofický idealismus“ je podána zevrubná analýza podstaty revoluce v přírodovědě a podána kritika fysikálního idealismu, zde jsou zformulovány filosofické závěry z nejnovějších objevů přírodovědy, vytýčeny úkoly a cesty dalšího rozvoje vědy.Šestá kapitola „Empiriokriticismus a historický materialismus“ je věnována nejzávažnějším problémům historického ma¬terialismu a kritika machistického učení o lidské společnosti.

V „Závěru“ práce Lenin formuluje zásadní hlediska použitá při kritice machismu.Obsah práce „Materialismus a empiriokriticismus“ svědčí o tom, že v ní jsou řešeny a rozvinuty základní otázky marxistické filozofie. Tato práce je skutečnou encyklopedií marxistické filozofie, tvoří základ nové, leninské etapy v jejím vývoji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *